DÍLA

I.

Sedlák Martin Kovanda v Hradišti u Písku stal se starostou. Prvním starostou po roce osmačtyřicátém, který pochoval robotu, desátky, posnopné, odsyp i rychtáře – dosazované do vesnic
nejmilostivější vrchností. Všechno to v tom hlučném a šumném roce i v letech následujících pominulo, a když v Hradišti poprvé svobodnou volbou měli si zvolit obecního starostu – jednohlasně křičeli všichni „Kovanda – žádný jiný než Kovanda.“ Měli ho všichni rádi pro jeho odvahu, se kterou se stavěl proti každému bezpráví a křivdě. Nedal se nikdy uchvátit hněvem, neopíjel se, nekřičel v hospodě a nehrozil, ale zato vždycky jednal. Byl klidný a chladný jako ocel, ale dovedl být také jako ocel tvrdý, neústupný, břitký…
„Budou s tím pochůzky,“ řekl doma ženě, „aby práce nestála – přijednám čeledína – “
„Ale kde ho vzít?“ povzdychla si žena.
Kovanda se tedy poptával a tu slyšel, že u Cimburů v Semicích mají doma syna. Vrátil se z vojny po sedmi letech a mohl si zazpívat stejně jako ostatní vojáci, kteří se vrátili z bojišť v Uhrách a Itálii: „Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali…“ Kus německy potištěného a popsaného papíru a na černožluté stužce žlutý plíšek – to bylo vše, co si přinesl Cimbura za to, že sedm let s píseckým plukem sloužil vlasti a králi…
Živnost doma byla malá a na ní ještě asi čtyři děti.
Kovanda tedy vzkázal do Semic a Cimburovic odpověděli, že by šel jejich voják, když by to bylo do dobrého a stálého místa, ale že na to nečeká, že má doma „svůj chléb a lože“.
Kovanda zase vzkázal – chce-li, aby přišel, „že bude jako jejich – za stolem že bude sedět u hospodáře a že ho chtějí mít – bude-li hodný- jako svého – “
„Tak, chlapče, vítáme tě k nám pod střechu,“ potřásal už příští neděli hradišťský starosta ruku svému nastávajícímu čeledínovi, „a jakpak se jmenuješ?“
„Po otci Jan mi říkají.“
„Tak máš ještě bratra,“ hned uhodl sedlák, protože věděl, prvnímu synu že se dává jméno po kmotru, druhému po otci, třetímu po dědovi a ty ostatní děti že si jména na svět nosí – že dostávají totiž jméno, jaké je v kalendáři v den jejich narození anebo v nejbližších dnech.
„Ještě dva a dvě sestry – pět je nás doma dětí -“
„A práci umíš?“ vyšetřoval hospodář dále.
„Umím – jsem z gruntu – ale sám jí ještě nerozumím – byl jsem sedm let na vojně – a před tím jsem dělal, jak mi tatíček poroučeli -“
To právě se líbilo Kovandovi: „Dá si říci – bude poslušný,“ poliboval si v duchu.
„Umíš sekat travnou a obilnou kosou?“ optal se nahlas, ale proto jen, že bylo zvykem podrobit každého čeledína takovému křížovému ohni od dávna už ustálených otázek.
Cimburovi je doma tatíček všecky předem řekli – doslova mu pověděli, nač se ho bude Kovanda ptáti, i co má odpovědět, – aby slušnost byla zachována.
„Umím sekat nejen travnou i obilnou kosou – ale umím ji na kosiště nasadit,a když ji v seči ztupím, na babce naklepat ji umím,“odpověděl proto Cimbura rozvážně, jak se slušelo a patřilo.
„Umíš brázdu vyorat?“
„Umím ji vyorat rovnou a dlouhou a nemusím se zpět za pluh ani ohlédnout, a přece neposkvrním pole smouhou.“
„Umíš obilí rozsívat?“
„Umím rozsívat i obilí i kulatiny i leníček – čočku, hrách a vikev sejí doma tatíček.“
„Umíš povříslo udělat?“
„Umím je udělat i roubem zavázat a snop utáhnout, že může se jím píseckou věž přehodit, a nerozváže se.“
Kovanda spokojeně kývl hlavou.
Zbývala poslední otázka: „Umíš fůru naložit a s vozem obrátit?“ ale té mu Kovanda nedal. Optal se místo toho:
„A s čím jsi doma jezdíval? S koňským nebo s volským?“
„S volským jenom,“ řekl Cimbura a zahanbeně sklopil oči.
„Tak u nás se seznámíš s koněm – nejlepším pomocníkem sedláka – budeš mít dvacet zlatých ročně služby na penězích, plátna na košile a zástěry – a jíst budeš se mnou za stolem,“ dokončoval smlouvu hospodář.
Selka už nesla mísu polévky a postavila ji vedle chleba na prostřený stůl. Děti stouply si vedle ní a Kovanda sám a sám počal se hlasitě modlit, zcela tak – jak to činili tatíček Cimburův u nich doma v Semicích. Janovi velice se to líbilo a cítil se v té chvíli polední být doma.
Sedlák usedl první do rohu – vedle něho nový čeledín a pak teprve děti.
Po obědě Kovanda nacpal si dýmku a podal měchuřinu s tabákem Cimburovi.
„Zaplať Pán Bůh – nekouřím,“ poděkoval tento.
Kovanda vyvalil oči. „Byl jsi přece vojákem – co?“
„Byl – ale tabák jsem prodával.“
„A co kořalku?“
„Nepiju,“ stručně odpověděl Jan. Kovandovi se ulevilo. To bylo to poslední, čeho si ještě přál vědět. Zcela upokojen vyšel potom s čeledínem na dvůr. Prohlédli si konírnu – stáje – celé dvořiště – vyšli na sad i do polí se spolu pustili. Sedlák vykládal horlivě a nadšeně, a Cimbura pozorně naslouchal. Než se spolu vrátili, znal už celé hospodářství i postup nastávajících prací.
Kvečeru jenom ještě Kovanda vykládal o koních. Celá přednáška to byla, prodchnutá obdivem a láskou k ušlechtilému tomu zvířeti. Poučoval Cimburu, jak krmit – oves pálat a čistit – kdy seno za jesle založit, kdy napájet, kdy hřebelcovat, jak ke koni se blížit – na něho volat – kde ho poplácat – jak do postrojů ho oblékat, a sám s Cimburou všecko dělal, názorně všecko ukazoval – do všech tajů ho zasvěcoval.
Měl pár koní – krásných – statných a silných. Valacha, kterému říkali Dobrák, a kobylu Divokou – „Ale není divoká – je dobrá jako dítě – jenom lekavá trochu – do tahu je jako šroub a do běhu jako oheň – Dobrák je pohodlný, ale zato spolehlivý – nepovolí – neselže,“ velebil hospodář dobré vlastnosti svého spřežení. Koníci, jak zaslechli svoje jména, pozorně stříhali ušima . Hlavy obraceli a řehtali na stání radostně a hrabali nohama. Poznali hlas hospodářův. „Bát se jich nemusíš – neublížíš-li jim – neublíží tobě. Zvíře pozná dobrého člověka brzy a přilne k němu – tu máš skývu posoleného chleba a podej jim na dobré přátelství -“
S tlukoucím srdcem vcházel Cimbura mezi koně. Ti odtáhli se od žlabů a přitlačili sek dřevěnému pažení svého stání. Veliké černé oči upírali na nového čeledína.
I Kovanda zvědavě hleděl za Cimburou. „Vezmou-li?“ tázal se sama sebe v duchu.
Jan rozlomil skývu na tři kusy. Nejmenší snědl sám, potom poplácal Dobráka po mírně zahnutém krku a podal mu druhý kus. Valášek po něm ihned chňapl a ochotně ho chrupal. Pouze Divoká dělala drahoty.
„I jen se neupejpej,“ usmál se tichým dobrým smíchem Cimbura a znovu podržel jí třetí část krajíce. Divoká zafrkla – znovu si přičuchla, a jak ucítila chlebovou vůni, neodolala – rozšklebila jemné růžové pysky a lapala po chlebu… „No – buď Bohu chvála – budete přáteli,“ pochválil Kovanda a hned horlivě vykládal, jak kůň každého člověka nesnese. „Každý tvor – člověk i zvíře má svoji vůni – některého tvora ani cítit nemůžeme, a kůň má dobrý čich – ale ty už máš vyhráno – spřátelí se s tebou – to jen ona Divoká – je taková fajnová – inu, jako ženská,“ radostně smál se Kovanda a po mohutném kříži pohlázel milé svoje zvíře…
Tak Cimbura u Kovandů zdomácněl. Splynul s nimi – v celém dvoře lidé i dobytčata zvykli si na něho – jako by tu byl vyrostl mezi nimi – jako by byl jejich.

II.
Kovanda svému čeledínovi dlouho nevěřil.
„To není ani možná, starý voják aby nekouřil a nepil kořalky,“ kroutil hlavou.
„I jdi!“ plísnila ho žena, „je to pořádný člověk – lepšího jsme do stavení ani dostat nemohli –“
„Žena od přírody je lehkomyslná,“ vážně odpovídal Kovanda,“a lehkověrná. Dokud nevysolíme s Cimburou krušec soli a dokud nesní u nás z deseti pecí chleba – nelze s ním uzavírat trvalého přátelství. Neprošel ještě ohněm všech zkoušek. Nebylo dosud času ani příležitosti, aby se ukázala celá jeho povaha. Až dosud se netoulá, ale snad jen proto, že je tu jako v cizině – známostí nemá: je pracovitý, ale nové koště každé dobře mete; je poslušný, ale možná že pouze pro svoji vlastní nezkušenost a nedovednost – mnoho ze selského zapomněl na vojně – , a proto snad ve všem se mne optá – mojí vůlí se řídí. Snad obrátí později – vzpříčí se – třeba času vyčkat…“
A tak pozoroval Kovanda Cimburu. Nedůvěřivostí svou ho pronásledoval, nenápadně různým zkouškám ho podroboval, překvapoval ho neočekávaně při práci na poli i doma – ale Cimbura ze všech těch léček vyvázl šťastně – protože byl opravdu člověkem poctivým a svědomitým.

…

Ukázka z knihy: Baar, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha: Československý spisovatel, 1979.