DÍLA

Stará obytná stavení na Sedlecku.

Původní zemědělcovo bydliště bylo jistě velmi prosté. Byla to jediná světnice, k níž se přičleňovala černá kuchyňka a vstupní síňka. Tyto nejprostší formy obydlí se sice nedochovaly v našem kraji ve své nejpůvodnější chudičké podobě, ale hlavní prvky jejich tu máme ještě velmi hojné v četných variantách. Doposud je bydlištěm našeho zemědělce především rozsáhlá světnice. Ve starých roubených chalupách, jako je na příklad ona „stařenka“ z Uhřic (obrázek na str. 57), je světnice skutečným střediskem života v domácnosti. Půdorysy podobných stavení, které jsme již uvedli jindy, ukazují názorně, jak tato „sednice“ s důkladnou pecí a sousedící černou kuchyní je základem každého z těchto podnes dochovaných starých obydlí.
…
Ale vraťme se zase na ryzí venkov. Podívejme se na Kamberských chalupu (obrázek na str. 53), jak u ní ta společná došková střecha pod svá „kvoční křídla“ vzala přístavek chlévků i s kurníkem. Nic si z toho nedělá, že do světnice zaléhá ohlas nespokojeného čuníka nebo ranní halas husích hrdel. To všechno náleží k hospodářství stejně, jako slepice na hřadě a holubi v podstřeší.
Ale tato chalupa má také zajímavý půdorys. Bude vám už znám, vždyť se v něm opakuje již řečené: základem stavení je roubená světnice, která má dvě sdružená okna štítová, jedno boční okno do dvora a malé okénko za humna. Na světnici přiléhá černá kuchyně. Má otevřené ohniště a zčernalé zdi i komín nad ohništěm velmi mohutný. Dříve to býval prostý otvor ve zdi, kterým odcházel kouř. Říkalo se mu sopouch nebo lidově capouch. Toto slovo se stalo i přezdívkou pro dítě umouněné i člověka nedbalého Pod capouchem bylo vlastní ohniště na „záhrobni, záhrobě“, na podezdívce vyrovnaná širší plocha, na níž hospodyně zakládala oheň a na ten stavila nádobí. Nádobí mnoho nebylo; nejčastěji železný hrnec postavený na třínožce, nebo rendlík se třemi nožkami a dlouhou rukojetí, nebo lívanečník ve formě silné železné desky na čtyřech nožkách, který sloužil k pečení placek a vdolků. Že z této černé kuchyně nevycházely kuchařské zázraky ani kulinární veledíla, nepřekvapuje. Je to ostatně doposud soudobé minus našeho venkova, onen menší zájem o rozmanitost a úpravu jídel, jaká je možná i ve skromných poměrech. Odborné hospodyňské vzdělávání dívek na venkově nám stále ještě pokulhává.
Stará hospodyně „krmila“ z černé kuchyně ještě i pec, která svým obsáhlým tělem sice trůnila v seknici, ale ústa otvírala do kuchyně, k capouchu. Před pecními ústy byla v podlaze prohlubeň,  „v níž “ – praví Habart l.c. – „hospodyně stojíc, do peci dříví přikládala, uhlí dřevěným hřeblem rozhrnovala, popel vymetala a chléb sázela“. Byla-li pec mimo provoz, zakrývala se prohlubeň dřevěným pokopem ve výši ostatní podlahy. Černé kuchyně jsou namnoze ještě dnes v našich staveních dochovány, zejména tam, kde dosud setrvávají na domáckém pečení chleba. Jsou dokonce ještě začouzené. Povětšině však i ve starých chalupách již záhrobeň opustili a přestavěli pec s kamny tak, aby bylo možné vařiti ve světnici na plátech podle obecného způsobu. Zmizely třínohé rendlíky a lívanečníky a celá ta dávná romantika černé kuchyně a otevřeného ohniště pod symbolickou ochranou matky-hospodyně.
Poněvadž v této části obydlí hrozilo vždy největší nebezpečí ohně, byla černá kuchyně, (po případě i sousedící komůrka i síň) vybudována z kamene, jak je dobře patrné i na obrázku Jindrákova stavení, v Šanovicích (obrázek na st. 68). Obytná sednice je tu dřevěná, suchá a teplá, podobně i další část stavení zas jenom roubená z klad.
Na půdoryse u Kamberských je také příležitost ke zmínce o síni, prostoře uvnitř stavení, kam se vstupovalo ze zápraží a odtud jsou vchody do všech sousedících prostor, do světnice, do černé kuchyně, do komory, žebříkem nebo dřevěnými schody na hůru (půdu) a pod poklopem schody do lochu (sklepa). Síň chovala také žulovou, z velikého balvanu vysekanou nádrž „stírku“ na vodu a žulový „kroupník“, domácí stoupu na stloukání krup nebo šrotu. Zpravidla je síň dlážděna cihlami. Dveře na zápraží jsou důkladné. V létě však se zavírá jen lísa, nízké zábradlí přede dveřmi, aby drůbež do síně nelezla. Vedle dveří mají u Kamberských důmyslné okénečko („špehýrku“), aby předem viděli hosta – zkušenost naučila i této opatrnosti, které dříve nebývalo, když stavení se zavíralo jen na petličku s řemínkem.
Pohled do dvorku (hořejší obrázek) staré a nejprostší chaloupky nebyl vždy utěšený. Když obyvatelé zestarali, ochably ruce a pořádek utrpěl, nebylo prostě sil ani prostředků. Záchranou v takové situaci se nezřídka stal “Boží posel“ blesk. Na spáleništi vyrostla chalupa obnovená, vlády se chopilo mladší pokolení a s novostavbu zmizel i ten typický „útulek“ u hnojiště, jak jej na obrázku vidíte ve způsobu nejběžnějším. Je sice velmi snadno kontrolovatelný, ale velmi málo estetický; kultura bydlení si jej takto nepředstavuje.

Z knihy: Spirhanzl Duriš, Jaroslav. Staré jihočeské chalupy. Praha: Vesmír, 1941, s. 53, 60-63.