DÍLA

Jak osmdesátiletý pan polesný Doupnák vypravuje
na štědrý večer svým vnukům a pravnukům, vnučkám a
pravnučkám o svých bývalých časech.

Kéžby i mou takové šediny hlavu pokryly, bych směl
                          Co prapraděd minulé příběhy vypravovat!
                                                                                           A. Tibullus

Vy mě pobízíte, milé dítky,
Abych z bání časů bývalých
Zlatou rudu sbíral do povídky,
Podlé zpomínek mně ostalých;

Ač v té šachtě věku minulého
Hasne paměti mé kabanec,
Přece pozdvihnu rád hlasu svého
Jako duchů strážný vyslanec.

Nalejte mi ještě mělničiny,
Aby mi se jazyk nezpražil,
Abych vánočku a lichotiny
Svatvečerní česky zavlažil.

Na krbu ať jasný hoří plamen,
Do kamen pak vložte březiny,
Starec ženichem je teplých kamen,
Jako jinoch věrné dívčiny.

Jasné světlo zostří oči moje,
Jimžto blízká hrozí slepota,
Že snad mravy dávné, staré kroje
Předešlého poznám života. –

Jindy bývávaly jiné časy,
Dokud více přátel měla ctnost
Dokud méně u světácké chasy
Platil vtip a zištná učenost.

Méně písáků a papírníků
Zbožím hadrním se živilo,
Méně pytláků a revírníků
Mravy dobré pérem lovilo;

Méně papírníků též v pokladnicích
Více bývalo v nich žluťáků,
Méně slýchalo se o dlužnících,
Kteří prchli s grošem nuzáků.

Nebo poštou jezdilo se starou
Tři dni z Holomouce do Prahy,
Vozy koňskou obklopené parou
Usedlejší byly povahy.

Bez kapslí a bez bavlny střelní
Šlo se na srnce a zajíce,
Dřív než oukladníci potutelní
Lebedovy znali ručnice.

Teď si každý hulvát zapytlačí,
Když ho panská choutka napadne,
Křídlo jelení a paroh ptačí
Získá brokem pušky oukladné.

Kam se velkopanské honby děly
A ty staroslavné štvanice,
Kdyžto na koních jsme tryskem spěli,
Paroháče na smrt honíce.

…

A ta láska byla jiné zboží,
Dokud já jsem býval ještě mlad,
Láska ta se zvala vůlí Boží,
Hleděla pak starších slov i rad.

Než se jinoch bez skvrny a hany
Na rytíře lásky pasoval
Prvé u otce své cnostné panny
Oumysl svůj snažně fedroval.

Otec čekal, co mu řekne máti,
Soudem bratrů svých se ohradil,
Dědouška i babky jal se ptáti,
S otcem duchovním se poradil

Tehdáž ženské jiné gusto vedly,
Hejsek do srdce se nevedral,
Řádný ženich muž byl již usedlý,
Jenžto na starce si vážně hrál.

Hlava jeho zasypaná pudrem
Počestným se copem hájila,
Jakýž div, že u rozsudku múdrém
Novotám se statně bránila.

Kníry hajducké a brada kozí
Nehyzdily tváří jinošských,
Jichžto vážný člověk teď se hrozí
Jako kommunistů lotrovských.

Nevím, jaké katolická panna
Užije s tím bláznem rozkoše,
Který proměnil se v tatrmana,
Ano v houňatého hastroše.

Nevím, jaké  je to potěšení,
Má-li kožku trochu lektivou,
Když jí bradáč vytkne políbení
Na její tvář málo stydlivou.

Když tu čeleď spatřím Kozobradskou,
Na turecké brady zpomenu,
Jak jsme pevnost vzali Bělehradskou
Tomu vousatému plemenu.

My jsme ovšem také měli kníry,
Podlé vojenského měřítka,
Kdo však nedbal určené jich míry,
Hrozila mu pět a dvacítka.

Věru před tou Bonapartskou dobou
Lepší byla manipulací,
Lískovka si pod pevnější skobou
Hájila své subordinací.

Nemalá jsme měli, Bůh mi svědkem!
S těmi Janičary pračata,
Ale tehdáž já jsem nebyl dědkem,
Vy pak nebyli jste vnoučata.

Mladá krev mi v žilách bujně hrála,
A ta láska k vůdci moudrému,
Která vojáků všech srdce hřála,
K vítězství nás vedla jistému.

Nikdo nebyl ve svém živobytí
Svědkem lomozu tak hrozného,
Jaký spůsobilo hromobití
Dělostřelců z vojska našeho.

Když jsme do hradeb těch velikánských,
Tři dni neustále bouchali,
Až jsme z Boží vůle do křesťanských
Rukou Bělehrádek dostali.

A ti smělci, švární dělostřelci
Byli naší vlasti synové,
A ti velcí z Turek neumělci
Zkusili to, kdo jsou Čechové.

Laudon mezi válečnými blesky
K naší baterii přicválal
„Brávo děti české!“ řekl česky,
Slovem českým oheň do nás vál.

Mně pak zaklepal tu na ramena,
Svojí špaňhelkou mi pokynul,
Já hned radostí se zapomena
Byl bych ve slzách se rozplynul.

„Hoši, císař bude míti radost,“
Zvolal vůdce slovem podstatným,
„Že činíme povinnosti zadost
Jak přísluší mužům udatným!“

A což v jeskyni té Veteranské
Slávou Písecký se okryl pluk,
Tam hle proti síle Musulmanské
Jedna ruka byla na šest ruk.

Tehdáž byly jiné rejdováky,
Na tureckém onom rejdišti,
V poli jiné polky pro jonáky
Na bodnatém hřměly strništi.

Já jsem šťastně vyšel z toho boje,
A jen tři jsem dostal plezury,
Jichžto nebálo se zdraví moje,
Bylť jsem chlapík tuhé nátury.

Z knihy: Jana Pravoslava Koubka Sebrané spisy veršem i prosou. 2. díl. Praha: K. Bellmann, 1857. S. 135 – 160.