DÍLA

Vidím nedělní ráno, kdy nás maminka probudila a tatínek stál oblečen u našich postelí a chystal se s námi rozloučit, kdyby se už nedostal z kasáren. Odjížděl v pondělí, ale ta neděle stejně nestála za nic. Utekla tak rychle, že jsme ji ani nestačili vzít na vědomí. Ale to pondělí se nedalo vymazat z hlavy. To si pamatuji do všech podrobností, jako kdyby to bylo včera. V budově reálky byli už od rána domobranci devětašedesátého polního praporu připraveni k odjezdu. Chodili po dvoře, někteří byli zamlklí a jiní hovořili rozčileně mezi sebou. A šarže stály ve vratech a netrpělivě čekaly na další rozkazy. Potom přišel velitel bataliónu, vysoký, štíhlý záložní podporučík, a nařídil nástup. Poddůstojníci kontrolovali stavy marškompanií a velitel měl k vojákům krátký strohý proslov. Oznámil, že útvar nastoupí k odchodu v plné polní výstroji ve dvě hodiny odpoledne. Do té doby že nikdo nesmí opustit ubikace.
Hodně vojáků bylo z Písku, ostatní byli z přilehlých vesnic a městeček. Se všemi se přišly rozloučit jejich rodiny. Už od samého budíčku postávali příbuzní v aleji před budovou reálky a čekali, až vojákům dovolí vyjít ven. Když viděli zavřenou bránu, z které nikdo nevychází, zmocnila se jich netrpělivost. Přešlapovali na místě, obraceli se jeden na druhého a stísněně hovořili, jako kdyby se jim něco těžkého svalilo na prsa. Potom se dověděli, že vojáci mají zakázáno sejít se s rodinami. Že musí zůstat v budově až do odchodu na nádraží.
Zpráva vyvolala v lidech šum. Jakmile vešla ve známost, po celé ploše před reálkou se ozvalo reptání, které naplnilo těžkou atmosféru nedobrým napětím. Lidí se zmocňoval hněv. Ženy vojáků se shlukovaly, dávaly hlasitě najevo nespokojenost, hloučky se slévaly ve větší skupiny, a netrvalo dlouho a celý ten dav lidí se ponenáhlu přibližoval k bráně, kde zaujal hrozivé postavení.
„Oni je tam zavřeli“, říkali vzrušeně lidé. „To už ani nechtějí dovolit, aby se s námi rozloučili.“
„Zatlučte na vrata, snad je otevřou!“
Někdo opravdu zabouchal na bránu, a když se nic nestalo, začalo víc lidí bušit rukama do vrat a z oken ve druhém patře se vyklonilo několik starých záložníků.
„Co je?“ křičeli na ně lidé. „Proč nejdete ven?“
„Nesmíme“, odpovídali vojáci. „Máme přísný zákaz.“ „Nesmíte? Kdo to nařídil?“ „To se neptejte nás.“
„Tak mi zavolejte muže“, zvolala jedna žena na vojáka v okně.
„Kterého, matko? Tady je mužů. Nebo je to jedno koho?“ pokusil se voják o nemístný žert.
Žena řekla jméno. „Je u druhé kumpanie. Řekněte, že tu na něj čekám.“
„Řekněte všem, že jsme tady.“
„Že tady na ně čekáme!“
„Že tu na ně čekají děti.
„Že se s nima chceme rozloučit.“
Najednou byla všecka okna plná vojáků. Někteří už poznávali dole v zástupu své ženy a volali na ně. Mávali na ně rukama.
„Hej, mámo. Tady jsem.“
„Támhle je táta“, křičely ženy a zvedaly děti a ukazovaly jim, kam se mají dívat.
Zanedlouho se zástup dole spojil se všemi vojáky, kteří se natlačili do oken, a začal se s nimi domlouvat. Ženy vyzývaly muže, aby sešli dolů k bráně a nenechali se sebou takhle jednat, když mají za chvíli odjet a jsou to jejich poslední chvíle, kdy ještě mohou být se svými rodinami.
Stáli jsme také v té vřavě a byl nás také slušný houf okolo maminky, která držela v náručí našeho nejmladšího sotva tříletého Jarouška. Ale nebyli jsme sami, kdo se šel takhle loučit s hlavou rodiny. I jiné matky byly obklopeny spoustou dětí. Také jsme uviděli v okně tatínka a mávali jsme na něho a tatínek nám něco naznačoval rukou, jako že se pokusí sejít dolů do brány a setkat se s námi.
Nevím, co se dělo na dvoře reálky, ale venku lidé víc a víc hlučeli, víc a víc se jich začal zmocňovat hněv a začaly se ozývat první zlé výkřiky:
„Vraťte nám muže! Válčete si sami!“ A víc a víc se začalo z úst lidí rozléhat volání hanby a různé výkřiky, které přilévaly olej do ohně a ještě víc jitřily rozvášněný dav. Najednou odněkud připochodoval oddíl četníků. S nasazenými bodáky se postavili před bránu a křičeli: „Rozejděte se! Ve jménu zákona!“
„Vy se rozejděte“, odpovídaly jim vzrušené ženy. „Vás sem nikdo nevolal.“
„Tady nemáte co dělat. Ulejváci. Vy sami jste už dávno mohli být na frontě.“
Někteří z těch četníků, rudí v obličejích a vzteklí od urážek, které jim ženy metaly do tváří, začali hrubě vrážet do žen, které byly nejblíž u brány, a pokoušeli se je dosti neurvale vytlačovat z chodníku. Ale našel se také v té četnické uniformě jednotlivec, který přece jen trochu cítil s lidmi a snažil se je domlouváním přimět, aby se rozešli. Ale nikdo se dobrovolně nehnul. A ti, co udělali první váhavý krok zpátky, se zase zastavili. Za nimi stála pevná, neprostupná hradba těl a nedovolila jim ustoupit.
„Mějte rozum, matky“, křičeli četníci. „Pochopte to. Rozejděte se po dobrém.“
Ale kdo měl co pochopit?
„Co do nás strkáte?“ rozčilovaly se ženy.
„Co si to na nás dovolujete?“
Velitel četníků vytasil šavli a postavil se do čela oddílu. „Rozejděte se po dobrém“, křičel ochraptělým vypitým hlasem. „Ať proti vám nemusím zakročit jinak.“
„Chcete nás tlouct?“ „Jménem zákona!
„Chtějí do nás střílet“, letělo rozčileným zástupem. „Střílet? Že se chceme loučit se svými muži?“ „Jen střílejte! i do dětí!“
Vřava se znásobila, děti začaly vřískat, dav se zavlnil a najednou jsme viděli, jak se otvírá brána reálky, a zevnitř se prodral do ulice mužský křik a už byli venku před budovou první vojáci a lidé venku strnuli a ztichli a bylo slyšet úlevné vydechnutí rozčileného davu, a když se objevili další vojáci, zástup vyrazil hromové hurá! a téměř celý prapor se vyvalil z brány jako nádherný, nezadržitelný a zlověstný proud, který se nedá zastavit žádnými překážkami, a všechno se
pomíchalo a spletlo dohromady, četníci, ženy, děti, záložníci i civilisté, kteří se přišli jen dívat.
Trvalo dlouho, než nás tatínek v tom zmatku našel. „Pojďte“, řekl a už jsme se víc nestarali, co se bude dál před reálkou dít. Pospíchali jsme domů, aby nedošlo k obratu a nenahnali vojáky zase zpátky.

Rybák, Josef. Rukovali do první světové války. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980. S. 35-37.
Z knihy: Rybák, Josef. Kouzelný proutek. Praha: Československý spisovatel, 1968.