DÍLA

Když za třicetileté války postihla českou zemi vojna, bída a hlad, cizí vojáci drancovali selská stavení zrovna tak jako hrady a zámky. Ve vsích už nebylo dobytka, vozů ani koní. Lidé byli zubožení a nemocní a moc jich pomřelo. Po bitvě na Bílé hoře se noví páni brzy mezi podělili o to, co zbylo, o uprázdněné úřady a panství. Na bídu země se nikdo z nich ale neohlížel a každý hleděl urvat pro sebe, co mohl nejvíce.
Hrad Písek s městem a celým panstvím připadl generálovi císařských vojsk donu Martinu de Huertovi a jeho společníku donu Filipu Arizaca de Avendainovi. Tak dostali jednoho dne Písečtí novou vrchnost, která byla horší než ta předchozí. Noví páni potřebovali především peníze a kde nebylo peněz, tam brali, co se dalo a navíc ukládali nové daně. Písecký hejtman se chtěl pánům zavděčit a začal tvrdě vymáhat na poddaných, co mu bylo poručeno. Nechal sepsat dlouhé seznamy, kde vedle jmen bylo vyčísleno, kde a co pánům dluží.
„Písaři! Vezměte si s sebou každý několik mušketýrů a obejděte vesnice! Na rychtáře už není žádné spolehnutí. Když sedláci nedají peníze, vezměte, co v chalupách najdete!“
A panští písaři museli chtě nechtě jezdit po vsích.
Nejhůře snad na tom byli nedaleko Písku ve Smrkovicích. Tam měli páni písaři nejblíže a sedláky tiskli, kde mohli. Vymáhali na nich mimo peněz také mouku, obilí a dobytek. Marně je sedláci prosili, aby měli s nimi slitování. Nebylo ani z čeho vzít a tu trochu zásob měli dobře schovanou, aby nepomřeli hladem.
Když rychtář viděl, co se děje, počkal, až písaři s mušketýry odjeli a sezval k sobě sousedy, aby se poradili. Sešlo se jich jenom několik, těch odvážnějších, ostatní zůstali ze strachu raději doma. Báli se, že písečtí páni se mohou dovědět, jak se proti nim domlouvají. Ale rychtář byl rozvážný.
„Dal jsem vás volat, sousedé, abyste sami rozhodli, co a jak budeme dělat. Dobře víte, co máme a co dát ještě můžeme. Když nedáme, písecký hejtman nám pošle na krk vojáky a budeme je tak dlouho živit, dokud nezaplatíme daně.“
„A co bude s námi? Vždyť už sami pomalu nemáme co do huby a co na jaře zasejeme?“ křičeli někteří sedláci.
„Na to se nás páni ptát nebudou. Máš statek a pole? Tak dávej a plať! Když nedáš a nezaplatíš, šatlava je dost velká, aby tam bylo místo i pro tebe a pro každého z nás. Byli tam už jiní a nakonec dali to poslední, co měli, jenom aby se dostali zase na svobodu“, povídal rychtář a rozhlížel se po sousedech, aby viděl, co tomu říkají a jak se tváří.
Žádnému se do šatlavy nechtělo. Každý měl doma ženu a děti. Nebylo dost čeládky, aby sedláci mohli obdělávat všechna pole. Všichni měli starostí až nad hlavu, jak tu zlou dobu přečkat.
„Musíme ale pamatovat na naše ženy a děti. Všude je plno nemocí, a jestli nám sem dají vojáky, pomřem všichni hladem“, naříkali sedláci.
Měli pravdu, ale nikdo nevěděl, jak se z té mizérie dostat. Truhly na komorách byly prázdné, a jestli si někdo uchránil trochu peněz, měl je řádně schované nebo zakopané někde v sadu.
Avšak rychtář vytáhl z truhlice psaní, co mu tu písaři nechali, a tam stálo, že mají do tří dnů poslat hejtmanovi tři fůry sena a peníze. A to všechno jenom prozatím, než se vzmohou na více. Jak to sedláci uslyšeli, byla z toho nová lamentace.
„Kde bychom vzali tolik sena?“ bránili se. „Vždyť sami krmíme dobytek nasušeným listím.“
„Když nedáte vy, dají pánům jiní“, usoudil rychtář a ukládal zase list do truhlice. „My jsme tady tak na ráně, že nám vidí hejtman pomalu až do stodol. Já mám jenom jednu radu a dobrou. Pojďme zítra k píseckému hejtmanovi na hrad a tam mu povíme, že už nemáme co dávat. Když tam půjdeme všichni, snad nám něco sleví, nebo počká, až budou trochu lepší časy a na polích se urodí.“
Sedláci se ulekli. Žádný z nich se neukazoval rád na kanceláři, protože z toho byly vždycky jenom mrzutosti nebo výprask. Dlouho se proto spolu radili, než dali rychtáři za pravdu.
„My tedy s tebou půjdeme, ale ty nás k hejtmanovi povedeš, rychtáři! Ty umíš s pány lépe jednat.“
„Rád vás povedu“, řekl rychtář. „Já se nebojím s hejtmanem mluvit. Snad se nějak dohodneme, když vrchnosti slíbíme, že všechno rádi zaplatíme, až budeme mít peníze.“
Jejich úmysl byl dobrý, ale přece jenom se našel mezi nimi někdo, kdo běžel hned do Písku a tam pověděl hejtmanovi, že se Smrkovští chystají zítra táhnout na Písek. Jak to hejtman uslyšel, poručil vojákům, aby byli připraveni proti nim vyjet.
Ve Smrkovicích se ráno sešli sedláci před rychtou. Každý vzal s sebou pro jistotu sukovici, kosu nebo cep, protože v kraji nebylo bezpečno. Vojáci jezdili po skupinách sem a tam a koho potkali, toho obrali. Nikdo se nedovolal nikde pomoci.
Sotva vyšli Smrkovští za vesnici, potkali v polích starého žebráka. Utíkal od města, co mu nohy stačily a málem by se byl ani nezastavil.
„Kam tak běžíš, starý?“ křičel na něho rychtář, protože žebrák byl nahluchlý. „Copak tě čerti honí? Vždyť si takhle uženeš leda smrt.“
„Vojáci! Vojáci!“ Vyhrkl ze sebe žebrák. „Vojáci sem jedou! Utečte nebo vás všechny pobijí!“
Sedláci se zastavili a dívali se jeden na druhého. Někteří se už chtěli vrátit, když jim rychtář řekl:
„Nic se nebojte! Jestli je to pravda, nějak se s nimi domluvíme. Bůhví kam vlastně jdou.“
A vykročil na cestu k městu. Za ním šli ti odvážnější, potom se přidali i ti váhavější. Zpátky se vracet nikdo nechtěl, protože by ho měli za babu.
Za vrškem u rybníka je potkali. Vojáků byl pořádný houfec a někteří byli na koních. Rychtář se chtěl domluvit s jejich velitelem, ale ten sotva sedláky uviděl, poručil vojákům, aby na ně zaútočili. Někteří vojáci měli šavle a jiní pušky a vjeli na koních rovnou do sedláků. Byl z toho veliký zmatek, ale když sedláci viděli, že jim jde o život, začali se bránit. Rozdávali kolem sebe pádné rány cepy i kosami, bili se statečně. Brzy zůstali kolem ranění i mrtví. Rychtář bojoval v první řadě, dokud sám nepadl.
„Abyste věděli, že máme tvrdé palice a jen se tak nedáme!“ křičel na vojáky. Když bylo po bitvě, rybník se barvil lidskou krví.
Smrkovští sedláci už k hejtmanovi do Písku nikdy nedošli. Svoji naději na lepší časy a svobodu pohřbili právě u tohoto rybníka, kterému se od té doby říká Šarlat.
Dlouhou dobu trvala ještě poroba, bída a hlad, ale ty tvrdé selské palice to vydržely a všechno přečkaly. Děti jejich dětí hospodaří už na svobodné půdě. Někomu z nich se vede dobře, jinému hůře, tak jak to v životě chodí. Bíle obílená selská stavení svítí v zeleni stromů a zahrad, na rybníku Šarlatu pluje už kolikáté husí a kačení pokolení. Ti zlí páni dávno hnijí v zemi a není po nich ani potuchy, ale ve Smrkovicích je pořád dost dětí a hrají si kolem stavení na vojáky.

Z knihy Písecká čítanka. 2. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1981, s. 212-214.