DÍLA

Dřevěné schody skřípaly rytmicky. Měl svůj rytmus, pravidelný
rytmus vytepaný téměř třemi desítkami let. To druhé praskání
vyschlého dřeva pocházelo z pod dívčích střevíčků, bylo chaotické,
neprověřené léty. Anička ze sousedního domu, je jí sedmnáct
a pořád žebrala, aby ji jednou vzal na věž, až půjde natahovat
hodiny. Je to hezká holka, štíhlá v pase a pěkná v prsou, ale
schody šlapat neumí. Jde poprvé. Dnes uvidím poprvé město
z věže, těšila se.
Nevodil rád nahoru lidi. Měl je rád dole pod sebou jako
mravenečky. Tam dole nebyl nic, jenom zvoník, který natahuje
hodiny. Často se ptal sám sebe, co by se stalo, kdyby je jednou
nenatáhnul. Všiml by si někdo? Zatím natahoval vždycky, každý
den a když ne on, tak Venda, ministrant, ale to bylo zřídkakdy.
Míjeli úzké okýnko v kamenné zdi. Tady se vždycky zastaví,
aby se nadýchnul. A aby se podíval dolů. Ten pohled měl v paměti,
jako maminčinu fotografii – roh Kostelní ulice, kandelábr s lampou
a stánek trafikanta Cihly. Narovnal se. Teď, když už měl blíže
k padesátce, občas cítil tlak v kříži, snad proto, že se celý život
podvědomě hrbil.
Zastavila se i dívka. „Jé, Kostelní ulice“, podívala se okýnkem.
„Součků mají venku peřiny.“
Tam bydlela, hned vedle Součků. Odtud to není vidět, ale
z prvního okýnka ano. Tam se každou cestu k hodinám zastavil
a podíval. Byla v jejích letech.
„Pane Beránek. Jaká je tohle vejška?“
„Pětačtyřicet“, odpověděl. „O dva míň, než je mě let. Říkal jsem
si – až se ti to přehoupne přes druhý okýnko, už to nebude ono.
A už není.“
„Vy si můžete naříkat, pane Beránek. Jste sám a zachovalej…“
„První okýnko. To bylo ono. Ve dvaceti …“ vzpomínal.
„To už jste lezl na věž?“
Kývnul. „Natahoval jsem už v sedmnácti, když mě bylo jako
tobě, ale to jsem jenom zaskakoval. Od dvaceti, když umřel táta,
tak už pořád.“
Pokračovali. On pravidelně, ona poskakovala jako veverka.
Připravil si klíč a rameny nazdvihnul padací dveře.
„Jé, já myslela, že klíč od věže bude velikej a zdobenej. Víte,
takovej ten s těma kudrlinkama.“
I Barborka to tenkrát tak nějak řekla, vzpomněl si. Pomohl jí
za ruku dovnitř malé věžní místnůstky. Měla baculatou, krevnou
ruku, trochu se jí potila. Asi po tom výstupu. On sám se nepotil,
jen když byl nemocný.
„Proč je tu ten telefon?“
Za Barborky tu ještě nebyl. To tu měl trubku a kdyby hořelo,
tak měl za povinnost troubit. Hořelo sice mnohokrát, ale nikdy,
když byl na věži a aby tam kvůli tomu lezl, to mu nikdo nenařídil.
„Město ho sem nechalo zavést. Kvůli ohni nebo kdyby byla
válka, tak pro vojáky.“
„To bych mohla zavolat Frantovi Mužíků,“ a už sahala po
sluchátku.
Nechal ji. Telefon byl odpojený. Zjistila to a mrzutě praštila
bakelitem zpět na vidlici. „Co kdyby hořelo“, řekla.
„Ten stroj tak tiká“, všimla si teprve teď zvuku, který on
poslouchal hned po otevření dveří. Prohlížela ozubená kolečka
i osičky s převody k rafiím. „Tohle že patří k těm ciferníkům“,
byla rozčarována. Měla trochu drsný, nakřápnutý hlas. Barborka
hovořila vždy tiše, jako stydlivě. Anička, to bylo řinčení plechu.
,Jdou přesně“, poznamenal, „a bez oprav“.
Ohrnula ret. Stroj ji dlouho nezajímal. Chtěl jí o něm vyprávět,
ale neučinil tak. V místnůstce už ji nezajímalo nic, ostatně byla
tam už jen židle u malého, hrubě tesaného stolu, svíčka na plechovém
kalíšku, starý kalendář na zdi, pavučiny a dalekohled.
Ten bez požádání sejmula ze skoby a zavěsila na krk. Otevřela
dveře na ochoz. Stačil krok a byla u kamenného zábradlí.
„Jů, ti jsou mrňaví“, mínila spoluobčany, „a jsou vidět až hory.“
Těkala pohledem sem tam. „Řeka, fabrika, park, vodotrysk. Támhle
jde Božka Mrázů.“ Prohlížela si Božku dalekohledem. „S Kráťou“,
vyprskla. „Ta je blbá.“
I on se rozhlédnul. Otevřená okna hotelu Slunce, ustlané
postele. Někdy jsou rozesílané a obsazené. Ani si nestanují rolety.
Balkón paní Blaženky. Paní Blaženka mu někdy mává a dole ve
městě jej slušně zdraví, dvorek Bláhů se starým, věčně rozebraným
autem, kterého a pod kterým leze věčně umazaný Bláha mladší.
„Jak je to vysoko?“
„Čtyřiašedesát.“
„Hm. Ve škole říkali osmašedesát.“
„Čtyřiašedesát. Až mě bude čtyřiašedesát, tak umřu.“
„Dejte pokoj. Proč?“
„Dál už schody nevedou“, zabručel.

Písecká čítanka.3. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1995, s. 31-33.
LIPÍK, 1993, roč. 3, č. 7-8.