AUTOŘI

Pocházel z Pelhřimova, kde byl jeho otec Petr členem městské rady. Studoval na pražské univerzitě, roku 1409 dosáhl titulu bakalář svobodných umění. V roce1411bylčlenem koleje královny Hedviky. Roku 1415 byl vysvěcen na kněze. Šest let působil jako farář v Kondraci pod Blaníkem. V sílícím hnutí za obnovu církve náležel k jeho radikální složce a hned v počátcích husitské revoluce stanul na straně táborů. Roku 1420 byl zvolen do čela táborských kněží jako jejich starší (senior) vykonávající biskupské pravomoci. Mnohem raději  pobýval v Písku než v Táboře,  podle Augusta Sedláčka bydlel na faře, která stála u děkanského kostela v místech té dnešní. Pravděpodobně zde napsal Kroniku táborskou -  asi roku 1444. Stal se ideologem a uznávaným mluvčím své strany. Zastupoval táborské duchovní v polemikách s pražany, na jednání s představiteli římskokatolické církve v Chebu (1432) a v Basileji. Byl jedním ze čtyř husitských zástupců (Jan Rokycana, Oldřich ze Znojma, Petr Payne), kteří roku 1433 v Basileji obhajovali podávání z kalicha a husitskou představu reformy církve v disputaci se čtyřmi papežskými teology. Ani po dvou měsících však nedospěli k pozitivním výsledkům. Stejně jako Jan Hus a Jakoubek ze Stříbra odmítal násilí. To ho sblížilo s Petrem Chelčickým, s nímž se na počátku 20. let setkal ve Vodňanech. Zdůrazňoval nenásilnou, důsledně novozákonní podstatu křesťanství, ale na rozdíl od Chelčického se pokoušel určit hranici legitimního násilí.  V únoru 1422 se v Písku konala synoda táborských kněží, na níž Mikuláš z Pelhřimova obhajoval svůj názor, že jedinou normou křesťanského života je Nový zákon. Nepřijatelná pro něj byla převaha světské moci nad duchovní. Zpochybňoval smysl a účinnost trestu smrti. Politickou podporu našel u Chvala Řepického z  Machovic, jednoho z prvních táborských hejtmanů, který pak pobýval v Písku a stal se krajským správcem spolku, jenž sdružoval  husitská města jihozápadních Čech (Písek, Klatovy, Sušice, Domažlice, Prachatice). Basilejská kompaktáta jako výraz smíru husitů s římskou církví táboři roku 1436  nepřijali, ale na králi Zikmundovi dosáhli svolení, aby jejich kněží mohli pokračovat v činnosti. Mikuláš z Pelhřimova pak na politickém i teologickém poli bojoval o zachování nezávislostí táborů na oficiálním utrakvismu, např. na jednáních v Kutné Hoře (1443) a v Praze. Přehledně ve svém díle shrnul táborské vyznání víry. Autoritou při hledání nejvyšší pravdy je především boží zákon, způsob života Krista, apoštolů a prvotní církve, pak koncily a učitelé, pravdivě se přidržující božího zákona. Táboři porovnávali text Nového zákona s realitou. Dějiny chápali jako cestu lidstva ke spasení. Řešili problém svátostí, nesloužili mše v ornátech, zjednodušili mešní ritus, liturgickým jazykem byla čeština (čtení evangelií, epištol, zpěv), kněžský úřad učinili nezávislým na biskupském svěcení. Odmítali dogmata o očistci, za důležitější než zpověď knězi považovali vnitřní pokání, prodávání odpustků považovali vnímali jako nepřípustné svatokupectví. Někteří odmítali úplně uctívání svatých, ale Mikuláš Biskupec se domníval, že Bůh může vzít v potaz jejich přímluvu. Když se Písek i Tábor podrobil Jiřímu z Poděbrad, byl roku 1452 zajat a do roku1453 vězněn v Praze na Staroměstské radnici a potom až dokonce života na hradě v Poděbradech. Některé slovníky uvádějí rok úmrtí 1460.
Spisy Mikuláše Biskupce u sebe uschoval bakalář Jan Morávek a zachránil je tak před zničením. Dílo Mikuláše z Pelhřimova je cenné protože podává historii táborského hnutí zevnitř a zároveň obsahuje mnoho příloh, které odrážejí stanovisko obou stran. Psal latinsky, jak to vyžadovali tehdejší teologové, a bez stylistických ozdob, zaměřen  na přesné postižení obhajovaných názorů. Jeho literární dílo tvoří polemiky, postila, Táborská obrana (Confessio Thaboritarum) a Kronika táborská (Cronica causam sacerdotum Thaboriensium). Největšího ohlasu dosáhla Táborská obrana (Vyznání a obrana táborů), literární ztvárnění věroučných článků obhajovaných v Karolinu roku 1431 a Táborská kronika, obsahující převážně dokumenty o vývoji táborského učení a o průběhu boje za jeho uznání. Její první kniha zahrnuje období od Husova upálení do roku 1431, druhá do prosince 1437, tedy do smrti Zikmunda Lucemburského, třetí část se týká jednání táborských kněží s Janem Rokycanou, které proběhlo v letech 1441-1444. Spis je velmi cenným historickým pramenem, ale postrádá literární hodnotu.