AUTOŘI

Narodila se 23. května 1929 v Písku v rodině bankéře Jaroslava Šimka, který si dal postavit ve 20. letech minulého století na okraji města vilu a pojmenoval ji po své ženě Marta. Za vilou stál ještě skleník s orchidejemi a hřebčinec. Dagmar studovala v letech 1941 až 1945 na píseckém gymnáziu. Její otec však na konci války tragicky zemřel a jeho šestnáctiletá dcera to nesla velmi těžce. Lékaři jí doporučili změnu prostředí, proto pokračovala ve studiu ve Štěkni, kde řád anglických panen vedl Ústav moderních řečí. Pobyla zde necelé dva roky a ve školním roce 1948/1949 se zapsala na filozofickou fakultu v Praze na obory dějiny umění a anglistika. V r. 1950 emigrovala její starší sestra Marta (*1921) do Austrálie, ale Dagmar s matkou zůstaly ve vile, kam však byli nastěhováni nájemníci. Dál studovat nesměla, pracovala nejprve v Písku v textilní továrně, pak jako kreslička a nakonec získala zaměstnání v písecké nemocnici. Vytvářela a roznášela protikomunistické letáky, namalovala několik plakátů, které zesměšňovaly K. Gottwalda a A. Zápotockého. Ukrývala dva kamarády, kteří zběhli z vojny a chystali se odejít přes hranice na západ. V r. 1952 ji z vily Marta odvedli příslušníci StB. Byla zatčena a po vykonstruovaném obvinění byla odsouzena k patnácti letům vězení, zbavena občanských práv a byl jí zabaven všechen majetek. Její maminka byla odsouzena na jedenáct let. V r. 1955 poslali D. Šimkovou do slovenských Želiezovců, jednoho z nekrutějších lágrů, odkud se pokusila utéci. Trest jí za to byl zvýšen o tři roky. Z vězení vyšla r. 1966 a vrátila se do Písku, ke bydlela s maminkou v malém bytě a pracovala v sodovkárně. V r. 1968 spoluzakládala s dalšími politickými vězni K231. Po srpnové invazi 1968 odjela s matkou do Austrálie, kde už žila její sestra s manželem a dětmi. Paní Šimková zemřela v roce 1970. Dagmar vystudovala dějiny umění a sociální práci, naučila se také vytvářet smaltované obrazy. Pracovala jako terapeutka ve věznici. V Austrálii napsala knížku „Byly jsme tam taky“ o otřesných krutých podmínkách v komunistických věznicích a rukopis poslala J. Škvoreckému do Kanady, kde byla kniha vydána v nakladatelství Sixty Eight Publisher. V naší zemi vyšla v několika vydáních až po r. 1989. V té době přijela Dagmar Šimková několikrát do vlasti, dočkala se rehabilitace, ale onemocněla rakovinou. Zemřela 24. 2. 1995 v australském Perthu, kde byl její popel rozprášen v jednom z parků, jak si sama přála.