DÍLA

Byla sobota. Skončila jsem noční službu v nemocnici. „Hezkou neděli, sestřičko, a fajnové randíčko,“ volal za mnou vrátný.
„Pápá,“ mávla jsem na něj a usmívala jsem se velice důvěrně. Byl už staříček a věděla jsem, že mu to dělá dobře. A také patřil k těm, kteří mi fandili. Byla jsem v dobré náladě. Přede mnou byla sobota a celá neděle s dlouhým spánkem, a těšila jsem se, že půjdu večer tančit do „Bílé růže„. Hudba tam byla prašpatná. Folklor v tanečním rytmu, tančili jsme foxtrot na nápěv „Keď som si , na hornom konci, nabrúsil som si kosu“. Přemlouvali kapelníka, aby zahrál „Okolo Súče“ v rytmu pomalé samby, ale zdráhal se. Už jsme nemohli sledovat nové směry v tanci, nebyla k tomu muzika. Také naše sestava se změnila. Někteří studenti, zapojeni do socialistické přestavby, vřadili se mezi olympské bohy. V jejich žilách rázem začal proudit ichor, a když přijížděli na prázdniny domů, chodívali po ulicích se skleněnýma nevidoucíma očima. Strana navelela, aby se vyhýbali rozvratníkům, a tak se vymračovali a ježili jako ďáblové v pekle netrpělivostí, že nás ještě božská dlaň nesmetla do hlubin, vždyť jsme vinni hubris, odvažujeme se dýchat stejný vzduch, a dokonce si dělat srandu z marxistických svátostí. Ještě však se dalo vycházet filozofy a kumštýři. Filozofové vedli tajně malou kroničku zvanou „Čtverák“, kam zapisovali s komentáři rozmanité výroky ze stranických schůzí, a měli velký talent skládat nové texty na zprotivený folklor, jako „Holka modrooká, nedávej mi gonokoka“. Kumštýři se stali „inženýry nové krajiny“, oživené teď továrními komíny a kombajny, neboť bez nich naše luhy a háje zely pustotou, a všechno, co bylo namalované před socialistickým realismem byl pouhý brak. Záviděli jsme jim, jak se uměli vyhnout brigádám na amerického brouka i stavbám mládeže. Se skicářem v podpaží chodili brigádničit do továren a malovali akty údernic pod sprchou s montérkami ostentativně zavěšenými v pozadí.

Někteří šťastní odešli za hranice a my nadšeně šířili zprávy ze zemí nefalšovaného dixíku a života bez desítkářů a domluv předsedy závodního výboru.
Jiní zmizeli tiše ve vězení. Ráno se šeptávalo městem: „Včera v noci bylo veliké zatýkání.“ Bledí pozůstalí chodili ulicemi se sklopenýma očima a kdekdo se jim vyhýbali jako moru. Oklikou jsme se dověděli, že Jirka je v Ruzyni a psal, že je zdráv, že Karla převezli do Petschkovy vily a zamykají ho místo do cely do bankovního sejfu.
Ale protože byla sobota, nechtělo se mi na to myslet. Sobota byla dnem klidu, nikdo nebyl zatčen, protože Státní bezpečnost asi měla ráda klidný konec týdne. A zprávy byly znamenité. Láďa a Jarda už museli být v Rakousku. Hlídky ve městě ustali a vojáci, pročesávající celé dny lesy „Na Americe“, se vrátili zpět do kasáren. Byl konec strachu a dnů, kdy jsem natahovala uši a poslouchala, co se po městě vyprávělo, a dělala, že mne se to netýká.

Šla jsem pomalu po schodech podzimní zahradou. Nad posledními květy balancovali čmeláci. Měděné listí šustilo pod nohama. Viselo jak pelerínky na ramenou kamenných andělíčků, držících rohy hojnosti. Už jsem ani nevěřila, že ještě před několika dny se zde ukrývali moji kamarádi, studenti vyloučení z univerzit po stranické prověrce, kteří zatoužili dostudovat někde jinde na světě, a stali se tak vojenskými zběhy. Žádná úzkost nebyla ve vzduchu. Jen ztichlý podzim s blednoucím sluncem a nostalgií skomírajícího léta.
V přízemí u Čvančarů vyhrávala dechovka .Občas ji přerušilo radostné hlášení. Dojičky ve Vsetíně překročily roční plán. Ve vepříně v Milevsku se soudruzi také tuží. Nejstarší soudružka z Čvančarova klanu potichu otevřela dveře kuchyně a zase je zklamaně zabouchla. Jsem to jen já, není co sledovat. Vstoupila jsem do pokoje, který nám národní správce přisoudil v naší vile. Natahovala jsem uši, abych slyšela, až společná kuchyně bude bude prázdná, abych si uvařila kávu.

Do dveří vtrhl můj bratránek Převazovala jsem mu vymknutý kotník.
„Byli tady z StB a ptali se po tobě,“ řekl Honzík.
„Nech si ty žertíčky, než ti jednu vlepím,“ durdila jsem se.
„Čestně, zeptej se tety! Měli modrou tatru a pražské číslo.“
„Ano, byli tady asi před hodinou,“ potvrdila mamka a rovnala do vázy pestré astry. „Ale vypadali slušně. Říkali, že chtějí jen nějakou malou informaci. Také telefonovala třikrát Věra. Byla nějaká divná a ani neřekla, kam ji máš volat.“
Pily jsme kávu.
„Už zase hulíš?“ Mrzutě, ale poslušně jsem odložila nedokouřenou partyzánku.
„Počkej, jak budeš ošklivá, když toho kouření nenecháš. Samá vráska. Podívej se na mne. Mám já vrásky? Nemám. Protože nekouřím.“
Zazvonil telefon. Běžela jsem dolů po schodech. A netušila jsem, že jsem zvedla svoji poutnickou hůl.
„Ahoj,Věráčku, co je s tebou?“
Její hlas zněl unaveně, cize, vzdáleně.
„Budeš teď doma?“ ptala se.
„To víš, že budu. Jdu si dáchnout. Jdeš večer k Růži ?“
„Tak dobře,“ řekla tiše a zavěsila telefon.
Byla jsem trochu udivená. Oko staré soudružky mne provázelo skulinou ve dveřích
Vypravovala jsem zážitky z noční služby. Smály jsme se. Otevřeným oknem bylo slyšet bzukot hmyzu ze zahrady.
Někdo zaklepal na dveře. Vstoupilo šest mužů. Obrovský a nesmírně hezký blondýn ukázal odznak Státní bezpečnosti. Jen něco málo chtěli vědět. „Máte krásné obrazy,“ řekl jeden a prohlížel si Matouška. Ostatní chodili po pokoji a obdivovali starožitnosti. Jeden škrábal kočku Čerta za uchem. Pátý muž vypadal truchlivě. Jako by se právě dověděl, že mu rodina vymřela po meči i po přeslici, a neměl o nic zájem.

Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční službě, byli jsme za vámi v nemocnici.“
Oblékla jsem si plášť, ani jsme se nerozloučily. Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní. Blondýn mi otevřel dveře s elegancí lva dámských budoárů.
Sestupovali jsme zahradou. Na ramenou andělíčků přibylo listí. V brance jsem se ohlédla na terasu. Mamka tam vždy stávala, když jsem šla ven.
„Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,“ poprvé promluvil truchlící muž. A měl pravdu. Z domova zůstaly jen holé zdi, mezi nimž žijí neznámí lidé. Zahrada zpustla, skleník se rozpadl na padrť, andělíčky obrostl mech.
Cesta do Prahy se zdála dlouhá. Zsinalá Věra seděla vedle mne. Nesměly jsme mluvit ani se hýbat. Ulice byly plné lidí. Jeli jsme kolem Národního divadla a živě jsem si uvědomovala, ještě s troškou humoru, útržky života, do kterého jsem už nepatřila. Elegantní dívka v rudém plášti přebíhala ulici. Stará dáma vedla na řemínku dogu, která ji za sebou vlekla jako sáňky. Milenci ve svazáckých košilích se k sobě tulili pod kaštanem.
Zastavili jsme v Bartolomějské ulici. Rozhlédla jsem se naposled kolem. Secesní domy byly ponuré a kolem ani živáčka. Obloha tmavla. Jen rackové vysoko nad střechami oživovali scénu.
Železná vrata mne uzavřela do posmrtného života. Teď jsem tedy začínala poznávat, jaký je. Snažila jsem se kurážně usmát na Věru, ale cítila jsem, že jsem bledá jako ona, a moje tělo tuhlo jako mramor. Blonďák vyndal z kapsy černou pásku a převázal mi oči. Někdo mne vlekl chodbou, po schodech, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
„Stát. Nehýbat se.“ Podřídila jsem se rozkazu. Myslela jsem, že jsem v nějakém průjezdě. Cítila jsem studený vzduch proudící zvenčí a zaslechla štěkot psů. Drápky cvakaly po betonové podlaze. Přibližovaly se, psi mne očichávali, vrčeli.
Vlekli mne dál.

„Stát. Nehýbat se.“Ztratila jsem ve tmě pojem času. Zdálo se mi, že stojím celou věčnost. Zaslechla jsem mnoho kroků. Zastavily se a blízko mne bouchlo o zem něco kovového., kroky se vzdalovaly. Bylo ticho a měla jsem pocit, že mne nikdo nehlídá. Jen jsem slyšela rychlý, přerývaný dech a myslela, že blízko je policejní pes. Zvedla jsem opatrně ruku a nikdo mne neokřikl. Zakašlala jsem a dlaní si zakryla ústa, a přitom se mi podařilo nepatrně posunout pásku na očích. Škvírečkou pronikal proužek světla. Viděla jsem kus šedivé stěny, dveře výtahu, železný katr na konci chodby, kde seděl mladý dozorce a kousal jablko. Trochu jsem sklonila hlavu,abych viděla přímo před sebe.
Pár kroků ode mne stála nosítka. Na nich ležel muž s rozbitým obličejem, zsinalý, zalitý potem,dýchal rychle a přerývaně.
Zavřela jsem oči,vděčná za tmu. Po zádech mi stékal ledový pot. Zuby mi začaly cvakat, nemohla jsem se ovládnout.

Strach je záležitost především tělesná. Nedá se kontrolovat rozumem. Všichni jsme prožívali nové, dosud nepoznané změny tělesných funkcí, které byly podmíněné strachem, překvapením, nejistotou z toho co se stane v nejbližší budoucnosti. Strach může způsobit fyzickou bolest, vyvolat u zdravých lidí záchvat podobný padoucnici. Devatenáctiletá J. M. byla obětí surového žertíku referentů. Jednou ji vyvedli na půdu věznice, odjistili samopaly a předstírali, že bude popravená. Ochrnuly jí nohy a už nikdy se nemohla pohybovat bez kolečkové židle.
Jednou, mnohem později, jsme ležely ve vyšetřovací vazbě v Českých Budějovicích. Všude bylo ticho, bylo to po večerce, a v polospánku jsme pozapomněly na skutečnost. Náhle jsme zaslechly dupot mnoha lidí, zvuky zápasu, sténání, třeskot rozbitého skla. Zdálo se, že je to přímo za našimi dveřmi Vyskočily jsme ze slamníků. Rozeznaly jsme hlas velitele směny, přeskakující v rozčilení a panice.
„Soudruzi, totální likvidace, lidvidacééé!“
Ozývá se střelba. Znovu se odněkud sype roztříštěné sklo. Zní to jako rozhlasová hra. Nic nevidíme, jen slyšíme drama za našimi dveřmi. Nemáme strach. Prožíváme nějaké fanatické nadšení, že se něco konečně děje, kdoví, možná, že je revoluce. Bezděčně nahlas přeříkávám modlitbičku za naši rychlou a šťastnou smrt.
….
Nevěděli jsme tehdy, že jeden ubožák se cestou od výslechu vzbouřil proti přesil ozbrojencýh, hysterických stráží v bezmocném, předem ztraceném zápase.
…
Za dva dny někdo blízko naší cely zešílel. Slyšely jsme po dlouhé hodiny zoufalý hlas, křičící do ochraptění: „Likvidace, likvidace?“ Litovaly jsme neznámého blázna, jehož rozum nedokázal překonat tělesné ústrojí.
….
……
Rychlík duní přes lávku. Kdybych se teď podívala vpravo, viděla bych domov. Bývalý. Odolala jsem. Hradby a Putimská brána. Všechno jako kdysi. Jsem doma!
Podívala jsem se vlevo. Otava a věž, zdalipak tam ještě bydlí ponocný?
Dům je starý sedm set let. Kdysi bývalo v přízemí papírnictví. Za pultem slečna Kubíčková se síťkou ve vlasech sčesaných do hlubokých vln a kudrlinek. Když jsem byla školačka, s obdivem jsem se zastavovala u zašlé výkladní skříně a dívala se na památníky v sametových deskách kalendáře s pěnkavou a kostelíčkem, sypané stříbřitým práškem, který vypadal docela jako jiskřící sníh. Naše služka Julinka si kupovala takové kalendáře a vždy jsem je velice obdivovala. V plechových krabičkách s rajkou královskou pastely, a penály, kterým se správně říká „perečník“, jak nás opravovala paní učitelka, a starodávné vybledlé pohlednice s dámami v rukavičkách a širokých kloboucích. V krámku to vonělo klihem a prachem a ještě něčím divným,neznámým, snad nějakou ztracenou životní kvalitou, o které už věděla jen slečna Kubíčková, protože byla tak stará jako ty vybledlé pohlednice. A hodiny s hracím strojkem, který pomalu, jakoby na vše bylo času dost, odcinkával „Pásla ovečky v zeleném háječku“.

Vedle domu byla uzounká ulička, rejdiště kocourů a podivné staré panny, jejíž jméno už asi nikdo neznal.; nosívala korálkovou taštičku a karmínová líčka. Hrozila nám hůlčičkou, když jsme se o překot hnaly kolem průjezdu. Někdy byl otevřen a čišel z něj chlad a plíseň, uhlíři skládali uhlí a nosili ho dovnitř v v dřevěných krosnách. Někdy jsme nakoukly zvědavě dovnitř. Byla tam jen pustá tma a chudoba, nastřádaná zde po staletí.

„Tak a jsme doma, „ otevírá mamka těžká vrata. Vstupujeme do toho dávného tajemství. Naše kroky podivně duní po kočičích hlavách. Na konci průjezdu jsou dřevěná mřížová vrata na dvorek, kam proniká slunce, a zlatavý prach se tetelí v jeho paprsku. Se skřípěním se pootevřely tmavé dveře a nějaké oko si nás prohlíží. Dřevěné schody s točí na dřevěnou pavlač, kde jako vlajky na pirátské lodi vlají na šňůře mužské podvlékačky.

Kuchyňka bez okna. Od stropu visí nahá žárovka. Oprýskaný neznámý kredenc a rozvrzaná židle. Půl kuchyňky zabírá prastará litinová vana.
„Když jsem uviděla tu vanu, hned se mi byt zalíbil,“ vysvětluje mi mamka s pýchou. Pokoj je rozdělen záclonou a za ní jsou postele. Mourovatý kocour na mne prskl, ježí se a prohlíží si mne nedůvěřivě. Za oknem slunce a břidlicové střechy. Mamka mi podává dopisy od děvčat z Pardubic, od Toničky, sestřiček a mnoha dalších. Za chvíli přijde Věra a Olinka, Anežka a Káča.
„Tak si dáme kafíčko. Ach, pořád ještě hulíš?“
Zarazila jsem se provinile, ale neodkládám poslušně partyzánku. Protože uplynulo mnoho let a jsem už víc než dospělá. Mlčíme. Držíme se za ruce a usmíváme se. Vidím, že má mnoho, mnoho vrásek, ačkoliv nekouří…

Z knihy: Šimková, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 2010, s. 15-20 a s. 150 -152. ISBN 978-80-902602-3-8