DÍLA

V Pootaví se vždycky nacházelo veliké množství zlata. Nejedno místo je tam poznamenáno prací starých rýžovníků, kteří vypírali písek na řece Otavě, Volyňce, Blatnici a Lomnici i na říčkách a potocích vlévajících se do nich. Kupovité a protáhlé kopečky bývalých rýžovišť dávno porostly trávou, vrbami a olšemi, někde už dávno roste les. Tahle hrůbata, jak se jim v jižních Čechách říkává, jsou prastaré rýžovnické sejpy, které tu zbyly po zlatokopecké horečce. Stejně slavnou minulost mají pootavské zlatodoly. Na mnoha vrších i v lesích jsou dodnes vidět kutací jámy nejrůznější hloubky a šířky. Místy ústí ze země na povrch staré štoly nebo šachtice a lidé je obyčejně považují za tajné chodby.
…

Český král Václav I. se jednou s celým dvorem i se svým synem, mladičkým Přemyslem, vydal na cestu po Čechách. Navštívili mnoho měst a hradů, a když královský průvod dojel až do píseckých  hor, zastavil se na levém břehu řeky Otavy ve staré rýžovnické osadě jménem Písek.  Kolem kostela se kupily chudé dřevěné domky a chatrče, drobné krámky a krčmy.
…

„Odpusť nám vznešený králi,že tě pohostíme pod širým nebem,“ omlouvali se páni těžaři, co vlastnili zdejší rýžoviště, když český král s pány sesedli z koní. „Zdejší krčmy jsou malé a moc chudé, než aby mohly uvítat českého krále s družinou.“  Potom ho vedli osadou na malé prostranství. Tam usedlo vzácné panstvo na dřevěné lavice a na ohoblovaných deskách podepřených přitesanými kůly se podávalo jídlo a pití. Zvědavé oči udřených žen a vyhublých dětí si upřeně prohlížely vystrojené dvořany a rytíře, preláty i kanovníky a královské úředníky, kteří sem přijeli s králem. Když z hodovního stolu odpadla ohlodaná kost, vrhly se děti na ni zároveň s toulavými psy.
…

Přemysl, sotva něco pojedl, zmizel od stolu. Rychle se spřátelil s několika odvážnými chlapci, kteří ho vzali s sebou k řece a ukázali mu rýžovnické splavy, stolice i mlýn na zlato a tavírnu. To bylo něco pro mladičkého králevice. Nevěděl, kam by se dřív podíval.
….

„Až jednou budu já českým králem, chci sem jezdit. Líbí se mi ta kalná řeka.“ …
„Jen se  podívej, chlapče, kolik nás tady je. Naplnili jsme zlatem už mnohou královskou truhlici. Ale neboj se! Až ty budeš českým králem, záleží jen na tobě, jestli budeš ještě bohatší. Když nám dopřeješ svobody a budeme-li moci v klidu pracovat, zahrneme tě zlatem.“
Králevic se pozorně zadíval na muže. … „Budu si to pamatovat, řekl na to králevic. „Přihlas se pak u mne, bohatě se ti odměním.“
…

Otec býval k jeho klukovským nápadům shovívavý. Sotva ho zahlédl, s úsměvem mu pokynul a pokračoval v řeči. „My, král český, vám milostivě povolujeme, abyste na pravém břehu Otavy vystavěli královské horní město a obehnali je pevnými hradbami. Mělo by být tak veliké, aby v něm bylo dost místa pro všechny zdejší těžaře a kupce, horníky, rýžovníky i řemeslníky. Na jeho rynku bude tržiště, kde se bude směňovat i prodávat veškeré zboží. V budoucnu tomuto městu bude vévodit královský hrad Písek, který tímto nařizuji na kamenitém břehu zlatonosné Otavy co nejdříve postavit.“
…
Na  skalnatém ostrohu nad řekou Otavou začalo růst nové královské město málem jako z vody. Stovky lidí se vrhaly na jeho stavbu.Vedle základů hradu Písku se začala stavět rychta, kostel a dominikánský klášter. Mniši, které sem král vyslal, byli zkušení stavitelé a jejich dílem byl také kamenný most.
…

V českém království po smrti krále Václava I. se ujal vlády Přemysl Otakar II. … Stavěl hrady a zakládal města, přál dobývání vzácných rud a vydával mince. Nebránil kupcům v obchodu a měšťanům ve výstavbě domů a zakupování dvorů. Sám se rád obklopoval rytířstvem a královskou nádherou.
…

Král dodržel svůj slib, co dal jako králevic na řece Otavě, a rok co rok zajížděl do Písku. Kamenný hrad si oblíbil a zval sem vzácné hosty, vyřizoval zde státnické záležitosti.
Písečtí měšťané svého krále opravdu milovali. Býval často jejich hostem a měl mezi nimi i své přátele. Kdykoliv se zde objevil,vždycky se sešel se předními měšťany. Oni ho zase zahrnovali mnoha dary, vždyť v bohatém Písku bylo zlata a peněz dost.
„Královská Milosti, městská rada písecká tě přišla pozdravit,“ oznamoval královský komoří svému pánu., který se právě s družinou a lovci vrátil z píseckých lesů. “Co jim mám povědět? Měli by asi přijít jiný den. Řeknu jim, že náš král je unaven.“ „ Jen se opovaž, pane komoří! Přijdu tam hned, jen se převléknu. A poruč kuchařům a číšníkům, aby nosili na stůl!“ … Když vstoupil z za zvuků fanfár do hodovní síně, nikdo na něm nepoznal, že má za sebou jízdu na koni.  Usmíval se a vznešeným krokem zamířil k trůnu, kolem kterého se už sešlo panstvo. „Vítám vás páni měšťané, jsem rád, že jsme zase pospolu.“ … „Milostivý pane a náš králi, děkujeme ti za vzácné pozvání,“ řekl purkmistr. „ Nechceme tě ale zdržovat v tvých povinnostech. Máme jen jednu prosbu. Nedávno zemřel zdejší mincovník a jeho místo v písecké mincovně se uprázdnilo. O ražbu našich mincí se pak nikdo nestaral. Čekali jsme trpělivě, až královská Milost přijede do Písku a rozhodne, co se stane s mincovnou. Jsou zde i lidé nepoctiví, kteří by chtěli razit minci bez tvého souhlasu. Ale městská rada byla proti tomu.“
„Co to slyším, páni úředníci?“ obrátil se král k těm, kterých se to týkalo. Kdyby nebylo mých věrných píseckých měšťanů, vznikly by tu nepořádky.Musíme tuhle věc hned napravit. Jmenuji nového mincovníka!“
Purkmistr povstal a znovu se králi uklonil, aby na sebe zavčas upozornil, než se královští úředníci vloží do jednání. „Milostivý králi, tuhle náš měšťan Henlin se o to místo uchází. Městská rada se může za něho hned zaručit. Je to člověk bohatý, v obchodě zkušený a spolehlivý. V jeho dílně se budou vybíjet jen poctivé mince, které nebudou na škodu našemu obchodu ani tvému královskému jménu.“ Král neměl žádných námitek.
…

Dodnes se vypráví, že písečtí měšťané zůstali Přemyslovcům vždy věrni. Když čeští králové z toho rodu potom umírali,veliký smutek padl na všechny i celé město Písek. I Otava pod královským hradem se zastavila v toku.V řece se zvedla veliká vlna, která tok obrátila nazpět, jako by se řeka chtěla vrátit k pramenům, Když  to lidé viděli, padali na kolena a modlili se za mrtvého panovníka i za osud svého města. Naposledy se vodní proud zlatonosné Otavy zastavil, když na Moravě v městě Olomouci byl zavražděn poslední z Přemyslovců, mladý český král Václav III. Tehdy celé české království zachvátila nejistota a obavy z nastávajících časů.

Z knihy: Lisická, Helena. Zrcadlo starých časů. Pověsti a zkazky z českých měst. Praha: Albatros, 1985, s. 27 -31.