DÍLA

(O mém mládí v Písku)

Můj dědeček domovničil u Tonnerů a pracoval při tom pro obuvnickou továrnu Kleinovu doma u verpánku. V sobotu odváděl dílo a přinášel vydělaných 4—6 zl.; nouzi jsme neměli. Babička posluhovala bratru ředitele Tonnera, MUDr. Vilémovi; byl c. k. vrchním štábním lékařem ve výslužbě. V jeho pokoji se udržovala velepříjemná vůně, mně tajemná a nikdy víc nečichaná — směs jodoformu a střelného prachu, dobrých cigár, levandule, naftalínu a ještě čehosi zvláštního nepopsatelného. — Také moje nejdávnější vzpomínka je vjem čichový: drsná
a přesladká vůně višňové troubele dýmky, kterou mně dědeček před spaním do postele půjčoval: tak mně bylo předurčeno stát se kuřákem.

Dědeček, bývalý voják, byl povahy řízné, mnohdy proměnlivé, od veselosti a škádlení až po odbývání mých stálých dotazů: „I kuš furt!“ Byl mi nejbližší ze všech lidí. Jako desetiletého vzal mne s sebou do Mirotic ke svým rodičům. Bylo jim už přes 90 let. Prokop — tak se dědeček jmenoval — dosud přeskočil plot, pro každé pírko se shýbnul a krmil mirotické děti cukrem, jehož míval plnou kapsu. Pocítil jsem poprvé dojem jakési úcty, velebnosti a spolu i cizoty k duším daleko ode mne stojícím.

Na svého otce z nejranějšího dětství mnoho vzpomínek nemám. Podržel jsem jen představu jeho lahodně zvučného hlasu a vůni mýdla, jimž mne myl jednou za svého prázdninového pobytu v Písku v řece u Martínka. S maminkou jsem se setkal až jako učeň v Praze. Byla provdána za obuvníka Hlaváčka a před ním jsem jí musel říkat „teto“.

K nejstarším mým vzpomínkám patří ještě veliká voda, valící se kol ostrova, na níž z bašty jsem se díval, a pak nějaký požár. Nejmohutnější dojmy však byla strašidla, děsící mne ve snách. To naše světnička vzplála žlutí a v ní tisíce malých ďáblíků, purpurových a růžových, tančilo před zrakem mým. Také strašlivá stařena se mně zjevovala, jak se nade mnou naklání. Probouzel jsem se ulekán a poděšen. Ale snad to byla prabába jakás Váchalova rodu, která bděla nad pacholátkem bez matky.

Výklenek nad kamny vábil mou mysl svým zášeřím. Zdálo se mi, že kromě tří psů jej obývá ještě jejich přítel. Přivykl jsem jeho existenci a pojmenoval jsem jej „pan Relek“; hovoříval jsem s ním, když jsem býval často sám, zamčen, doma ponechán, a vypravoval jsem mu dobrodružné příběhy, které jsem vymýšlel. Úzkost a hrůza z osamělosti byla vždy vystřídána mou nejnevázanější radostí i z třeba jen chvilkové svobody na kládách blíže domu.

Při píseckých manévrech bylo mi dáno vidět v jednom dnu líc i rub vojenské slávy. Defilé se zářícími helmicemi dragounů a třpytícími se hlavněmi děl — představa zlata a stříbra, mědi a bronzu slila se v jediný obraz, vyvolávající nadšení nás všech kluků. Večer ale se přibelhal k nám vojín Sloup z mé rodné vsi, poptat se po mně; s patami hrozně naběhlými poseděl a postěžoval si na vojnu zlou. Prach a pot z něho čpící utvrdil můj první odpor k armádě.

U Tonnerů na dvoře stával mandl a měl obvyklou zátěž kamenů nahoře. Byly mezi nimi i střepy starých popelnic s ornamentikou. Asi to pan Weber v muzeu už nechtěl a tak to žáci reálky nosili k panu řediteli. Snad právě z těch střepů pradávných nasákla do mne tradice pohanství a výsměch všemu kadidlem obkouřenému a mytému svěcenou vodou.

Z osamocenosti mne vysvobodil Karlíček Ardeltů, syn profesora, jehož tak pěkně vzpomíná Karel Klostermann v Červáncích mého mládí. Karlíček byl tehdy dítě choulostivého zdraví, ale silou vůle se vypracoval v našeho tenisového championa. Jeho přátelství a přízeň jeho rodičů měly velký vliv na můj další život. Na konci života jsem mu napsal dlouhé psaní, Zpověď starce svého věku. Je tam také, jak jsem po letech prováděl Pískem malíře Kočího: … „Tady stávala písecká brána, chodíval jsem skrz ní do školy. Tohle je Buďovka, po které jsem se motal a ztrácel schválně knihy, které za mnou dědeček sbíral… Vlevo dole je gymnázium, kam jsem dva roky chodil, zlobě třídního prof. Joska, posledního už té doby herbartovce, a přírodopisce prof. Rodra, který první přeložil povídky E. A. Poea. — Tohle je reálka, kde řediteloval Frant. Tonner, autor Chemie. Tu knížku dosud mám, svázanou vlastnoručně do desek Artzkalendru, který jsem dostal od dr. Viléma Tonnera. — Tu vidíte jejich dům, ten s balkonem. Tam jsem prožil své dětství. Takovou krásnou zahradu, jaká byla za domem, už jsem víckrát neviděl! Samý květ, omamná vůně hrachorů, a toho ovoce! Po cihlových schodech se šlo nahoru — vše bylo zarostlé psím vínem. Tvá chůva, Karle, nás tady hlídávala, zabavujíc nás vyprávěním pohádek podle Boženy Němcové — také o těch zakletých psech! — a my ji pod moruší napjatě poslouchali, přeneseni do říše divů… Dál se šlo k vyvýšenému altánku, odkud byl krásný pohled až k Šumavě. Boubín se zdál už tehdy mne lákat do svého pralesa. Však se mne Šumava dočkala a okrášlila svou smutnou krásou můj život… Teď nás vede Buďovka dál k oboře. Tudy jsem chodíval s babičkou na šišky a na dříví a tak jsem poznal celé písecké lesy. Už jen ty stromy u silnice zůstaly, co nás jako děti vídávaly. V těch místech se kdysi boj s Francouzi odehrával a tahle kaplička na paměť padlých byla postavena. Tehdejší kluci to měli dobré: Francouzi obsadili školu, zřídili si tam pekárnu, topili rozštípanými lavicemi a kluci nemuseli do školy. Byla prý tehdy krutá zima. Francouzi kleli „Mordije“ a my jsme se to naučili od nich. —

Škola mně byla utrpením. Nenašel jsem tam ani kamarády, ani učitele, kteří by nebyli proti mně zaujati pro můj nemanželský původ. Bránil jsem se vzdorem, a tělesné tresty a zahanbování před spolužáky mne utvrzovalo. Ale velmi rychle jsem se naučil číst a četl jsem, nač jsem přišel. Školní kreslení mne nudilo, ale o mé spontánní kresby — byly to hlavně bitvy s Indiány — se spolužáci prali.
Jednou trávila léto v Písku rodina Mikoláše Alše. Jeho dědeček Kašpar František a děd mého otce Prokop byli bratři, a oni byli srdeční přátelé. Alšovi navštívili také nás. Jejich dcera Eliška zůstala pak ještě nějaký čas u Říhů, kde měli dcerku stejného stáří. Já — pouhý kluk tehdy — jsem jim dělával rytíře — velmi smutné postavy ovšem: probouzely se mně dosud neznámé city zamilovanosti k Elišce a neshledával jsem ve světě větší krásy, než byly její rysy a oči. Strýc Mikoláš zůstal obestřen v mých představách jakýmsi nimbem záhadnosti. Zbožňoval jsem jej. Byl mně v životě mnoho platný. Utvrdil mne v mých plánech stát se malířem, když jsem proti vůli rodičů po vyučení zběhl z knihařského řemesla.
Odmítl jsem totiž studovat a otci jsem prohlásil, že bych chtěl dělat „něco s knihami“. To jsem netušil, jakou osudovou věc jsem vyslovil; vždyť kniha se stala nakonec výsledným cílem mého kumštýřského snažení. Otec tehdy řekl: „Tak to bys mohl být knihkupcem, knihařem nebo knihtiskařem.“ Na spisovatele jsem se mu tehdy ovšem nezdál. Četl pak inzerát, že firma Weizmann v Praze přijme knihařského učně a požádal Mikoláše Alše, aby to tam prozkoumal. Strýc to velmi doporučil. Tak by můj osud zpečetěn. Vypravili mne do Prahy a skončilo mé písecké mládí.

Písecká čítanka. 2. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1981, s. 154-158