DÍLA

Hleďme, tak vy jste také Marie? Proč jste mi to neprozradila dřív? povytáhl obočí, jako by hrál nějakou roli.
Dívka si odhrnula vlasy z čela, ale vlasy se jí nahrnuly zpátky, dělala naprosto bezúčelné pohyby. Hleděla na něj tedy jedním okem, které vypadalo jako bazén s čistou vodou.
Natahovala k němu ruku.
Vzal ji do své, byla lehounká a tenká, holubí pírko, říkal si a políbil ji, přece jenom dáma, aby se vám vyplnilo všechno, co.
Do obličeje se jí nahrnula sladce růžová, i bělmo bylo na chvíli růžové, celá u vytržení se viděla jako vznešená dáma v sametu a hedvábí, které muži od nejmladších až po starce leží, anebo aspoň klečí u nohou a možná, že se o ni již zítra budou bít.
Zhoupla se na špičky. Nakoukla přes rameno starého pána. Průchod naproti květinářství se hemžil lidmi a v hemžení jako tříska vězel ten její neohrabaný a žárlivý hoch, zuřivě kouřil, stál nevhodně proti proudu, každý do něj narazil, a hoch odhazoval půlky cigaret a šlapal po nich. V tom okamžiku viděla jeho nedozrálost a hromotluckost a jeho ošklivost. Už ho nechtěla.
Nechala ruku vztaženou.
Ale starý pán se odvrátil, v poklonách už nepokračoval a vydal se na obchůzku květinovým obchodem po mozaikové podlaze a podél travertinových stěn, každému květu věnoval pozornost, dlouho stál před zelenobílou orchideou a zkoumal její důmyslnou architekturu. Zpytující minutu obětoval kresbě na šedozelených hedérách. Jako by je chtěl pak malovat nazpaměť.
Dívka Marie, dosud růžová, s rukama sepjatýma na prsou, se vydala za ním.
Gerbery? zeptala se a zase vztáhla ruku, líbilo se jí to, byl to pohyb do tance. Starý pán se k ní obrátil bodře a celým tělem, na rtech úsměv už připravený, nějak významný, a přece té malé nic neříkající pro tuto chvíli. Jemu bylo všechno jasné, dívka Marie si zkoušela novou dráždivou roli nevěrnice, neboť vyslala pohled přes ulici na druhou stranu k průchodu. I starý pán tam na okamžik prodlel s ní, ach, nová role. A zase slídil v příšeří dracén.
Karafiáty?
Obrátil se, teď už úmyslně neúčastný, ne, karafiáty opravdu nemá na mysli.
Zčistajasna mu přišla naproti vůně myrty v mocné a horké vlně. Kdy jen. Neubránil se vzrušení, neubránil se dojetí v té vteřině, která ho spojila s ním samotným před téměř šedesáti lety. Uviděl svatební hosty jako na daguerrotypu, strnulé veselí, nevěsta nyvá, ženich dřevěný se zdviženou bradou. Kdyby jen. Vprostřed dlouhý stůl s jídlem a pitím, girlandy, festony prudce vadnoucí, neboť celá stěna ze skla nastavená červencovému vedru. Hlava zmámená. Byl malý, kdosi ho vzal do náruče a konejšil, rosa na čele. Spánek. To se ženil strýc, matčin bratr. Víc neviděl. Jen hudba jakási. Skočná. To je tím červencovým.
Stál tu se zavřenýma očima a dívka ruku spustila.
Mladík dlouhýma nohama hladce překlenul vozovku a přilepil vyzývavý nestoudný obličej na sklo. Dívka mávala rukou, znamenalo to NE, aniž pronesla hlásku, NE, NE, říkaly její grimasy. Nečekej odejdi, hned. Mladíček odhodil hořící cigaretu obloukem, vrátil se, aby ji udusal, vrhl pohled vzteklého samečka do výkladní skříně a na svých pavoučích nohách, s rukama hluboko v kapsách, odkvapil.
Růže, řekla.
Ne, růže ne, řekl starý pán s rozhodností a s úsměvem, který by musela vyluštit úplně jiná než tato prostoduchá dívenka.
Myrtu, řekl, nastříhejte mi kytici myrty.
Prodavačka začala stříhat myrtu, řadila snítku ke snítce a držela svazeček v levé ruce, zatímco nůžkami v pravé odhrnovala větve a hledala světlezelené křehké výhonky. Stříhala je co nejdelší, sledovala větévku, až narazila na dřevnatý stonek. Občas zvedla oči do ulice. Ležel na ní polední jas jako zlaté víko na sarkofágu. Hlasy cezené žaluzií a sklem šuměly matně, občas vylétla samohláska podobná cizokrajnému ptákovi. A také byla slyšet voda. To kašna, řekla si prodavačka, to zurčí kašna, a když je slyšet kašnu znamená to, že nejezdí tramvaje. Uvědomila si, že tramvaje nejezdí už delší dobu. Přelétla ulici, vzhlédla na starého pána a zamrkala. Asi nějaké neštěstí. Nůžky znehybněly. Neštěstí. Proto slyším kašnu. Kašna zpívala, slyšela ji velmi zřetelně, a pak ty samohlásky jako rajky vzlétající z hovorů čím dál vzrušenějších. Něco se stalo. Neštěstí.
Starý pán stál na mozaikové podlaze skropené vodou. Svěžest a stín. Kdy jen, přivíral oči, aby mu cizí věci a cizí podněty nevnikaly do obrazu vznikajícího, dosud zčeřeného. Rychle dýchal. Kdy a kde jen. Snažil se obraz polapit podle vůně, aspoň podle vůně, vlastně jenom podle vůně, stál už před prahem toho, čemu se říká vzpomínka. A shora na něj doléhala sytá letní modř…

Stiborová, Věra. Den dam. Písecká čítanka. 3. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1995, s. 28-29.
Z knihy: Stiborová, Věra. Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek. Praha: Čs. spisovatel, 1991, s. 76-79.