DÍLA

To město mne překvapit znalo: jak pozdrav lidem a Bohu
když s pavlače věžní se do všech stran ozval souzvuk rohů.
Kéž zpívám též melodií tou harmonickou, kéž hned
mé srdce, vylíhlé ptáče, se rozlétne z klece dneska,
má obloha nechť je modrá, zametena stezka
zde v ulici a kéž zblízka mi jasmínů zavoní květ.
Vše sváteční šat má dnes, je poupě vše, nová zeleň.
Zvuk rohů si nad městem splítá svůj čtyřzvuk: Mlád buď, neleň
a rád měj, doufej!  Průhledné arie doprovod
jak lákala tě v ulici k chrámu, dí ozvěnou nad zástupy:
Jdi, pozdrav svou zbožňovanou, hněď očí, ten nosík tupý,
tu křehkost jarních květin, jíž její tě zvábil rod.
S ní posloucháš-li rohů zvuk, fialkami provát,
jichž kytička na ňadrech jejích tě dává pozdravovat,
v tom úvodu naivně dlouhém snad poznáš ten rodinný kout:
piano, okna jejího zeleň a ptáka v kleci
cvrlikat, vyhlídkou z okna zříš bělavé obláčky plout
a na stole koláčky u šálků čekat a předobré věci,
co dosti hry, tance a zpěvu, čas je si oddechnout  …

Teď zlomil se náhle zvuk rohů. Již idylou se nezdá.
Leč zdá se šeřením večerů. Za hvězdou třpytí se hvězda.
Intimní chvíle nám kývá. Stín stromů pad v parkány
a po zdích se réva vine, záhony natkány
jsou pestrými květinami, lavičky přeplněny
dětmi a v kloboucích bílých smějí se mladé ženy
a u vodotrysku, jenž zpívá, keř bezu přehoupnut
je přes lavičku, kde pro dva místo. Ó modrý ten blud!
0, modré nebe a hvězdy snů modrých, závany!

Teď za pauzy oddech    - – a ticho.. A slyšte, teď zase hrají,
však do pochodu jak vojska když jdou a hřívy vlají.
V tom nekvetou naše už jara, ovocem nezrají léta,
však starodávného cosi fanfárou zatřepetá.
A jak se tak díváme, parkány staré, ta věž a ty štíty
uzounkých domů jdou za bránu prastarou, v prejzy kryty
a zdají se oživovat. Či rohů teď fanfára,
jak z šera kdy slavnostní oheň a vřeskný zahárá,
nám zažehá krev a do starých utápí nás časů:
my do veškerenstva se zdáme ztrácet, a z množství hlasů
se pramení melodie. Teď jako by ulicí halas
ztišené jízdy a frkot koňů, kol rachot zatřás,
rost venkovem, ozbrojených hle sedláků středověk,
roj sudlic a oštěpů. Žižka to sám snad, slepý rek,
sem přijíždí branou a s krzen jezdců i opěšalých
i se štítů, s praporů vidět je pouze jedno: kalich…

Zas chvíle a konce. Mizí vše jako stíny.
Pak zase ten teplý tón kantilény, hřejivý a jiný
vyvolal dnešek, však rušný. Teď počli zas v rohy douti.
Cos v nich teď hřímá jak bubny svatováclavských poutí
a před boudami vření, jež náměstím trojí jdou řadou,
směs sousedů, starců a babic kde míchá se s chasou mladou,
řve panoram šarlatánství, vřesk trumpetek dětských kvílí,
kde s perníkem boudy, věšáky čepic postavili
a z hospod kde zájezdních s vůněmi husy v oblouku loubí
se ozývá skočná a dupavý tanec se s výskotem snoubí.

A teď? Má vše skončit? Ne, ve všecky větrné směry
dout musí přes rohy. Já vzpouzím se, trochu nedůvěry
spí v očích mé zbožné, vůně fialek vyčítavá:
„Kde byl jste? Kam odlet jste?“
„ „Bože, to často se mi stává.““
„A na koho myslil jste? Nuže?“
„ „Mne hudba odnesla s vámi.
Já byl jsem všude a všude byl se mnou hlas váš známý.
Tam byl jsem všude, kde lásky nám zdroj se pramení:
Co mluví to dobré město, slech, jeho kamení
i větrem věž ošlehaná, zdi domů ohozené
a v proud jsem se postavil s vámi, jenž dva nás chytá, nás žene,
a nepouští, prožíti nutí, čím je nám to město v chvílích,
kdy uchvátí hudba rohů, den květů modrých a bílých.“ „

Již tichne město a obléká v denní svůj, všední šat
svá náměstí, ulice, parkány zamyšlené, svůj sad…

Sova, Antonín. Kdysi o prvním květnu v Písku. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980. S. 55-56.
Z časopisu: Otavan, 8. 6. 1917, roč. 2, č. 3-4, s. 50-51.
(Původně báseň Sova napsal pro časopis Topičův sborník 1917 č.8, Otavan ji přetiskl.)