DÍLA

Václavu Jansovi

Jdeš lesem hlubokým, kde píseň jedlí šumí
ti snivě nad hlavou a kolébá tě v dumy,
jdeš hebkým kobercem, pod vznosné klenby spletí,
kol starých balvanův a křoví drsné změti,
co výdech pryskyřic, mateřídoušky, vřesu
a volný, svěží vzduch a vše tě nítí k plesu.
Ve zářném zénitu modř oblohy se slunná
jen občas rozevře, a v dáli vzkřikne žluna.
Zde dole stín a klid. Ni had se nehne v proutí…
Nuž, hloub v tu samotu! Tam, kde se stezka kroutí
ostružím vroubená a ptačích zobů květy,
hle, zablesklo se cos, jak démant střežen skřety
by hořel ve trávě – – Ne, černá perla šeří
jak plála dryadě by rusých ze kadeří,
tůň lesní z metlice a šáchoří to kývá.
Svit čeří hladinu: jen pruhovitě splývá
sem smrčin průlomy a haluzemi buků,
již věkoviti ční tu ve zamlklém shluku,
bradatých mudrců sbor obemšený v radě
nad kráskou zakletou v snů křišťálovém hradě.
Tůň dále tiše sní a ledva ňádro vzduje.
Ó, jak se mladých snů zde příze sladko snuje!
Pod klenem košatým, zrak vnořen do hlubiny,
zkad vzplývá rdest, a v břeh, kde bazanovec z třtiny
se žlutá, spočina, rád na svět zapomeneš
a jiný, krásnější si ze svých vidin skleneš,
tak dobrý, přírody jak luzné usmívání.
A van kdy zavěje a s ratolestí shání
déšť rosy zpozděné, jež třpytné ve kaskádě
se tříští o hrázi a měkké boky hládě,
jak snášely by v zem se slzy Slitování…

U Němce na Písecku 1898
Ze sbírky Básníkův kancionál, 1905