DÍLA

Jako vše má i toto druhé vydání Stříbrného větru svou historii. Počalo to za války. Mnohé z toho, co nyní konám a vykonám, bylo bodnuto první ostruhou za války. Kdesi v sočské marodce snad se o tom mluvilo poprvé. První vydání je rozebráno, měl byste, příteli, atd. Ano, ano, měl bych; pošinul jsem čepici do všech úhlů hlavy a hleděl do kopců, růžový Monte Canino usmíval se při západě jak tisíc nadějí, kterým trochu nedůvěřuješ, vidte, doktore Starý? Ano, ano, měl bych; tam někde v kopcích také asi tavil se a tuhl na válečnou strusku Jan Ratkin, on, jenž na každém trnu kousek masa zanechal, a jakže by také chyběl při tomhle ukřižování? Jak ten čas, Ratkine, běží a kam až jsme se se stříbrným větrem nerozběhli? Pošinoval jsem čepici po periferii hlavy, ano, ano, měl bych, ale bylo třeba tu a tam opravovat, přepracovat, všelijaké vytáčky sídlí na periferii hlavy. Jednou padnuvší slovo se však vracelo a pak už se mi šlo přímo na tělo. Můj druh z marodky, pravý mistr v tesknici — Henrych dlouhatánský, co děláte? — vylovil mi odkudsi z vlasti výtisk Stříbrného větru, a tu tedy máš, opravuj, pracuj na druhém vydání. Otálel jsem, otálel, a jedné volné chvíle jsem k tomu sedl. Vezmu první stránku, přetrhnu jedno slovo, napíšu jiné, vyměním s Ratkinem v knize smutný pohled, a konec. Ne, tak se to nedělá, tak to nejde. Tady se nejezdí, tady se prozatím jen čeká na vlaky, ad acta s druhým vydáním. Usnulo to a vojna běžela. Pak to bylo až v Rumunsku a v mém válečném osudu přihodilo se cosi jak v hodinách, které počnou z ničeho nic vesele odbíjet. Přesedlal jsem k jiné setnině, a zlaté hodiny, Pepku Pospíšile, tentokrát tloukly dobře, velitel setniny byl můj druh z aktivního vojančení a k tomu ještě Písečák; a řeknu-li Písečák, jako bych řekl: nebude to dlouho trvat a přižene se stříbrný vítr. Ono totiž tehdy, když vyšel Stříbrný vítr, několik čtenářů v Písku vzalo nos do štipičky, vtáhli vzduch a už to sborem odhlasovali, tenhle vítr, braši, foukal přes naše město a tenhle Ratkin si rozedřel kalhoty o lavice našeho ctihodného gymnázia, a braši, takhle z ucha do ucha bychom mohli říci o těch Ratkinových kalhotech ještě povedenější věci a prstem, pane, ukázat. K tomu bodu řekl bych dnes jen mimochodem: Milí přátelé písečtí, nebudu se dušovali, že tenhle vítr foukal jinde než u vás. Ale všeho s mírou, pánové, neukazujte mi na nikoho a na nic prstem, neběhá se po týchž nohách ulicí a v knize. Co jsem ověnčil, to jsem ověnčil, tento věnec nechť zůstane a teplý cit, že jsme si navzájem něco darovali, milé pootavské město mně, já jemu. Nuže, aby bylo dobrého až po okraj, můj v pravý čas se objevivší Písečák byl k tomu ještě profesorem gymnázia. Rozumí se, že mu Ratkin voněl tak známě, jako by mu byl sám maloval pětky do notýsku. Opět oživlo pokušení zajeti do Stříbrného větru. Ale ani tehdy z toho nic nebylo. Cítil jsem to, neměl jsem náležité míry, abych se vyrovnal Ratkinovi v chlapeckém kroku. Přišlo to až později. Tehdy když jsem se vrátil z vojny. Počali jsme se měřiti s Ratkinem jak dva chlapci, kteří se popadnou do křížku. Tuze jsem s ním nepochodil. Bránil se houževnatě, chtěl zůstati chybujícím hochem, kterým byl dříve. To byl jeho chlapecký vzdor. A nadešly rozpaky. Na improvizační skladbu románu sáhnout jsem se neodvážil. Nemohl jsem a nemohl. O té operaci nechtěl Ratkin ani slyšet. A tak šlo pouze o křížkování, z kterého mnoho krve nepoteče. Někdy se mi přece podařilo, že jsem byl navrchu a Ratkin dole pode mnou. Jak jsem té výhody využil, posoudiž čtenář obou vydání.
V Praze v listopadu 1919.

Fráňa Šrámek: Doslov autorův k druhému vydání. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 88-89.
Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr. Praha 1920.