DÍLA

Písek byl městem mého mládí, škol, snů lásek, bolestí i radostí, zažil jsem v něm doby svobody i válku, zklamání i naděje, zisky i ztráty lidí a také ideálů. Byl to nezapomenutelný čas. Kdykoliv se vracím, jakoby město mluvilo o všech těchto událostech. Vracím se proto se smutkem nad odplynulými krásami, ale především s díky za všechny dary, které jsem tu dostal.Cítím i nový tep, novou krásu, kterou město dýchá. Toto obrozování hovoří o věčnosti, o síle života, jemuž chci také vzdát dík a radovat se z toho, že i všem dalším je nabídnuta tato možnost. Naslouchejme proto pozorně „zpěvu“ našeho města, našeho Písku.

Přijíždíme:
Písek jakoby se stulil do široké kotliny. Příjezd od Prahy velmi brzo otevře velkolepý pohled na město, které vydechuje spokojeně pod nebeskou klenbou jako štěňátko v pelíšku. Vedle idylické pohody však nechybí vznešenost. Nabídne ji hrdě vztyčená věž kostela, která dává všem stavbám důstojnou korunu.
Také od Tábora se sjíždí z kopce do údolí. Po zdolání hadovitých serpentin se silnice poněkud uklidní a město poskytne jinou podobu: budovy továren, skladů , stříbrná hladina řeky, náruč blízkých lesů.
Jen od Budějovic se blížíme po rovině, cestu věnčí několikeré rybníky a pak nás konečně bezprostředně obejme řada ulic.
Všechny ty pohledy jsou vlídné, přitažlivé, bez dramatičnosti. Toto město umí příchozí vítat. Kdyby zpívalo, byla by to jistě něžná melodie.

Řeka:
Dlouho jsem jako dítě bydlel nad jezem, hned vedle hotelu Bílá růže. Denně jsem pozoroval západy slunce nad Hraďištěm, šum jezu u Drátovny, jak se říkalo bývalému mlýnu, (který je už zbořen), protkával den i noc. Jen za tuhé zimy, když celá řeka zamrzla, ten hlas zmizel. Celou dobu jsme byli jako nemocní, scházela nám řeč přítele – jezu.
Idyla nechyběla: propustí projížděly ještě vory, kousek nad jezem poblíž ostrova bylo „bělidlo“, kde trávily služebné družné chvíle mezi bílými prostěradly, která po pokropení nádherně voněla. Za noci se leskl v hladině měsíc nebo i hvězdy a jen tak tak, že nepřišly tančit víly. Za zimy ledaři se sekerami formovali kvádry ledu odvážené potom do pivovaru. Na některých místech, třeba pod starým mostem jsme bruslili. Šlajfky se přišroubovaly na botu s pevnější podrážkou a hurá jezdilo se. V malé boudičce býval dokonce k dostání za nepatrný peníz čaj. Se setměním, řádně promrzlí, jsme utíkali do teplého domova.
Dramata nechyběla: několik povodní, zvláště z jara, se dralo malými otvory mostu. Nejednu byla zatopena „Rybárna“, domečky na pravém břehu (dávno zbourané), jindy se valila voda i do ulic na levém břehu. To když po tuhé zimě tlusté kry zatarasily průtok mostem a řeka se vydala městem. Většinou to byli vojáci, kdo se snažili uvolnit průtok, pamatuji i na výbuchy granátů, jimiž se snažili rozbít kry. Led byl někdy silný i půl metru a víc a pak při dřenici projížděly jeho kusy dílnami kameníků u hřbitova, jako kdyby ty budovy byly z tvarohu.
Řeka dovede vítat, osvěžit, dovede také život zmařit. I tato dramata v ohybu pod ostrovem proběhla. Ale především je dárkyní života, bez vody umírá příroda i člověk. Nedivím se naším předkům, těm před několika tisíci lety, že se rozhodli usadit právě u Otavy. Jistě ne jen proto, že byla zlatonosná.
Jestliže je některý hlas nepřehlédnutelný a překrásný, pak je to hymnus zpívaný touto naší řekou, naší Otavou.

Z knihy: Javůrek, Zdeněk – Pilka, Jiří. A je to zas on … Písek aneb vyznání městu. Písek: Praam, 2004. ISBN 80-86616-07-X