DÍLA

Pomalu jsem již dorůstala, když jsme na podvečerních procházkách s rodiči potkávali vážného pána středních let a střední postavy, jehož poněkud zabledlou, pravidelnou tvář lemoval tmavý plnovous a oduševňoval hloubavý pohled. Naši rodiče, kteří se zájmem sledovali kulturní dění, brzy se s ním seznámili. Upozornili nás, že je to záslužný propagátor vzájemnosti československého života, Karel Kálal. Třebaže pocházel z píseckého okresu, z Rakova u Bernartic, a studoval na písecké reálce v týchž letech, kdy náš tatínek, rodák ze Strakonic, docházel do starého píseckého gymnázia, vracel se Karel Kálal tentokrát do Písku z východomoravského Frenštátu, který byl dřívějším jeho působištěm a odkud podnikal své časté cesty na Slovensko.
Zvěděli jsme také co nevidět, že Karel Kálal se vrátil do města svých studentských let, aby vytvořil a vybojoval pro písecké dívky, odrostlé školní docházce, příležitost k dalšímu vzdělání a možnost postavit se na vlatstní nohy užitečnou prací. Kolik předsudků a kolik praktických překážek stálo tenkrát ještě v cestě myšlence, jejíž všestranné probojování je pouhou samozřejmostí pro dnešní dívčí mládež. Rázem letěla jí však vstříc zakřiklá přání dosud rezignovaných děvčátek, jimž se doporučovalo leda známé: sedávej panenko v koutě — a najdou tě… Kálalovo zanícení pro zrovnoprávnění žen dovedlo však přesvědčovat i opatrné rozhodující činitele. Snad jeho zjev a hlas působil tak důvěryhodně, že mu pomáhal získávat spolupracovníky a upřímné sympatie. Po prázdninách roku 1906 stalo se u nás skutečností, co z počátku vypadalo tak málo pravděpodobné; tehdy byla v Písku jako v prvním venkovském městě otevřena dívčí průmyslová — a o rok později zároveň i dívčí obchodní škola.
Obě byly spravovány zvláštním kuratoriem, v němž zasedali ze dvou třetin členové obecní správy — a z jedné třetiny volení představitelé kulturní (mezi posledními i náš tatínek, který jinak odmítal veřejné funkce). Prvním ředitelem a skutečným zakladatelem dívčího odborného školství u nás se stal Kálal sám; vypracoval osnovy dvouleté dívčí průmyslové i obchodní školy a také vydal učebnici vychovatelství. Snažil se přizpůsobit rozvrh obou škol tak, aby žákyně s všestrannějšími zájmy mohly současně navštěvovat oba typy nových škol aspoň v některých předmětech. Vyučoval na obou školách literním předmětům a pěstoval u svých žákyň zájem o literaturu, o dobrý sloh a pěkný přednes.
Kálalův program v mnohém předbíhal tehdejší dobu: tak např. zavedení zdravovědy, přednášené lékařem. Tak silně u nás přitahoval dívčí mládež, že se zápis do nových škol setkal s nečekaným úspěchem. Přesto jednotlivé třídy nové školy zůstaly z počátku rozstrkány po městě: některé v bývalých starých kasárnech pod radnicí, něco na Pražské a některé třídy i na Budějovce. K postavení, respektive k zřízení nové školy za mostem došlo až mnohem později; zato byl na konci Budějovky (nynější Sovětské armády) brzy zřízen penzionát pro mimopísecké dívky. A v penzionátě i obou školách ředitel Kálal vymohl na kuratoriu vždy několik míst bezplatných pro nemajetné schopné žákyně. Mezi ně nikdy neopominul pozvat také aspoň dvě Slovenky, osvědčuje i v té československé vzájemnosti své zásady prakticky.
Jak mi vyprávěla nejedna z bývalých Kálalových žákyň, stal se jim sám živým příkladem toho všeho, pro co se snažil je nadchnouti. Patřil k těm vzácným vychovatelům, jejichž působení zanechává stopy trvalé a všestranné. Především svým vlastním charakterem, svou mravní opravdovostí. Probouzel mnohostranné a ušlechtilé zájmy rozhovorem se svými žákyněmi, které jmenoval „chovankami“, i když bydlely u svých rodičů, a rád je oslovoval křestními jmény. Budil v nich úctu ku práci tělesné i duševní a vedl je k tomu, aby překonávaly různé překážky a uměly se samy ukáznit. Učil je samostatnému přemýšlení a znovu a znovu jim kladl před oči statečnost největších postav našich dějin.

Ušlechtilé zásady, nesmlouvavost charakteru, sociální cítění a účinný zájem o pomoc Slovákům, tehdy od nás odtržených a zle ujařmených zvůlí maďarské šlechty a šovinismem uherské politické správy, pod niž spadali v rámci téže zaostalé a nespravedlivé rakouské mnohojazyčné říše, jejíž tenkráte i my jsme byli součástí, to vše vedlo Kálalovy vždy znovu o prázdninách na Slovensko, kde získal Karel Kálal mnohé z předních spisovatelů za své osobní přátele. Ale mezi prostým lidem byl tam tou dobou naprostý nedostatek knih a zavedení maďarské vyučovací řeči na tehdejších slovenských školách mělo za následek v širších vrstvách úpadek vědomostí vůbec. S radostí tam přijímali darované české knihy, psané v jazyce jim snadno srozumitelném. Vzpomínám si, jak náš tatínek býval řediteli Kálalovi po leta nápomocen shromažďovat pro Slováky dobrovolnými sbírkami hodnotné knihy. Oba vždycky vybízeli ochotné dárce, aby se nehleděli snad jen zbavit kdejakého knižního braku, který překážel ve skladištích a domácnostech, ale neváhali obětovat knihy zachovalé a současně takové, které by mohly opravdu poučit a posílit. (Kdo z nás si dovedl tehdy v nejkrásnějším snu představit, jak bude tehdy chudobné a zaostalé Slovensko vypadat teď.) I my děti jsme vybíraly s nadšenou ochotou pro Slováčky často nejmilejší z našich knížek. A nakonec jsme je pomáhaly balit do beden, čehož se někdy zúčastnili také studenti zdejších středních škol, přinášejíce hojné a hodnotné příspěvky k zásilce na Slovensko, které potom náš tatínek vypravil vždycky tam, kam určil ředitel Kálal, znalý tamějších místních poměrů.

Sojková, Věra: Písecké chodníky a pěšiny před půlstoletím. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 174-176.
Z kulturního zpravodaje: Sojková, Věra: Písecké chodníky a pěšiny před půlstoletím. Písecký kulturní zpravodaj 1959-1961.