AUTOŘI

Narodil se 18. 11. 1852 v Miroticích v rodině obecního písaře Františka Alše, bývalého studenta píseckého gymnázia (1829 – 1835), jako jeho třetí syn. Matka se jmenovala Veronika, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se rodina roku 1856 přestěhovala do Písku, pak do Prahy a roku 1856 se vrátila do Mirotic. Roku 1862 ho dal otec zapsat do hlavní školy v Písku. Ve městě už studovali jeho starší bratři – literárně nadaný František, který zemřel na tuberkulózu roku 1865, a Jan, který se o dva roky později zastřelil (nepodařilo se zjistit, byl-li to úmysl nebo nešťastná náhoda). Sourozenci bydleli společně v podnájmu na různých místech, naposledy v domě na rohu Masokrámské a Ningrovy ulice u strýce Tomáše Famfuleho, který 14 let sloužil za napoleonských válek u jízdy jako švališér. Podle Alšova vypravování ho A. Jirásek zpodobnil ve Skalácích jako vysloužilce Užďana a ve vzpomínce Tomáš Famfule, švališér. Na domě č. 13, dnes nově přestavěném, malíře připomíná busta od J. Jiřikovského. Mikoláš pokračoval ve studiích na gymnáziu (1866-1867), které však ve 3. třídě opustil. Krátce se učil u píseckého malíře a dekoratéra F. Mildeho. Pak studoval na reálce, ale ani tu nedokončil a roku 1869 odešel do Prahy na Akademii, která však nesplnila jeho očekávání.
Byl ovlivněn historizující malbou, stylově pozdním romantismem. Roku 1872 debutoval jako karikaturista v humoristickém časopise Paleček, kam ho doporučil L. Stroupežnický, pocházející z Cerhonic. Po odchodu z Akademie mu poskytl útočiště v Suchdole u Prahy statkář A. Brandejs, pro nějž vytvořil řadu obrazů, kreseb i malovaný nábytek. Roku 1878 zvítězil s F. Ženíškem v soutěži o výzdobu foyeru Národního divadla s cyklem Vlast a stal se tak jedním z představitelů tzv. generace Národního divadla. Roku 1879 se oženil s Marií (Marynou) Kailovou z Bud u Mirotic.
Od 80. let 19. stol. se z důvodu existenčních potíží věnoval více kresbě a knižní ilustraci, jejíž úroveň v Čechách výrazně pozvedl. Ilustroval např. Rukopis královédvorský a zelenohorský, romány a povídky K. V. Raise, A. Jiráska, J. Arbese, knihy pro mládež atd. Od 90. let Aleš úspěšně navrhoval nástěnné malby a sgrafita na průčelí domů Praze, Plzni, Pardubicích, Slaném a Vsetíně, Uplatňoval tam často mytologické, historické a české národní motivy. Důležitou součástí jeho tvorby se stala karikatura (např. v časopisech Šotek, Humoristické listy aj.). Navrhoval divadelní dekorace pro činohru Národního divadla a jako výtvarník spolupracoval s loutkovým divadlem. Podílel se např. na výzdobě Obecního domu a Staroměstské radnice. Alšovo dílo z počátku 20. století je intimnější a výrazně se v něm projevuje jeho vztah k ornamentalismu. Z oblasti knižní ilustrace je nejznámější Špalíček národních písní a říkadel. Mikoláš Aleš měl čtyři děti; dcera Maryna se stala malířkou, uchovávala památky na svého otce a spolupracovala na knihách věnovaných jeho dílu.
Do Písku, odkud pocházeli jeho předkové, a do rodných Mirotic se často vracel, mnohé jeho práce čerpaly látku z Prácheňska. Koncem 19. století realizoval J. Bosáček podle Alšových návrhů výzdobu kostela ve Vodňanech, v Písku cyklus Alšových obrazů z historie města na Dvořáčkově hotelu (později Otava). Aleš proto přijel do města svých studentských let a při té příležitosti navštívil Zvíkov, který od mládí obdivoval. Navrhl také výzdobu novorenesančního Kodlova domu v ul. Národní svobody. Naposled navštívil Písek roku 1912 u příležitosti jubilejní krajinské výstavy, jejíž součástí byla i výstava jeho díla. Bylo na ní více než 200 Alšových prací. Mikoláš Aleš zemřel 10. 7. 1913v Praze, pohřben je na Vyšehradském hřbitově.