AUTOŘI

Narodil se 26. 2. 1864 v Pacově.  Roku 1866 se rodina přestěhovala do Lukavce, kde působil jeho otec Jan Sova jako učitel, později řídící učitel. K intenzivním zážitkům, které se později odrazily ve spisovatelově díle (např. Výpravy chudých), patřila smrt jeho matky (1878) a otcův nový sňatek. A. Sova studoval na gymnáziu v Pelhřimově, v Táboře a v Písku (1881-1885). Neučil se dobře, jeho nejčastějšími známkami byly trojky a čtyřky. Měl raději hry s kamarády a výlety do přírody než školu a její přísný řád. V jeho pozdějším díle se s Pískem téměř nesetkáme, ale Písek byl městem jeho básnických začátků. Od roku 1882 do roku 1885, kdy maturoval, mu vyšlo pod různými pseudonymy několik básní. Jeden z pseudonymů byl Ilja Georgov, jméno bulharského studenta písecké hospodářské školy, který bydlel před Sovou v bytě u řezníka Fr. Říhy v Komenského ulici č. 84. V oktávě pak bydlel Sova na Drlíčově v domě č. 154. Sovovy verše najdeme v Lumíru (1882), ve Světozoru (1883), v Poutníku od Otavy (1885 – Liška, Příteli) a v Památníku k 50. narozeninám Adolfa Heyduka (1885 – Krajina). Na písecké studentské mládí vzpomíná v prozaické črtě Od zákonné k Eldorádu (Otavan 1917- špatnou známku z chování – zákonnou si vysloužil za nošení zakázané pestré kravaty). V básni Kdysi o prvním květnu v Písku (Topičův sborník 1917, č. 8, Otavan 1917, č. 3-4) píše o vítání 1. máje hudbou lesních rohů z písecké věže. Zážitky ze studentských dob se promítly i do románu Výpravy chudých. Sova se za dob studií neustále potýkal s nedostatkem peněz. Problémy měl i s placením školného na píseckém gymnáziu. Vítal proto každou příležitost k výdělku, např. vytvořil reklamní leták pro píseckého lékárníka R. Dvořáčka. V Písku se spřátelil s Jaroslavem Heydukem, synovcem Adolfa Heyduka.  A. Sova nesplnil otcovo přání, aby studoval medicínu, ale zapsal se na práva. Z domova ho proto přestali finančně podporovat. Nějakou dobu pracoval v kanceláři Ottova slovníku naučného, potom získal místo úředníka na zdravotním referátu pražského magistrátu. Zapojil se do pražského literárního života (např. v Umělecké besedě, spolku Máj aj.). Roku 1898 se stal knihovníkem pražské městské knihovny a roku 1910 jejím ředitelem, kterým zůstal až do roku 1920. Roku 1900 se oženil s půvabnou Marií Kovaříkovou, tehdy sedmnáctiletou. R. 1901 se jim narodil syn Jan (+1945), který pak byl Sovovou oporou v těžké nemoci a ve stáří. Manželství se však po čase rozpadlo. Citová krize se promítla do sbírky Lyrika lásky a života (1907). Těžká a bolestná míšní choroba, jejíž příznaky se objevily už před 1. světovou válkou, znemožnila A. Sovovi volný pohyb a posléze ho upoutala na pojízdné křeslo, ale nezabránila mu pokračovat v literární tvorbě. Roku 1924 se natrvalo odstěhoval do svého rodného města, kde  zemřel 16. 8. 1928.
Antonín Sova se svým dílem řadí k významným osobnostem moderní české poezie, k představitelům českého impresionismu a symbolismu. Do své poezie promítl obraz citlivého jedince a své hledání harmonického východiska z krizí osobních i společenských. Psal intimní lyriku (Květy intimních nálad, 1891) i vlastenecké verše (Zpěvy domova, 1918). V jeho přírodní lyrice se objevují zádumčivé jižní Čechy, do kterých se rád vracel ( Z mého kraje, 1892). Ve sbírce Drsná láska (1927) je báseň o Zvíkovu Páže ze staré malby. Vytvořil osobitý typ symbolistní lyriky, vyjadřující individualistickou revoltu a vizi budoucí harmonie (Vybouřené smutky, 1897, Údolí nového království, 1900). Také ve své próze vyjadřuje pocity rozjitřeného člověka, zápasícího o harmonii (Ivův román, 1902). Hlavní hrdina románu  Výpravy chudých (1903) podává obraz osudu venkovského studenta v Praze na  konci 19. století. Hlavní hrdina prochází obdobnými životními situacemi jako autor v době svého mládí. Vrcholem Sovova prozaického díla je novela Pankrác Budecius, kantor (1916), úsměvný příběh venkovského učitele, odehrávající se v 18. století.