DÍLA

Na rozdíl od mého otce, který byl naplavenina od Putimské brány, jsem se v Portyči narodil. V přízemním baráčku u Šnoblů, jak se tam říkalo odedávna tak jako na vsi, po chalupě. Táta tvrdíval, že to bylo odpoledne. Matka ale trvala na tom, že jsem přišel na tenhle svět až večer. Protože měl ale otec v rodině vždycky pravdu, nechávala se nakonec matka o tomto nezaměnitelném faktu nejednou zviklat a dokonce přesvědčit, neboť táta jí vždycky říkával: „Vždyť si Růžo, hergot, vzpomeň. Bylo to určitě odpoledne, protože jsem byl zrovna na pivě u mostu.“
Když jsem začal chodit do druhé třídy, přestěhovali jsme se o jeden dům blíž ke starému mostu. Teprve jako starší jsem pochopil praktickou stránku tohoto závažného rozhodnutí svého otce, který tak přiblížil hospodu u starého mostu k domovu.
Bydleli jsme tedy konečně ve štokovém domě, jak si táta vždycky přál. V čísle pět a v prvním patře. Z kuchyně jsme viděli na řeku, na Rybářskou ulici, kde si z prvního baráku u vody starej „Bukouňák“ Paulus po ránu nahazoval udice přímo z okna do řeky. Do ulice jsme měli jedno okno, z něhož ale nikdy moc vidět nebylo, protože ho matka mívala vždycky plné červených muškátů. Dřevěné, silně vrzací schody, nedávaly nikomu šanci projít bez povšimnutí. Často na ně vzpomínám, jak každou sobotu vydrhnuté do běla voněly Hankou, kterou žádná partaj na poschodí opravdu nešetřila. Skoro každá návštěva, která k nám vcházela, místo pozdravu hlásila: „Ty hodiny máte pěkně nakřivo.“ A táta jí odpovídal: „Jinak se potvory pozděj.“
Nepamatuji, že by někdy řekl o něco víc nebo míň. Samozřejmě jsem se ho ptal, stejně jako jiní, proč ty hodiny nedáme někam jinam, kde je zeď rovnější. Nedal. Uminutý jako beran. A tak se hodiny dávaly po každém malování zpátky na své místo a zůstaly zde až do doby, než se rodiče museli před zbouráním Portyče přestěhovat až na Kollárku.

Z knihy Člověčiny, Písek 1991, s. 18.