DÍLA

Rodiče se rozváděli, když chodila do druhé třídy základní školy. Na zápis do první třídy se nemohla dostavit. Měla spálovou angínu. S obrázkem pro paní učitelku jí pomáhala maminka. „Namalujeme školu. To je ta budova naproti kostelu a hřbitovu, vždyť víš. Chodíme kolem ní na procházku,“ připomněla jí.
Seděla v pyžamu a v šátku zavázaném kolem krku u malého dřevěného načerveno natřeného stolečku a na stejně barevné židličce. Malovala barevnými pastelkami dvoupatrový dům s červenou střechou. Vedle domu byla zahrada a stromy. Z komína na střeše stoupal dým do modrých obláčků a žlutého slunce. Mezi okny ve druhém patře byla nástěnná cedule s nápisem škola. Neznala ještě celou abecedu. Dokázala tiskacími písmeny napsat pouze své jméno. Ale maminka jí písmena s názvem škola napsala na jiný papír. Při přepisování jí dělalo problémy pouze písmeno „s“. „S“ se točí jako had, připomínala jí maminka, když po ní gumovala otazník s háčkem a opravovala ho na „š“.
První třída byla poznamenaná obědy, na které docházela do školky, v níž potom čekala na maminku. Obědy jí nechutnaly. Projevovala se u ní žaludeční neuróza a nechutenství. Doma bylo pozdvižení. Matka klečela před otcem a prosila, aby zůstal. Jindy na něj hystericky křičela a ukazovala mu otevřený dopis od milenky, který si pochopitelně přečetla. Žádala vysvětlení. Otec většinou mlčel a matku od sebe odstrkoval jako obtížný hmyz. Když zmizel, hroutila se v kuchyni na gauč a brečela do polštáře.
Samotný akt rozvodu rodičů ještě nepřinesl kýženou úlevu. Matka sice přestala dělat hlasité hysterické scény otci před dětmi, ale pro změnu je začala štvát proti němu. Odnášela to Leona. Byla starší než její bratr a otec zůstával provizorně po rozvodu bydlet v domě. Když onemocněl, posílal si ji do obchodu pro nákupy. Matka pochopitelně zuřila a ona se cítila trapně a provinile. Otec byl v roli zrádce a ona tak svou přízní k němu upadala před matkou v nemilost. Snažila se proto chodit nakupovat tajně a neviditelně, což pochopitelně nešlo. Nakonec se odstěhoval.
Obývací pokoj zůstal naprosto prázdný. Zmizel sněhově bílý koberec, zelenkavá sedací souprava, prosklené vitríny i dřevěné samorosty. Zůstala televize na dřevěných dlouhých nožkách. Leona s bratrem pořádali na parketové podlaze různé hry. Otec se po svém oficiálním vystěhování vracel do domu pokoutně a odnášel si další věci. Snažil se zbaběle vyhnout své bývalé manželce a jejím dalším výstupům. Pochopitelně že zuřila. Ale už to odnášely jen děti. Mstila se nevědomě, ale dokonale. Malý bratr se začal v noci opět počurávat. Malé dceři matka vysvětlila, jak to bylo s tatínkovou láskou. Prozradila jí, že u rozvodu žádal o svěření jejího bratra do své péče. O Leonu prý nestál.
Aniž by chtěla, přenesla svou hořkou zkušenost na dceru. Zasadila tak první semínko poznání budoucí ženě. Poznání, že žena znamená míň než muž.
Učitelka ve škole svou žačku ve druhé třídě před dětmi zpovídala, kde bydlí její otec. Možná to skutečně potřebovala vědět a zapsat si ten údaj do karty, jak jí tvrdila. A nemohla se s tím dotazem obrátit na její maminku. Anebo byla prostě jenom zvědavá. Leona znala jméno města, ale nedokázala si vzpomenout na název ulice, a proto se před dětmi rozplakala. Cítila se naprosto mizerně. Byla dítětem a myslela si, že prožívá nejhorší období ve svém životě. Ještě netušila, že i jiné děti mohou mít starosti, a může být i hůř. Ale potupu učitelce nezapomněla. Když se potom zmýlila a napsala jí do notýsku horší známku, než měla, opět plakala. Nechtěla učitelce dovolit svou chybu napravit. Ve škole začala mlčky vzdorovat.
Doma se snažila nešťastné mamince pomáhat, jak jen mohla. Ve třetí třídě měla v obou pololetích na vysvědčení samé jedničky. Její matka byla šťastná. Na konci školního roku ji popadla do náruče a bláznivě se s ní roztočila po kuchyni. Dívka byla na vrcholu blaha. Její maminka měla radost a ona se o ni zasloužila. Snažila se pomáhat v domácnosti ještě víc. Aby byli všichni jedna velká šťastná rodina. A aby nemusela být maminka nikdy smutná, protože je na všechno sama a nezvládá to. A má málo peněz. Maminka se časem skutečně uklidnila a začala si užívat života.
Obývací pokoj si postupně zařídila po svém. Objevila se rudá sedací souprava a obývací stěna zaplnila půl pokoje. Přesto se tam ještě vešel i stůl pro šest osob a černé křídlo, Leona se přihlásila na hodiny klavíru. Chtěla se učit hrát. V domě to opět začalo žít a bylo veselo. Jednou v kuchyni objevila natvrdo uvařená vejce nastrojená za muchomůrky a další dobroty studené kuchyně. To se maminka přihlásila do kurzu vaření. Potom začala péct a se sousedkami si vyměňovat recepty. Také přišla éra maškarních plesů. Ty měla Leona nejradši. Když mohla pozorovat přípravy matky a jejích kamarádek na plesy. Když plánovaly, v jakých kostýmech a kam vyrazí. Všude bylo plno smíchu a veselí. Celý dům svítil zábavou a byl plný lidí – známých, kteří je zvali na návštěvy do svých domů. Objevili se i strejdové, adepti na tatínky. Nejneodbytnější byl taxiká, jenž si pod nějakou záminkou v jejich garáži nechával nekonečně dlouhou dobu své auto. Ale i ten nakonec zmizel. Leona si našla kamarádky.
Od jedné dostala panenku a druhá jí ukázala lahev od bolsu, ve které byla tančící baletka, a přinesla si od ní domů i psí blechy.

Ukázka z knihy: Hrad vzpomínek. Plzeň: Plejáda, 2010, s. 35-38. ISBN 978-80-87374-49-8