DÍLA

Viktor

Viktor jde dnes už podruhé Nádražní ulicí, teď ovšem opačným směrem. Je černomodrý, městskými světly ozdobený, dotěrný vlhký chlad konce roku. Povytáhl si teplou šálu pod nos a vydechuje do ní, až vlna vlhne párou.
Co mu bylo ještě před dvěma hodinami milé a svaté, propadlo se do nicoty, teď ho vyhřívá vítězně tryskající vřídlo citu, je omámený, až malinko vrávorá. Co si počnu? Jak budu dál žít? napadá ho, ne že by si v té chvíli dělal opravdové starosti, jen žasne.
Mozek má začouzený, kdepak, teď nic nevymyslí, nejdřív ji musí obejmout, strávit s ní den a noc, spojit s ní jak se říká duši i tělo, získat s její pomocí jistotu a rovnováhu, pak snad bude schopen dalšího života. Jeho čirá odevzdanost visí na tom, bude-li bezvýhradně přijat. Vybavuje si dojímavé detaily: vlnité světlé vlasy, zelenomodré duhovky, motýlí gesta, dívčí úsměv, růžové nehty, úsměvem rozzářený hlas… Její třpytivá sponka, její černý krátký kabátek, šněrovací kozačky, zelený kulich, důvěrné, jemné doteky. Když už neví, co si dál nabírat z paměti, sjede si to znovu – vlasy, oči, úsměv, nehty, stříbrný prstýnek s vltavínem, na prsa zapomněl!
Zrychluje chůzi, tlak stoupá, krev svižně roznáší po těle působky lásky.

V dobách studia se s klukama na koleji jednou bavili textem, který koloval na internetu, jmenoval se Chemický koktejl zamilovanosti. Stálo v něm: Pokud jsou k sobě lidé fyzicky přitahování, vyřinou se do krve proudem neurochemikálie na bázi adrenalinu. Jmenovitě se jedná hlavně o fenyletylamin, dopamin a noradrenalin. Tyto tři látky, přirození bratránci syntetických amfetaminů, nám dohromady zajišťují pocit zamilovaností.
Kolega Marek, kterého bavila fyziologie a chemie mozku, se nad tím šklíbil: Tak to vidíš! Jakápak osobnost?! To, co seš, celá ta tvoje údajně nesmrtelná duše, jsou geny, pudy, metabolismus mozku. Přeli se docela často. Viktora dráždilo přítelovo okázalé bezvěrectví, nadužívaný sarkasmus a bezpříčinná ironie Markovy postřehy a úvahy bývaly přesné, chytré a navrch zábavné, navzdory tomu své kolegy a kamarády občas unavoval. Neuměl se odmlčet a říct: To nevím, natož ocenit myšlenku druhého. Jeho věty začínaly: Ale ty zapomínáš na to, že … Uvědom si, Vezmi v potaz a Víš ty vůbec… No ale vládnou nám skryté často banální příčiny a tajené motivace – vysoko nad Markovými jízlivostmi visely kyselé hrozny nenarostlého suchara, kterého holky přehlížely.
Viktorovi teď naskočila vzpomínka na tehdejší debaty nad pivem v hospodě U kulatý báby, ale hned ji přidusil, hlavně pro ten cynický elaborát o chemickém koktejlu lásky.
Koho zajímají výrobní procesy štěstí, když se jím právě opájí?

Otevřela mu mamka, oči doširoka z překvapení, nenechal ji promluvit.
„Kdybych tam dojel, asi bych se už nevrátil. Promiň, ale teď potřebuju být sám,“ zamlel, shodil boty a zmizel ve svém pokoji.
Otec už spal, máma si šla radostně pobrečet do kuchyně. Ale brzy toho nechala, zachvátila ji činorodost. Otevřela si svůj zápisník starostí a další stránku nadepsala:
VIKTOR! Dát mu udělat klíče. Šatstvo! Prádlo, ponožky, kapesníky. Mobil? Zaměstnání? Propadlý pas? Zjistit. Zavolat Jiřce do knihovny, mrknout na pracák. Založit mu účet a stavební spoření.
Zatímco chlapi sní o výškách, ženské pro ně tajně spřádají záchranné sítě.
Naštěstí o těch mateřských manipulacích nic netušil. Ležel na zádech, díval se do stropu s koulí lustru zatopen bratránky amfetaminu. Zítra ji uvidím! Nějak do té doby přežiju.
Nezvladatelná a svěží jako potok ve vysokých horách… Tomuto otřepanému příměru se podobala láska Viktora a Katky na přelomu roku, v lednu, únoru… Poslušni vnitřních opiátů mísili v drogový koktejl vzájemný cit, sbližovali mysl a proplétali těla. Zkrásněli, začali se sobě podobat zrůžovělou pletí a třpytivým pohledem. Malinko se krotili na ulicích a mezi lidmi, to aby nevzbuzovali závist anebo posměch, ale jakmile se necítili být okukování, museli se dotýkat, hladit, líbat. Občas nenápadně zapadli za vstupní dveře otevřeného domu a u schránek na dopisy se těsně objímali, když si před tím rozepnuli zimní bundy, v syrovém pachu vstupní chodby vdechovali lačně vůni pleti a vlasů toho druhého. Vcházeli do zimního světla s blouznivým úsměvem.
Viktor plápolal spontánně, ale navíc ještě jaksi usilovně, to aby zaplašil zbytky zavržené oddanosti ke komusi úplně jinému, nepochopitelně modrému skoro až komicky exotickému. Vášeň víry byla vystřídána zakázanou vášní k ženě příliš rychle a prudce. Přes den na svou nedávnou minulost skoro nemyslel,ale sny si dělají, co chtějí. Zdávalo se mu, že tančí a zpívá mantru s oddanými ve zlatém oparu zbožnosti a pokory… Bylo mu cosi vyčítáno, potom, někdy ano, jindy ne, odpuštěno, probouzel se rozpolcený, dezorientovaný. Převrátil se na bok a prohlížel si tvář vedle sebe. Spící Katka vzbuzovala důvěru a něhu, byla tak opojně dívčí, že se zklidnil a ztrátu jistoty náboženského vytržení u oddaných opět snadno oželel.
Ty sny ho ale mrzely jako nějaká nechtěná nevěra a nikomu se s nimi nesvěřil.
Katka řešila jiný, i když zatím také utajovaný problém. Chtěla, potřebovala nutně s Viktorem bydlet. Řekla mu to jednou krátce po půlnoci s hlavou v úžlabí jeho paže a hrudníku, takže cítila, jak se nadechl, vzdychl si, načež ji pevněji přitiskl a pak hned stisk povolil…Co bude? Co řekne?
„Taky bych to chtěl. Ale přece víš, že na byt ani na tržní nájem nemáme. Jsme chudé kostelní myšky.“
„Já tedy odmítám být myš. Natož kostelní,“ řekla schválně vesele, ale byla spíš podrážděná. Takže tohle bude, jak je vidět, jen její starost. Číst inzeráty, tajně hledat, pátrat v okolí, na internetu, navazovat kontakty, spořit, předkládat Viktorovi konkrétní návrhy a poslouchat od něj, proč to nejde. No ale třeba ho svou aktivitou zahanbí, a začne se také snažit.
Zatím žili oba u rodičů. Navštěvovali se, kdykoliv měli volno, spali v jejím, podruhé v jeho pokojíku. Doma to respektovali, měli dokonce z jejich lásky radost, vždyť je to čím dál vzácnější úkaz, panebože, jen ať se alespoň jejich děti časem normálně vezmou a pořídí si rodinu – copak takhle svět vždycky nefungoval? Ale Katce ta podpora nejbližších nebyla vhod, vnímala ji jako sice pochopitelnou, ale přesto nebezpečnou manipulaci. Chtěla si vybudovat vlastní domov, cítila, že by jejich láska měla překonávat nějaké překážky a cosi stavět a vytvářet, měli by myslet na společnou budoucnost. Fandění rodičů ji rušilo, s přemáháním opětovala jejich přející úsměvy, Když se v noci milovali, musela myslet na to, že všichni v bytě vědí, co asi tak zrovna v zamčeném pokoji dělají, že budoucí babičky už tajně vymýšlejí jména vnoučatům, nedokázala se uvolnit.
Bývala unavená z náročných služeb v nemocnici, zaskakovala za nemocné kolegyně, chtěla se dostat z lůžkového oddělení na lepší pozici, snila o tom, že by si doplnila vzdělání. Oba měli podprůměrné platy a jejich volný čas se často míjel. To všechno vnímala jako problémy k řešení, ale Viktor se jen nesl na vlně čiré lásky bez přívlastků, která není z tohoto světa.
Tak dobře, Katka ho nechce, nebude unavovat trivialitami, srážet na zem. Co kdyby to jeho lásku unavilo, poškodilo, nebo dokonce zahubilo? Radši všechno nějak zařídí sama!

Měl ten dům s empírovým štítem rád. Patřil k nejstarším domům v Písku, existoval už ve středověku, na začátku patnáctého století. No ale hlavně si před knihovnou s Katkou domluvili první rande! Byl tehdy ulekaný jako divoké zvířátko, na hlavě se mu chvěl nesmyslný prasečí ocásek, jak se do něj mohla tak krásná holka zamilovat?
Ocásek dávno odstřižen, oddaná oholená hlava mu porostla dvoucentimetrovým tmavým plyšem. No a ta červená budova ho před dvěma týdny do sebe vtáhla, přijala, do měsíce a půl od toho přelomového dne s stal něčím nepředstavitelným, před nedávnem skoro ďábelským – knihovníkem.
Ještě před Vánoci se správně neměl dívat do jiných knih než upanišad, teď byl obklopen tunami publikací, románů – tisíci myšlenek, příběhů, zážitků, hříchů, poznatků, cítil se jako čerstvě propuštěný vězeň – nevěděl kam zamířit obával se té nezměrné svobody; vstupovat do cizích osudů a životních pocitů – co když mu vezmou duši? Už o tom přece věděl své. Začal opatrně, s klasikou, pro začátek si půjčil Shakespearovy hry
A dostal plný zásah! Košaté myšlenky v úsporných a úderných větách, které vyžaduje divadlo. Věty-citáty nad kterými se plesá jakožto nad zjevenou pravdou – ano tak to je, tohle se lidem děje už od pradávna. Vše myslitelné – lidská pošetilost, posedlost, věrnost a věrolomnost, mocichtivost, štěstí i útrapy lásky, muka ničivé žárlivosti – to všechno útočilo strhující vášní na jeho ještě nedávno nábožensky sterilní, ujařmenou a plachou mysl. Naznačil svoje pocity Katce, ale ta jen řekla: „Hele Šejkspíra se neboj. To by ses musel bát života.“ Jako by vyslovila zaklínadlo. Viktor se zklidnil a začal mít z četby skutečný požitek. Je jak máslo, pomyslela si Katka, ale protože z toho profitoval jejich vzájemný cit a hladké soužití, prozatím se s jeho poddajností smířila.
Pustil se i do knížek pod označením duchovní literatura, něco v něm se dožadovalo vyšších pravd, tajemných bytostí, moudrých vět, zázraků, víry. Jasně , že chce kolem toho kroužit jen opatrně, už nikdy ničemu nepropadne, kdepak, zachová se neporušený a při zdravém rozumu pro Katku. No ale proč by neomrknul, co duchovní sféra nabízí.?
Zaujal ho titul Klíč k okamžitému osvícení od osvícené Vietnamky Wu-Šang-Š´ Čching-Chaj, kniha byla zápisem otázek a odpovědí z jejích veřejných vystoupení, během nichž zájemce zřejmě rovnou zasvěcovala. „Co je to metoda okamžitého osvícení?“ položil jí kdosi klíčovou otázku a ona odpověděla: „Ach ano! To vás naučím v době přenosu. Protože tato metoda nepoužívá jazyk, budu tam jen tiše sedět a pak to pochopíte. Teď už jsem mluvila až moc. Všechno je to jen jako reklama na sušenky.“(Smích.)
Proboha jaká reklama na sušenky? „Proč vidíme při meditaci bílé světlo? Co to znamená?“ ptal se jí někdo další. Odpověděla posměchem: „Tonení špatné,“ (Smích.) „Vidět světlo znamená, že není tma.“
Viktor knihu znechuceně zaklapl a vrátil ji do regálu.

/…/

Úryvek z knihy: NOSKOVÁ, Věra. Ještě se uvidí: tři příběhy o dvou mužích a jedné krásce. [Praha]: VN, [2009]. 160 s. ISBN 978-80-903320-9-6.