DÍLA

Právě jsme vjeli do širokého brodu řeky, která se jmenuje stejně jako jezero – Mankwe, když Dušan na její hladině zpozoroval víření nějakých vodních brouků. „Zastav, zastav!“ žadonil zoufale. Dušan je totiž specialista na vodní brouky, a tak se chtěl seznámit i s těmi, kteří žijí v jižní Africe. Zdeněk ihned poslechl. Stáli jsme tak blízko, že stačilo jen otevřít dveře a pár broučků nabrat do cedníku. „Mám je, můžeme jet,“ ozvalo se spokojeně ze zadního sedadla.  Nemůžeme. Pedál plynu totiž zůstal ležet na podlaze a motor nereagoval. „Kruci! Asi prdlo lanko plynu.“ Tady v řece s tím nic moc neuděláme. A tak nám nezbylo než vystoupit a auto vytlačit na sucho. Zabíráme v kamenitém dnu. Říčka nám šplouchá v botách. Každá špatná věc je k něčemu dobrá. Aspoň si umyjeme nohy. Kousek nad brodem se snažíme zjistit spojitost mezi motorem a pedálem plynu. Jsme jen obyčejní zoologové a  doma máme maximálně škodovku. Někteří ani to ne. Volkswagwen Passat nikdo z nás nezná. Otvíráme motor. Hurá! Karburátor jsme našli. Od něj však vede příliš mnoho lanek a táhel, abychom mohli jednoduše určit, které je to pravé přetržené. Taháme za všechny, ale žádné není na druhém konci volné. Auto s námi zřejmě nehodlá spolupracovat. Zdeněk si lehá pod palubní desku a pátrá tam. My ostatní jsme bez nápadu. Tupě zíráme do motorového prostoru, předstírajíce, že intenzivně přemýšlíme. Bože, tam je věcí! Po chvíli slyšíme hukot motoru. Že by záchrana?  Přijíždí vysoký terénní autobus, který vozí po parku hromadné zájezdy. Řidič – zaměstnanec parku -  zírá. „Co děláte venku? Okamžitě si nastupte a čekejte. Pošlu vám někoho, kdo vás odtáhne. Do té doby v žádném případě nevystupujte za auta. Kousek odsud jsou totiž lvi.“ „Jistě. My víme. My si ihned nastoupíme a počkáme,“ ubezpečujeme řidiče. Nechal se uchlácholit a autobus plný vytřeštěných turistů odjíždí. My pokračujeme v hledání. Ale netrvá dlouho a je tady druhý autobus. Příkazy a upozornění řidiče jsou stejná, jen my už klademe trochu odpor. „Není mezi vámi náhodou automechanik?“ obracíme se pro pomoc na turisty. „Já jsem automechanik,“ ozývá se štíhlý pasažér středního věku. „A mohl byste nám ukázat, kudy vede u tohoto auta lanko k plynu? „Nemohl,“ odpovídá rezolutně turista. „Kousek odtud jsou lvi, tak si raději zalezte do auta. My vám pošleme pomoc.“ Doprčic! Nejen, že jsme ty lvy nevyfotili. Ještě nám dělají takovéhle potíže. „Dobrá, dobrá, rozumíme a už si nasedáme.“ Otvíráme dveře a předstíráme nalézání do auta. Jen Zdeněk setrvává v poloze na zádech pod palubní deskou. „Už to mám!“ ozývá se, když autobus odjíždí. „Potřebuju kousek drátu.“ To je dost problém, protože ten my ve své výbavě rozhodně nemáme. To víme jistě. A tak hledáme ve vypůjčeném autě. Prohlížíme dveřní kapsy a zásuvky na palubní desce. Objevujeme spoustu bordelu. Dokonce i peníze – 40 randů. To je našich 240 korun. Dobrý, ale na nic. Alespoň teď. Proti nám přijíždí terénní auto s ozbrojeným a strážcem v uniformě. Upřímně žasně, že jsme mimo vůz. Ale už nás nezahání. Jen třímá kulovnici a obezřetně se rozhlíží. Chce nás zapřáhnout a odtáhnout do asi 50 km vzdáleného kempu u vstupní brány. Snažíme se mu vysvětlit, že to nebude nutné, že jen potřebujeme kousek drátu a dojedeme do kempu sami. Jen nevíme, jak se řekne anglicky drát. Ukazujeme mu rukama pantomimický drát. Nechápe. Ani na potřetí. Je to blb. Mám spásný nápad a vyhrabávám z batohu elektronického překladatele. Zmáčknu klávesu „Čes.“ a napíšu slovo „drát“, pak mačkám klávesu „Angl.“ a objevuje se slovo „draught“ (vyslov „dráft“). Takže by stačilo říct česky drát a jistě by nám rozuměl. Bože, jak je ta čeština krásný jazyk. A dokonce univerzálně mezinárodní. Ale to je nám momentálně na prd. (Taky krásné české slovo.)  Strážce sice konečně rozumí, ale drát nemá. Takže  je nám to na nic. Po chvíli přijíždí odzadu další autobus plný turistů. Bože, tady je provoz. A zrovna, když se nám podělá auto. Je podvečer, a tak se všichni vracejí do kempu, kde musí být do 18 hodin. Nikdo z nich nám nepomohl, jen naše ostuda se zvětšila. No nic, třeba  budou mít drát tihle. Nemají. Naše zoufalství dosahuje vrcholu. Prohrabáváme znovu již prohlížené prostory a rozšiřujeme svou aktivitu i na místa, kde jsme dosud nehledali. Třeba na dně kufru, pod koberečky a tak. Právě na podlaze objevujeme zapadlou velkou kancelářskou sponku. To je přeci vlastně drát. I když trochu tvrdší a trochu tenký, ale přeci jen drát. „Dej to sem,“ žádá si Zdeněk, který stále leží nasunut pod palubní desku. „Člověče, to by možná šlo! Narovnej mi to!“ Vyndávám z pouzdra na opasku univerzální skládací kleště. Koupil jsem je v Písku na tržnici od Vietnamců. Cestovatelům moc doporučuji. Hodili se nám velmi a mockrát. Hodí se i teď.  Narovnám sponku a podávám ji Zdeňkovi spolu s kleštěmi. Zatímco si povídáme se strážcem, Zdeněk se v potu tváře moří se sponkou a lankem. „Hotovo!“ hlásí po chvilce. Výborně. Docela se radujeme, že můžeme pokračovat po své ose. Chceme se zbavit dohledu strážce. Ten však trvá na tom, že pojede před námi, aby měl jistotu, že oprava těch padesát kilometrů přežije. Má asi pravdu. Ani my si nejsme jisti, že takto spravené lanko vydrží. A taky už nemáme náladu projíždět se ještě po parku. Stejně už se bude za hodinu a půl zavírat. Zdeněk šlape na plyn pozvolna a opatrně. Držíme se na dohled od strážce. Ten jede čtyřicítkou, i když by mohl jet o deset více. Jsme celkem rádi. Jistota je jistota. Snad se tím zvětší naše šance, že do kempu dojedeme. Dojeli jsme. U brány parku si Dušan kupuje mapu a průvodce po parku a my se loučíme se strážcem. Už nás vítá přívětivá tvář kempu Manyane. Jsme rádi, že jsme tu. Máme toho dost. Upocení, uprášení a mírně rozladění poruchou se těšíme hlavně na pivo. Když jdeme do restaurace, míjíme krásný bazén se zelenou vodou. To bude paráda. To bude relaxace. Jestli vydrží lanko plynu není jisté. Ale jedno jisté je. Po pivu bude koupel.

Ukázka z knihy Jak dělá žirafa, aneb za přírodou jižní Afriky, Písek 2002.

 Dušan je totiž specialista na vodní brouky, a tak se chtěl seznámit i s těmi, kteří žijí v jižní Africe. Zdeněk ihned poslechl. Stáli jsme tak blízko, že stačilo jen otevřít dveře a pár broučků nabrat do cedníku. „Mám je, můžeme jet,“ ozvalo se spokojeně ze zadního sedadla.  Nemůžeme. Pedál plynu totiž zůstal ležet na podlaze a motor nereagoval. „Kruci! Asi prdlo lanko plynu.“ Tady v řece s tím nic moc neuděláme. A tak nám nezbylo než vystoupit a auto vytlačit na sucho. Zabíráme v kamenitém dnu. Říčka nám šplouchá v botách. Každá špatná věc je k něčemu dobrá. Aspoň si umyjeme nohy. Kousek nad brodem se snažíme zjistit spojitost mezi motorem a pedálem plynu. Jsme jen obyčejní zoologové a  doma máme maximálně škodovku. Někteří ani to ne. Volkswagwen Passat nikdo z nás nezná. Otvíráme motor. Hurá! Karburátor jsme našli. Od něj však vede příliš mnoho lanek a táhel, abychom mohli jednoduše určit, které je to pravé přetržené. Taháme za všechny, ale žádné není na druhém konci volné. Auto s námi zřejmě nehodlá spolupracovat. Zdeněk si lehá pod palubní desku a pátrá tam. My ostatní jsme bez nápadu. Tupě zíráme do motorového prostoru, předstírajíce, že intenzivně přemýšlíme. Bože, tam je věcí! Po chvíli slyšíme hukot motoru. Že by záchrana?  Přijíždí vysoký terénní autobus, který vozí po parku hromadné zájezdy. Řidič – zaměstnanec parku -  zírá. „Co děláte venku? Okamžitě si nastupte a čekejte. Pošlu vám někoho, kdo vás odtáhne. Do té doby v žádném případě nevystupujte za auta. Kousek odsud jsou totiž lvi.“ „Jistě. My víme. My si ihned nastoupíme a počkáme,“ ubezpečujeme řidiče. Nechal se uchlácholit a autobus plný vytřeštěných turistů odjíždí. My pokračujeme v hledání. Ale netrvá dlouho a je tady druhý autobus. Příkazy a upozornění řidiče jsou stejná, jen my už klademe trochu odpor. „Není mezi vámi náhodou automechanik?“ obracíme se pro pomoc na turisty. „Já jsem automechanik,“ ozývá se štíhlý pasažér středního věku. „A mohl byste nám ukázat, kudy vede u tohoto auta lanko k plynu? „Nemohl,“ odpovídá rezolutně turista. „Kousek odtud jsou lvi, tak si raději zalezte do auta. My vám pošleme pomoc.“ Doprčic! Nejen, že jsme ty lvy nevyfotili. Ještě nám dělají takovéhle potíže. „Dobrá, dobrá, rozumíme a už si nasedáme.“ Otvíráme dveře a předstíráme nalézání do auta. Jen Zdeněk setrvává v poloze na zádech pod palubní deskou. „Už to mám!“ ozývá se, když autobus odjíždí. „Potřebuju kousek drátu.“ To je dost problém, protože ten my ve své výbavě rozhodně nemáme. To víme jistě. A tak hledáme ve vypůjčeném autě. Prohlížíme dveřní kapsy a zásuvky na palubní desce. Objevujeme spoustu bordelu. Dokonce i peníze – 40 randů. To je našich 240 korun. Dobrý, ale na nic. Alespoň teď. Proti nám přijíždí terénní auto s ozbrojeným a strážcem v uniformě. Upřímně žasně, že jsme mimo vůz. Ale už nás nezahání. Jen třímá kulovnici a obezřetně se rozhlíží. Chce nás zapřáhnout a odtáhnout do asi 50 km vzdáleného kempu u vstupní brány. Snažíme se mu vysvětlit, že to nebude nutné, že jen potřebujeme kousek drátu a dojedeme do kempu sami. Jen nevíme, jak se řekne anglicky drát. Ukazujeme mu rukama pantomimický drát. Nechápe. Ani na potřetí. Je to blb. Mám spásný nápad a vyhrabávám z batohu elektronického překladatele. Zmáčknu klávesu „Čes.“ a napíšu slovo „drát“, pak mačkám klávesu „Angl.“ a objevuje se slovo „draught“ (vyslov „dráft“). Takže by stačilo říct česky drát a jistě by nám rozuměl. Bože, jak je ta čeština krásný jazyk. A dokonce univerzálně mezinárodní. Ale to je nám momentálně na prd. (Taky krásné české slovo.)  Strážce sice konečně rozumí, ale drát nemá. Takže  je nám to na nic. Po chvíli přijíždí odzadu další autobus plný turistů. Bože, tady je provoz. A zrovna, když se nám podělá auto. Je podvečer, a tak se všichni vracejí do kempu, kde musí být do 18 hodin. Nikdo z nich nám nepomohl, jen naše ostuda se zvětšila. No nic, třeba  budou mít drát tihle. Nemají. Naše zoufalství dosahuje vrcholu. Prohrabáváme znovu již prohlížené prostory a rozšiřujeme svou aktivitu i na místa, kde jsme dosud nehledali. Třeba na dně kufru, pod koberečky a tak. Právě na podlaze objevujeme zapadlou velkou kancelářskou sponku. To je přeci vlastně drát. I když trochu tvrdší a trochu tenký, ale přeci jen drát. „Dej to sem,“ žádá si Zdeněk, který stále leží nasunut pod palubní desku. „Člověče, to by možná šlo! Narovnej mi to!“ Vyndávám z pouzdra na opasku univerzální skládací kleště. Koupil jsem je v Písku na tržnici od Vietnamců. Cestovatelům moc doporučuji. Hodili se nám velmi a mockrát. Hodí se i teď.  Narovnám sponku a podávám ji Zdeňkovi spolu s kleštěmi. Zatímco si povídáme se strážcem, Zdeněk se v potu tváře moří se sponkou a lankem. „Hotovo!“ hlásí po chvilce. Výborně. Docela se radujeme, že můžeme pokračovat po své ose. Chceme se zbavit dohledu strážce. Ten však trvá na tom, že pojede před námi, aby měl jistotu, že oprava těch padesát kilometrů přežije. Má asi pravdu. Ani my si nejsme jisti, že takto spravené lanko vydrží. A taky už nemáme náladu projíždět se ještě po parku. Stejně už se bude za hodinu a půl zavírat. Zdeněk šlape na plyn pozvolna a opatrně. Držíme se na dohled od strážce. Ten jede čtyřicítkou, i když by mohl jet o deset více. Jsme celkem rádi. Jistota je jistota. Snad se tím zvětší naše šance, že do kempu dojedeme. Dojeli jsme. U brány parku si Dušan kupuje mapu a průvodce po parku a my se loučíme se strážcem. Už nás vítá přívětivá tvář kempu Manyane. Jsme rádi, že jsme tu. Máme toho dost. Upocení, uprášení a mírně rozladění poruchou se těšíme hlavně na pivo. Když jdeme do restaurace, míjíme krásný bazén se zelenou vodou. To bude paráda. To bude relaxace. Jestli vydrží lanko plynu není jisté. Ale jedno jisté je. Po pivu bude koupel.

Ukázka z knihy Jak dělá žirafa, aneb za přírodou jižní Afriky, Písek 2002.