AUTOŘI

Narodil se 12. 1. 1827 v Chotěboři. Po maturitě na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě odešel studovat na filozofickou fakultu  do Prahy. Hmotná nouze ho  donutila přejít do kněžského semináře v Hradci Králové, kde však nebyl spokojen. V dopisech proto prosil svého krajana Karla Havlíčka (Borovského) o pomoc při hledání zaměstnání. Havlíček ho přijal do své redakce Národních novin. V lednu 1852 složil Ninger profesorské zkoušky a už v únoru téhož roku nastoupil jako suplent (zastupující učitel) na písecké gymnázium. Ubytoval se v bytě u svého kolegy J. Pažouta na Drlíčově. Vyučoval zeměpis, dějepis, latinu a češtinu a stále se dále vzdělával. Svou odbornou úroveň prokázal jako autor středoškolských učebnic Historie literatury české (1862) a Děje všeobecné ( 3 díly, 1863, vyšla pak ve více vydáních). Byly velmi dobře zpracovány po stránce odborné i didaktické. Již od studentských let přispíval do různých časopisů (např. Národní noviny, Poutník od Otavy aj.), byl spolupracovníkem Riegrova Naučného slovníku.
Studenti ho měli rádi nejen pro jeho odborné znalosti, ale také pro zajímavý způsob výuky a demokratický přístup k nim. Laskavou Ningrovu charakteristiku podal ve svém díle i Karel Klostermann. Brzy po svém příchodu do města si Karel Ninger našel přátele mezi vlastenecky smýšlející inteligencí, k nimž mj. patřili i jeho kolegové Josef Pažout a Václav Zikmund, se kterým vedl při pravidelných procházkách v píseckých lesích a kolem Otavy zajímavé debaty o literatuře a pedagogice. Karel Ninger se podílel na založení písecké dívčí školy (1860) a písecké záložny (1860). Účastnil se i veřejně politické činnosti – v letech 1875 – 1886, už po svém penzionování,  byl volen do obecního výboru i městské rady. V roce 1869 veřejně podpořil při volbách píseckého kandidáta Tomáše Šobra, ačkoliv školské úřady vyzvaly pedagogy, aby na předvolebních schůzích hlasovali pro německé kandidáty.
V témže roce byl suspendován a r. 1871 předčasně penzionován. Žil potom i nadále v Písku jako penzista (s minimálním důchodem), ale těšil se všeobecné úctě jeho obyvatel. Bydlel v prvním patře nárožního domu č. 20 (dnes již neexistuje) na Malém (Alšově) nám., ale okna jeho bytu vedla do Jungmannovy ulice. Ještě za Ningrova života  po něm byla pojmenována ulice spojující Alšovo nám. s Havlíčkovým. V témže roce (1900) byl jmenován čestným občanem města Písku.
Zemřel v Písku 28. 2. 1913 a je pochován na Svatotrojickém hřbitově. Akademický malíř J. Král jej zachytil na karikatuře s bohatým plnovousem, placatou čepicí a s deštníkem přes ruku, jak chodíval z domova „svou“ ulicí do Palackého sadů.
Pro kulturní i politické dějiny Písku a jeho okolí jsou velmi cenné „Paměti Karla Ningra“, které původně vycházely na pokračování v časopise Otavan a pak je J. Malý vydal samostatně v knihovničce Otavanu (1932). Vydavatel opatřil knihou množstvím fotografií významných píseckých vlastenců a jejich stručnými životopisy i mnoha jinými zajímavými poznámkami.  Karel Ninger však své Paměti jako knihu nenapsal. Od r. 1903 zaznamenával Ningrovo vyprávění profesor O. Josek, který býval v Písku na letním bytě. V roce 1909 diktoval Ninger na přání A. Sedláčka vzpomínky své neteři a ošetřovatelce ve stáří  Anně Brychtové (+1922). J. Malý pak skloubil obě části dohromady.

• Bývalý student píseckého gymnázia Karel Klostermann o Karlu Ningrovi: „Malý, hubený mužíček, velmi krátkozraký  – jsem jist, že by byl nepřehlédl nejsvětlejší učebnu na celém světě, neřku-li tmavé, ve věčném šeru tonoucí komory tehdejší gymnasiální budovy, jsoucí na posměch i nejprimitivnějším požadavkům školní hygieny, do nichž jsme byli vtěsnáni a jimiž z valné části nebylo lze ani procházeti, – neimponující svým zevnějškem, nevtírající se očím úpravou svého oděvu, ale přes to vyzíralo z jeho obličeje, mluvilo z každého slova, jež pronesl, cosi jako vtělená nezdolná energie, sebevědomá a tíhnoucí do krajnosti důsledně za cílem, jež si vytkla. Ať přednášel, vykládal při četbě nebo zkoušel, bylo ticho jako v kostele, nikdo se neodvážil vyrušovati jej byť šeptem promluveným slovem. Nikdy jsme neslyšeli z jeho úst slova, dovolávající se ticha nebo pozornosti – naprostá ukázněnost byla v jeho hodině věcí tak samozřejmou, že nebylo třeba se jí dovolávati. Nedovedu si představiti lepšího učitele dějepisu a dějin literatury. Mluvil neobyčejně přesně, stručně a poutavě, poukazuje neustále k tomu, že, co se událo, není dílem náhody, ale vývojem řízeným odvěkými zákony. Fakt plyne z faktu s železnou důsledností; vše, co přišlo, přišlo ve svůj čas, ani dříve ani později.“
• Z knihy:  Klostermann, Karel. Vzpomínky na Šumavu: kniha pamětí. Strakonice: Hrad, 2006, s.284. ISBN 80-239-7836-5.