DÍLA

Zima si dávala dlouho na čas. Už se zdálo, že ani žádná nebude. Vlekaři i ubytovatelé na horách lamentovali nad svým osudem. Ale v únoru se náhle vše změnilo. Začal padat sníh a padal tak dlouho, až přikryl krajinu hromadami sněhu. Horalé se radovali a zahrádkáři se ani neodvažovali doufat, že je v dohlednu čas, kdy vyrazí na své pozemky. Ale znovu přišlo překvapení. Jako mávnutím kouzelného proutku se koncem března oteplilo a jaro nastoupilo s plnou vervou. Tepla bylo najednou až podezřele moc. V horách sníh ještě držel, ale v nížinách vykvétaly sněženky, ladoňky a bledule a postupně přilétali i tažní ptáci. I když kopřivy nestihly vyrůst do velikonoční sekané, dohnaly to v dubnu. Teploty kolem 17 stupňů se normálně nedaly očekávat. Sluníčko hřálo, krajina se rozezpívala a suché stvoly rákosin ozdobili modrobílou náprsenkou slavíci modráčci. Agrotechnické lhůty sice velely pracovat na chalupě, ale trvale slunečné počasí a vyhlídka vyfotit si zpívajícího samečka mne odvedly od povinností.
V sobotu ráno ještě za tmy jsem sbalil fotografické nádobíčko a vyrazil na jeden velký rybník, kde jsem dva dny předtím viděl několik zpívajících modráčků. Když jsem dojel na místo svítalo a z vody se pomalu zvedaly cáry mlhy. V ústraní u auta jsem si rozložil stativ a připevnil k němu fotoaparát s teleobjektivem. Pak jsem se opatrně přesunul na kraj rákosiny do místa, kde jsem měl dobrý výhled na blízký keř vrby ušaté. Právě na jejích vrcholových větvičkách se sameček vystavoval na odiv při mé poslední návštěvě. Na vrcholku vrby si zpěvem, trochu připomínajícím startujícího cvrčka, označoval své hnízdní teritorium. Stál jsem u okraje rákosového lemu bez hnutí asi patnáct minut, když jsem zahlédl pohyb ve spodní části keře. Rezavá pera ocásku s černým lemem zasvítila v pruzích prosvítajícího slunce. Nebylo pochyb, bylo to modráček. Ale teprve když se ke mně otočil čelem jsem zjistil, že na hrdle nemá modrý bryndáček s bílou skvrnou, ale jen bělavé hrdlo, lemované tmavými liniemi. Byla to samička. Po chvíli zmizela stejně nenápadně, jako se objevila. Trvalo to asi deset minut, když zezadu podél břehu rybníku přiletěl na vzdálenější konec keře sameček. Nejdřív zazpíval ve skrytu, ale pak se mezi nahými větvičkami protáhl do vnitřního větvení. I tam zazpíval a vždy po několika strofách vyšplhal o něco výš, až se nakonec octl na tenké větvičce na vrcholu keře. Byl přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Sklonil jsem se k okuláru, zaostřil a několikrát jsem si ho vyfotografoval. Choval se jako modelka, chvíli zpíval čelem ke mně, pak se otočil bokem a pak zase zády, aby se v následující chvíli zase postavil čelem k vetřelci, tedy ke mně. To vše trvalo asi 3 minuty, pak se bez varování utrhl a odletěl do rákosiny daleko za keř. Věděl jsem, že to bude trvat pár minut, než se zase na své stanoviště vrátí a protože jsem měl pocit, že záběry z dálky už mám, rozhodl jsem se dostat se k němu blíž. Zalezl jsem do suchého rákosu pod keř, usadil se na skládací plátěné trojnožce a nastavil si stativ tak, abych objektivem mířil na tu vrcholovou větvičku, kde samec předtím zpíval. Pohodlně jsem se usadil a bez hnutí čekal na návrat samce. Na výseku modrého nebe nad mou hlavou se předváděl samec motáka pochopa. Jeho vývrtky a lopingy, doprovázené vítěznými pokřiky, jakoby přenášely radost ze života i na mne. Z úvah mne vytrhl až přílet modráčka. Trvalo mu to asi dvacet minut A hned mi radost ze života poněkud ubral. Nesedl si totiž na to místo, které jsem mu vybral, ale jinam a ještě tak hloupě, že měl při zpěvu větvičku zrovna před hlavou a hrdlem. Nakláněl jsem stativ tak, abych přesto udělal aspoň ucházející záběr, ale spokojený jsem nebyl. Samec asi také ne, protože zazpíval jen párkrát a pak odlétl. Slyšel jsem ho zpívat asi deset metrů vlevo ode mne v rákosině. „Tak hochu, asi sis ho vyplašil“, napadlo mne v první chvíli. Ale asi to nebyla pravda, protože za chvíli přilétl do keře znovu. Chtěl jsem si ho zaměřit, ale jak jsem pohnul rukou na stativu, modráček zmizel. Tušil jsem, že bude pryč déle a tak jsem se rozhodl pro změnu stanoviště. Posunul jsem se o něco doleva, aby mi ta stínící větvička už nepřekážela. Natlačil jsem se hlouběji do suché rákosiny a čekal. Čas běžel a nic se nedělo. Sluníčko stoupalo po obloze výš a výš a mile hřálo. Najednou mne z polospánku vytrhlo podivné plesknutí. Na rukáv bundy mi přistála rosnička. Asi nebyla příliš spokojená s touto podložkou, protože po chvíli odskočila zase na rákos. Podle toho jak mne rákosinou obskákala jsem jí očividně stál v cestě. Nakonec se usadila ve stínu na větvi vrbového keře a tam už zůstala. Čekání mi už přišlo dlouhé. Ke všemu něco šustilo v polehlém rákosí kousek za mým zadkem. Snažil jsem se ze všech sil obhlédnout to místo pohybem očí do strany, ale bylo to mimo mé zorné pole. Zato v dosahu mého, přes trojnožku přetékajícího, zadku. Nevěděl jsem sice, co to šramotí, ale vzpomněl jsem si jak mě kdysi kousla ondatra do paty, když jsem jí, při pozorování ptáků dalekohledem, stál na její pěšince do nory. Jestli ten šramotil tady je rovněž ondatra, klidně mne do toho zadku kousne taky. Cvaknutí nožiček na větvi keře mne vytrhlo ze strachování. Pár skoků a sameček modráčka si už zase zpíval na vrcholové větvičce. Na jiné, ale zase pro mne špatné. Ani změna stanoviště a tím i úhlu pohledu mi tedy nepomohla. Jedna, dvě, tři strofy a než jsem ho stačil zaměřit a zmáčknout spoušť byl zase pryč. Už mi začínalo být horko. Ráno bylo chladno a tak jsem byl dost navlečený. Čekal jsem a čekal a nedělo se nic. Ani za mým zadkem. Rosnička byla na svém místě a stále ve stejné poloze. Mě už začínaly dřevěnět nohy. Jak se čas vlekl, měl jsem pocit, že jsem zase jako vloni kdesi v Indonésii v narvaném a těsném mikrobusu, kde mohu hýbat jen palci u nohou. Abych si udělal radost, rozhodl jsem se, že počkám už jen na ten jeden přílet, udělám jednu, dvě poslední fotky a sbalím to. Ale modráček nepřilétal. „Přileť, kamaráde, přileť“, lákal jsem ho v duchu. Nic. Jen v rákosí těsně vedle mne se objevila samička modráčka s červíkem v zobáku. Chvíli jakoby zmateně poskakovala kolem, pak zmizela v hustém porostu u dna. Možná, že mne považovala za velké kukaččí mládě, které je třeba nasytit. Při pohledu shora jsem jí, díky přikrčené poloze a čepici s kšiltem, tak mohl připadat. Ale při bližším pohledu jí muselo být jasné, že do ptáka mám daleko. Zase se nějaký čas nic nedělo. Až na to, že v právě rozvitých kočičkách bzučeli včely a čmeláci. Samec má přání musel slyšet, protože za chvíli opravdu přiletěl. Už s tím nedělal žádné ciráty. Vystavil se rovnou na vrcholové větvičce a notoval si z plna hrdla. Měl jsem ho v objektivu přímo uprostřed a žádná větvička mi přitom nepřekážela. Vyfotil jsem ho jednotlivě, zkusil jsem sérii snímků a ještě jsem si užíval jeho naparování. Když odletěl, spokojeně jsem vylezl z rákosiny. Nestačil jsem ještě sbalit stativ, když sameček přiletěl znovu. Bez ohledu na mou blízkost si sedl na stéblo rákosu nad hladinou a počkal až si ho vyfotím i tam. Jako by se chtěl rozloučit. Nakonec proč ne, vždyť jsme spolu strávili velice příjemné sobotní dopoledne. Svlékl jsem si čepici, bundu a svetr, nasedl do auta a jel domů na oběd. Večer jsem se z televizních zpráv dozvěděl, že v Krkonoších se velice hojně lyžovalo.

duben 2005