DÍLA

TAK NAZDAR (PÍSEK V LÉTĚ)

Chuchvalec kráčí po chodníku kolem zahradní restaurace. Zprava hvízdnutí. „Á nazdar“ – Pepík. Je dopoledne, sedí tu s neznámou blondýnou a vzrušeně jí cosi vypráví. Začíná představování. „To je moje kamarádka, my se známe už dlouho, ale zatím nám to nějak nevyšlo, prej jsem to tehdy zmeškal, měl jsem přijet hned, no a já jsem nepřijel, a teď už mě zase nechce. A tohleto je kamarád, jak spolu jezdíme do Dolomit. Co si dáš? Dáš si dvóju?“ „Ne, Pepíku, dám si malý pivo. Za chvíli jedu autem,“ říká Chuchvalec. „No tak jo, já to objednám. Chodí tu vůbec někdo? Už tady sedíme čtvrt hodiny a pořád nikdo nejde.“ Po chvilce hovoru, během něhož vymýšlí Pepík nepřeberné množství variant, jak se dostat přítomné kamarádce na kůži, přichází obsluha. „Hele, ty máš něco s nohama?“ ptá se Pepa důrazně servírky. „Nemám próóč,“ diví se číšnice. „No že se tak couráš! Já mám jen dvacet minut času a musíme vypít sedmičku vína. Jinak přijdu o štěstí. Hele, to vám povím, co je nového. Volala mi snacha, víš, žena od Románka.To víš, oni mají problém s hlídáním. Jsou tam sami, a tak jsou u kluka uvázaný. Povídá mi: ,Taťko, nešlo by to, že byste nám Bretíka pohlídal někdy přes víkend, že bysme šli třeba do kina nebo tak?´ Já povídám: ,Ále jó, to já vám ho pohlídám třeba celý týden, , Jé to byste byl hodný, a kdy by to tak bylo?´radovala se. Já povídám: ,Až bude mít svaťák, před maturou!´Chachacha. No ale Bretíka už jsem tu měl, to ti povím. On je dobrej. Jmenuje se Bret. Já ti nevím, co to je za jméno. Byli jsme spolu Na Hvížďale, kluk tam seděl a hrál si. Najednou volá Románek, jako syn, že chce Bretíka k telefonu. ,Tak co děláte, Bretíku, s dědečkem?´ ,My chodíme do hospody a pijeme tam víno, tatínku, to ti je tak kyselý!´ ,No dobře, Bretíku,tak mi dej dědečka.´ ,Fáfí, ty mu dáváš fakt víno? Nezbláznil jsi se?´ ,No´víš oni tu nic jinýho k pití nemají, ale kluk si může vybrat, jestli ze sedmičky nebo polosuchý, to je kyselý míň.  On už to umí, filuta.Tuhle jsme byli spolu v Bechyni a on povídá obsluze: „Já bych si dal radši Frankovku, ta není tak vostrá.“ „Jinak je to kluk jako vítr,“ pokračuje Pepa, „neuhlídáš ho.“  Co mi taky tuhle proved. Syn doma pěstuje hady a kluci jsou na to zvyklí. Krmí je holátkama, malýma myšičkama. Celí se na hady třesou. Máma s tátou jim musejí kupovat i ty gumový sladký hady a medvídky, prej je to i zdravý, já nevím. Vzal jsem ho tady v Písku do Zverimexu, abych mu udělal radost. Bret se tam procházel po krámě a já jsem pohovořil s prodavačkou. Měla tam taky žebrovce. To je malej had, skoro průsvitnej. Jsou mu vidět všechny vnitřnosti.  Bret ho najednou popad – glummm – a spolknul ho. Chvilku mu ještě koukal ocásek z huby. Myslel si, že je gumovej. No nic se mu klukovi nestalo, ale musel jsem žebrovce zaplatit.  To ti byla drahá návštěva, had stál dvě stě padesát korun.“ „To je zase blbost, Pepíku,“ směje se Chuchvalec. „Víš co, já nikam nepojedu, já si s tebou tu dvóju dám.“ „To máš rozum, vždyť ti nic neuteče,“ komentuje Pepík a oslovuje blondýnu: „Ty si dáš s náma taky, že jo? Pak pojedeme rovnou ke mně.“ Děvče vrtí hlavou. „Jako bych tě neznala, Pepo. To víš, že nepojedu.“ Pepa se domáhá Chuchvalcovy pomoci. „Hele řekni jí, jak to u mě vypadá.“ Chuchvalec mu vyhoví. „Pepova domácnost? Můžu říct, Pepík má doma vždycky vzorný pořádek, Tam se může přijít kdykoliv. Lepší je ale chodit na návštěvu v létě, když je venku horko. V zimních měsících je to o život, tedy o nachlazení. Moc totiž netopí.  Nemá na to čas, protože je věčně někde na návštěvě nebo v hospodě.“ „No to jsi řekl přesně,“ navazuje Pepa. „To jsem jednou přišel z Hvížďaly, bylo mi nějak blbě ze špeku, až jsem se potil. Zima byla hrozná, ale tu noc se venku nějak oteplilo, tak jsem se rozhodl, že zatápět nebudu. Sundal jsem si boty a zalezl jsem i v kabátě do postele. Přikryl jsem se až po bradu, ale byla mi zima na hlavu. Tak jsem se potmě vypravil do předsíně pro čepici. V předsíni najednou slyším za dveřma divný zvuk. Takovej svistot. Šššš. ,No to bude vítr,´ povídám si a zalezu i s čepicí pod peřinu. Zvuky začaly sílit, už mi to nedalo, šel jsem se podívat před dveře. Vykouknu ven – člověče, tam si smrtka brousila kosu!“ Blondýnka má pusu od ucha k uchu. „Nebo co se mi taky stalo po Vánocích. Já si vždycky postavím jedličku. Tu nejkrásnější. Ozdobím si ji jablíčkama a oříškama a sem tam nějakej zvoneček. Vždyť jsi ji tam viděl, ne?“ Chuchvalec souhlasně pokyvuje. „Já ji dám do takovýho dřevěnýho kříže. Letos se nějak kejval, tak jsem ho přibyl do parket hřebíkem. Když byl tak přiheftovanej, nechal jsem ho tam až do července. Ale v zimě, jak jsem netopil, jednou ležím v posteli. Najednou cink, cink, ozval se zvoneček na stromku. Otevřu oči a koukám na stromečku je myška, běhá po větvi. To ti mě popadla hrůza. Povídám si, ježišmarjá, že já tu babičku s tím chlastem neposlech. Říkala mi to pořád a teď je to tady – delírium. Hrůzou jsem zavřel oči a čekám, kdy se objeví pavouci a  hadi. Nic se nedělo, skoro jsem usnul. Najednou zase cink, cink. Byla tam zase ta myška. Ona tam potvora chodil okusovat jablíčko. Vidíte, jak je ta příroda moudrá, jak si osud s tebou zahraje. Představ si, kdybych tam dal lesklý koule. Nikdy bych se ani nedověděl, že mám to pití pod kontrolou.“

Z knihy: Jiří Brandejs. Dáme dvóju. Praha: 65. pole, 2007, s. 70-72. ISBN 978-82-903944-0-7