DÍLA

Veselohra o třech dějstvích

Osoby:
Jan Hlubina
Josef Roškot
Villy Roškot
Paní Hlubinová
Slávka Hlubinová
Růžena Pavlátová
Pečárka

Děj se odehrává za dnešních dnů (v poválečné době) v českém venkovském městě.

Scéna táž ve všech třech dějstvích. Nalézáme se nepochybně ve starém domě. I když se o tom ničeho bližšího nedozvíš, budeš jen v souhlase s autorem, podlehneš-li dojmu, že tento dům týčí se z okruží bývalých městských hradeb. Pokojík, v němž hrají všechny tři akty, připomíná nečasovým tvarem a snad ještě čímsi jiným věžní pokojík, kde jsi mohla, paní krásná, u okna po libosti do dálky tesknit; k tomuto výklenkovému oknu je pokojík všecek jaksi sestředěn a tu je zřejmě jeho nejcitlivější místo, rozehrávané stále dotyky zvenčí, neboť okno je otevřeno a před ním vzdutá šíře letního prostoru, přečrtávaného jen vrcholky dvou topolů nablízku a čupřinou lesů v dálce. V okně bílé záclonky, květiny; jsem jist, že naráz si tu ihned umístíš dívku, jež shupnuvši ráno z lůžka, skokem je u okna, by opojeně vzdychla: nemá daleko, neboť lůžko je blízko u okna. Neviditelná řeka dole hučí slaběji, silněji. V hloubce pod oknem zeje asi úzká hradební ulička, hlasy odtud zazní jak ze studny. Vlevo v pozadí dvéře ven, vpředu do kuchyně, vpravo do Hlubinova pokoje. Především však okno, okno, toho neztrácej z pozoru; ať už jím vstupuje rovný plápol polední chvíle, ať stříbrně vsakuje měsíčná noc, toto okno nechť stále živě hraje s sebou. A domysli vůbec, že autor, nadepsav svou hru Měsíc nad řekou, chtěl takto lyricky intonovati tři dějství své veselohry.

Dějství druhé
Villy (Hledí na ni s podivem, zasměje se.) Ale krásně, krásně jste jim to řekla, tatíkům. Co? Že by mládí nebylo více než něčím, kam se chodíme po letech vyvzdychat, vyvzpomínat jak na hrobeček? Že po něm nezbude více než po nemoci, z které se vystůněme?
Slávka: Ale… to jsem přece neřekla!
Villy: Když ne tak, jinak. Podobně nějak — (Vstává, do celého těla tryská mu prudký pohyb.) Tak jim to, tatíkům, mezi prsty proklouzlo a nevědí teď, bylo-li to opravdu, nebo nebylo! (Posunkuje prudce rukama.) Ale kdež! Mládí že by nebylo? Je to! Je! Tuhle ruku zavřu — a stisknu hodně (Pohyb směrem k ní.)
Slávka: Hned si opět sedněte!
Villy (zalekle zchabne): Ale… kdež bych se já vás jen jen dotekl — —! (Je zmaten, naslouchá ven oknem, pauza; pak.) Co to hučí?
Slávka (úsměšek): Slyšíte to teprve nyní?
Villy: Ne, ne, už dlouho. Stále.
Slávka: Řeka přece.
Villy: Řeka? Vidíte… zdá se mi, že s tím také běžím, plynu, hučím (Už setřásl zmatek; trochu smíchu.) A jim, tatíkům, tak to mezi prsty proklouzlo! Sedí tam teď naproti sobě, hledají to jeden druhému v obličeji, jedou po tom jak prstem po řádcích, které už docela vybledly, kde nic tu nic — — (Náhle.) Počkejte, Slávko… přinesl jsem vám něco  (Slávka naň tázavě pohlédne, chce asi něco říci; v témž okamžiku zazní zdálky hudba několika smyčcových nástrojů; oba hledí k oknu.)
Slávka (zasměje se posléze ostře).
Villy: Proč se smějete?
Slávka (ještě se smíchem): Ženich trucuje — A cože jste mi přinesl?
Villy (hledí střídavě k ní a k oknu; letmá chmura po čele; s jistou příkrostí): Zavřu okno.
Slávka: Neopovažujte se! — A honem, co jste přinesl?
Villy (ještě pohled mezi ní a oknem; pak odmávne rukou, zasměje se): Tuhle… (vyjme z kapsy sešit) román jsem vám přinesl — — (Slávčin nechápavý pohled) „Měsíc nad řekou“.
Slávka Ach! Opravdu? (Sáhne po sešitu, chvatně listuje.) Opravdu. (Čte zběžně.) Věnováno Josefu Roškotovi — —
Villy: Ukradl jsem to odpoledne tatíkovi, běžel s tím k řece, sedl tam na klády a četl —
Slávka: A tuhle je cosi vykresleno — (Vzhlédne k Villymu, který stojí u ní.) Trhnete-li ještě jednou takhle posměšně koutkem, pak – -  Hezké je to! A o čemže je ten román?  -
Villy (rozpaky): Asi… právě o tom, jak to mezi prsty proklouzlo —
Slávka: Asi, asi! Vždyť jste to přece četl —
Villy: Totiž… (značně v úzkých) počal jsem to čisti… a pak jsem počal přemýšlet… především o vás… a pak slunce svítilo a řeka hučela … a pak jsem z toho tedy usnul —
Slávka: Jste vy ale báťa. (Oba na sebe pohlédnou, zasmějí   se.) Za trest byste mi nyní měl celý román přečíst —
Villy (bujně); Poručte, přečtu.
Slávka: Nežertujte! Poroučím — a konec! Vy se smějete? Abyste věděl — tu! A okamžitě počněte číst!
Villy (vezme sešit, sedá ke stolu; dlouhý obličej, okolkováni): Slávko, … je to dlouhé
Slávka: Čtěte!
Villy (ještě delší obličej): A pak… chraptím — —
Slávka: Čtěte!
Villy (pohlédne na ni žalostně, vzdychne, odkašlá, počne posléze čisti): „U tebe, okno mé nad řekou, nechť tedy zazní ještě jednou píseň doznělá! A ty, řeko tam dole, posílej mi sem zkazky mládí mého —“ (Ustane, zneklidní jaksi; pauza).
Slávka: Nu co jste přestal?
Villy (pohled na ni, do sešitu, nejisté): Je tu… pomlčka. A pak — —
Slávka: Co?
Villy (neklidný pohled kolem, k oknu): Řeka tak hučí.
Slávka (úsměšek): Teď přece vůbec nehučí.
Villy: Tedy snad stromy. Nebo — —
Slávka (jako dříve): Ta hudba vás neruší?
Villy (pohled k ní, zamračí se, bryskně): Ne.
Slávka (po neklidné pauze, za níž jejich pohledy se setkávají a uhýbají): Ukažte, budu číst sama. Čtete beztoho tak dřevěně (Sahá po sešitu.)
Villy (s tichou důtklivostí): Nečteme to, Slávko —
Slávka (trhne rameny, hledí do sešitu:) Kde jste přestal? (Čte.) „— zkazky mládí mého —“ (Vzhlédne.) Ale tady vůbec není pomlčka, lháři (Čte dále.) „ a, noci měsíčná, opoj mne svým kouzlem ještě jednou, ještě jednou naposled.“ (Ustane, hledí mimo, pauza.)
Villy: Je tam pomlčka?
Slávka (neodpovídá hned, posléze): Řeka dnes opravdu velice hučí –

Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 186-188.
Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou. Praha 1922.