DÍLA

Olda se loudal po úzkém chodníčku na starobylém mostu. V mělké náplavce se brouzdalo několik capartů, jinak byl všude klid. Pustil se přímo ke kasárnám, napříč předměstím, které mělo podivné jméno — Portyč.
V nerovných uličkách se staré domky tísnily, až se navzájem vystrkovaly z řady. Musily být škaredé, hned když byly nové, a stáří jim na vzhledu nepřidalo. Vraštily své umourané, rozpukané fasády a mžouraly úzkými okny. Nebyly zpestřeny výklady a vývěsními štíty, pro obchod a řemeslo zde nebyla živná půda.
Zřídka přešel uličkou stařec či babka, sešlí a šediví jako domy. Pumpa války odčerpala muže a na prázdná místa za fabrickými stroji nasála ženy a děti.
Olda nespoléhal na zdánlivý klid v téměř liduprázdných ulicích, jeho kymácivá chůze s rukama v kapsách byla bezstarostná. Byl ve střehu a pozorně se rozhlížel. Mezi Portyčáky a Rynkováky byla stále vyhrabána válečná sekyra a pro kluky z města byl střed Portyče temným a nebezpečným územím. Na hranicích neustále docházelo k bitkám a bojovníci si z nich odnášeli rozbité nosy a hlavy. Nejčastěji se však Rynkováci po vzoru rakouských generálů opatrně odpoutali od nepřítele, vždyť každý ví, že Portyčáci mají hned kudlu v ruce. Každý si dobře rozmyslel, než by se pustil sám do Portyče.
Olda prožíval city odvážného badatele. Přes každou zeď mohl zafičet šutrák, za každým rohem se mohla vyřítit divoká horda domorodců.
Narovnal se a vykročil pevněji. Není žádné dítě, bylo mu už patnáct let, a někdy ho tělo až bolí, tolik je v něm síly.
Došel až ke kasárnám. Byly ztichlé. Zbylo v nich jen doplňovací velitelství, plukovní kádr byl v Uhrách. Před vysokou mříží přecházela líně stráž od brány k černožluté strážní budce. Po kasárenském dvoře se klátil z budovy do budovy příkazník a snažil se rychle dokouřit cigaretu.
Olda bloumal chvíli kolem, stále pomaleji a bezradněji. Celý jeho pokus mu náhle připadal hloupý a beznadějný. Proti němu šel ulicí vytáhlý chlapík v modré košili. Dlouhé kalhoty mu plandaly kolem lýtek. Nebyl dospělý mužský, měl asi Oldova léta, a jen tvrdší rysy ve tváři a dlouhé kalhoty ho dělaly starším. Náhle se nastražil, sešel z chodníku a zastoupil Oldovi cestu.
Olda se nenápadně ohlídl. Mohl by utíkat, není daleko na hlavní ulici, tam už je bezpečno. Portyčák je ale nohatý a běh nebyl Oldovou silnou stránkou. Netoužil po rvačce, ale nechtělo se mu utíkat před jediným klukem. Zvedl svou velikou kulatou lebku a šel zvolna vpřed.
Oba hoši se blížili přímo proti sobě. Když byli na krok od sebe, uhnul se Olda a chtěl odejít. Domorodec se mu znovu postavil do cesty.
„Uhni mi z cesty“, řekl Olda a podíval se protivníku přímo do očí. Neznali se, byli si cizí, ale z očí hocha z Portyče čišela nenávist. „Proč se chceš prát? Nic ti nedělám“, ptal se stále klidně Olda. „Tady nemáš co dělat! Kam lezeš, mazánku! Napráskám ti, že tě maminka nepozná.“ Portyčák vykřikoval stále nové nadávky, dráždil a rozplameňoval k boji chlubnými výhružkami.
Bez křiku a slov do pranice se neobešlo žádné klukovské měření sil, byl to obvyklý obřad před bojem. Olda věděl, že tak začínali své rvačky před Trójou již homérští hrdinové. Nenáviděl však všechny ceremonie, nesnášel opičky.
„Ulízanče! Nažehlený panáku!“
Poslední urážky zasáhly. Oldu dost mrzel jeho „salonní úbor“.
Bez jediného slova vymrštil svou pravačku přímo na soupeřův žaludek, vložil do úderu váhu a švih celého těla. Neznal, ani nemohl znát box, nevěděl mnoho o anatomii, ale při klukovských rvačkách sám přišel na účinnost úderu, který později dostal odborné jméno hák na solar plexus.
Narazil však na soupeře s bystrým postřehem. Portyčák rychle uskočil. Těžký úder šel do prázdna. Překvapený Olda se zakymácel, sotva se udržel na nohou.
„Takhle mlať na pouti do fackovacího panáka. Do toho se snad trefíš“, vyškleboval se štíhlý chlapec a kroužil kolem Oldy lehkými kroky, jaké mívají gymnasté a tanečníci. „Jen pojď blíž. Neskákej kolem jak opice v kleci“, dráždil ho Olda. Čekal, pevně rozkročený, na svá léta ramenatý a svalnatý.
Vyměnili si na dálku několik přímých úderů. Zásahy byly slabé, ale zpěnily krev. Hoši přiskočili k sobě. Zapomněli na obranu a bušili do sebe hlava nehlava. Nevšímali si ran, které sami dostávali, jen když zasahovali soupeře. Příval neumělých, ale tvrdých a bolestivých úderů ustal, teprve když se zuřivci popadli do křížku. Cloumali jeden druhým, sípavě oddychovali, pak se svalili na zem, jen to žuchlo. Chlapec z Portyče padl dospod, ale nepopustil, zápolil dál.
Náhle se jeho zorničky rozšířily, povolil sevření:
„Pusť! Pusť mne! Čeťasi!“
Výzva byla tak naléhavá, že Olda uposlechl. V ulici od nádraží se zableskly hroty na četnických přilbách.
Portyčák už pádil dolů k řece a Olda se dal za ním, stržen jeho příkladem. Zastavili se až za rohem.
„Tady si to rozdáme znovu. Zvalchuju tě na cimprcampr“, vyzýval nezdolný Portyčák.
„Až podruhé. Máš rozbitou hlavu.“
Chlapec si sáhl na temeno. Nahmátl naběhlou ránu, která prudce zabolela. s údivem se zadíval na zkrvácenou dlaň a zbledl.
„Tys mi to neudělal. Prorazil jsem si hlavu o chodník sám.“
„Prašť jako uhoď“, Olda se k němu nahnul a ohmatával krvácející ránu s bělavými okraji.
„Lebka je celá, máš tvrdou kotrbu. Dám ti na ránu obvaz“, vytáhl špinavý kapesník a začal ho skládat. „Napřed se umyj a vymáchej košili. Vypadáš jako řezník, samá krev.“
„Však ty už taky nevyhlížíš jako ze žurnálu, ještě chvíli — a byl bych z tebe udělal lébrkes“, ušklíbl se Portyčák.
Límeček měl Olda utržený, šaty uválené, na punčochách díru a koleno rozbité.
„Pěkně jsme se zřídili“, přiznal Olda. „Takhle domů nemůžeme.“ Oba sešli k řece.
„Prát se umíš. Kdo by to řekl do študenta.“
„Taková sušinka, ale sílu máš“, řekl Olda uznale.
Ve slovech soupeřů se ozývala vzájemná úcta a od ní je pouze krůček k přátelství.
„Běž si po svém a podruhé mi nelez do cesty. A nech si svůj šňupák. Obejdu se bez obvazu“, vzdoroval ještě Portyčák.
„Musím se dát trochu do pořádku a pak mám chuť na koupandu“, řekl Olda rozšafně.
Za půl hodiny se vyprané košile sušily na vrbičce a hoši se slunili na hustém husím trávníčku nad oblázkovým břehem. Rána na hlavě krvácela jen málo, zarůstala hnědým příškvarem.
Chlapci rozprávěli již docela přátelsky.

Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 130-132.
Z knihy: Písař, Václav. Zelený kádr. České Budějovice: Růže, 1975, s. 56 – 60.