DÍLA

Když je člověk mladý, tak většinou z domova prchá, protože si myslí, že všude jinde, to bude lepší. Záhy zjistí, že vše je jinak, ale cesta zpět už není možná. Provdala jsem se na Moravu, do krásného královského města, které mne očarovalo svými památkami i zelení. Upnula jsem se na knihovnu, abych nějak přežila prvních deset let s manželovou maminkou. Možná, že už ten „očistec“ jsem si odbyla tenkrát a horší už to být ani nemůže. Ale někdy je to mýlka, i když se to nezdá. Prázdniny  a předškolní věk syna jsem prožívala v chatě na Táborsku, kde jsem byla svou paní. Představovala jsem si jaké to bude, až půjdu do důchodu. Moje vize byla založená na tom, že budu hlídat děcka mých kolegyň, která si odvezu do lesů a strání, aby načerpala zdravý vzduch. Po smrti svých rodičů jsem opět začala jezdit do Písku. Jim se totiž taky stýskalo, ale to abych přijela za rodiči do Tábora a ztratila se na několik dnů do města nad Otavou, bylo nemožné. Velmi jsem spolužačkám záviděla, že bydlí doma, kam já se dostala tak akorát na sraz či výraznou kulturní událost. Vždy jsem sledovala, co se kde šustlo, kde byla výstava a při pravidelných návštěvách jsem po sedm let navštěvovala i ateliér Mistra Františka Romana Dragouna. Jeho obrazy, které visely u příbuzných i v domech mých přátel na Písecku i na Hané, byly doslova milým pohlazením po dušičce, které se stýská. A začala jsem znovu snít. Což se tak vrátit o několik desítek let zpátky a navázat na tradici tzv. města penzistů, filmařů a umělců?
Opravdu jsem si myslela, že by nebylo marné, přemístit se  v květnu do Písku a vrátit se na Hanou po první říjnové dekádě. Jenže můj drahoušek nechtěl opustit svoje rodiště na tak dlouho a nechat jej doma o samotě  pět měsíců nešlo. A tak možná v příštím životě, bych ráda pobývala v Písku, v městě, kde jsem prožila všechno krásné. Čím je člověk starší, tak to zlé se zasune do hlubin paměti a na povrchu zůstane jen to pohodové a  příjemné. Z vyprávění mých kamarádek vím, že o seniory se tam příkladně starají a to nejen v sociální oblasti, ale i v kultuře. A tím se může pochlubit málokteré město. Zatím se na každý výlet do  jihočeského královského města těším, počítám hodiny, kontaktuji se s přáteli i kumštýři a dělám plány kam všude se podívám a udělám si nezapomenutelné  fotografie.

Z knihy: Ševčíková, Hana. Písecké oblázky. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2015. ISBN 978-80-7415-119-4