DÍLA

Mlýny jsou neodmyslitelnou součástí řek

     Řeky jsou odedávna zdrojem životadárné vody. Proto byly nejstaršími obyvateli vyhledávány a  v jejich okolí kypěl život. Voda znamenala i zdroj hnací síly, což bylo také záhy zužitkováno v podobě vodních mlýnů. Starobylé budovy mlýnů, které se ještě občas vynoří při tocích řek, působí dnes trochu romanticky i tajemně zároveň. Jsou připomínkou starých časů, kdy se odtud ozýval klapot mlýnského kola a život zde ubíhal v jiných tóninách než dnes. Osudové okamžiky, které zhruba před padesáti začaly postihovat postupně jeden mlýn za druhým, způsobily utichnutí jedné z institucí, která bývala odnepaměti nepostradatelnou součástí  života.

Červený mlýn v Heřmani díky Krškovi ve filmu

       V roce 1924 koupili mlýn Josef a Marie Slaníkovi, jejichž rod zde zapustil kořeny až do roku 1989. František Slaník, syn posledního červenského mlynáře, se svojí sestrou Blankou se přijeli po letech znovu podívat na rodnou Heřmaň. Osud je zavál do různých míst naší vlasti, ale vzpomínky zůstaly: „Do kraje svého dětství se člověk vždycky rád vrací. Pamatuji si ještě, když se doma mlelo. Jako devítiletý kluk jsem se toho zúčastňoval. Co lidí se tam vystřídalo! S mleči se netrhly dveře. Co chalupa ve vsi, to mleč a ještě z okolí. Zdaleka ne všichni jezdili s plnými vozy. Domkáři vezli třeba jen na ručním vozíku jeden pytel a hned si na semletí počkali. Často, hlavně sedláci, nechtěli za mletí zaplatit. Nechali ve mlýně nějaké obilí navíc, na to už měl otec tabulky.  My jsme pak z něj mleli mouku pro písecké pekaře, “ vyprávěl František Slaník, který jako dítě od řeky chytal ryby na obyčejný prut ještě v době, než začal chodit do školy.

        Sourozenci Slaníkovi byli také zdatnými herci ve zdejším ochotnickém divadle, které v letech 1956 až 1959 vedl František Zima, tahoun, který na čas převzal Krškovu roli. Hráli a zkoušeli v hospodě u Márů, jezdili i na zájezdy. Zvláště oblíbené byly jejich zábavné estrády. Režisér Karel Steklý psal svůj scénář ke Švejkovi právě v Heřmani ve vile u rodiny Březinů. Sestra Lady Vackové byla totiž jeho přítelkyně. V Heřmani se pak točily některé sekvence filmu, kde je vidět i Červený mlýn. Například ve scéně, kdy vedl závodčí Švejka do Písku. Starý Březina si zahrál ve scéně, kdy vede krávu a se závodčím si vymění řetízky. Další film, který se ve mlýně točil, byl „Kde řeky mají slunce“.  Natočil jej Václav Krška podle románu Marie Majerová, která se osobně přijela na místo natáčení podívat.

     „Mleli jsme do roku 1951. Pak nám mlýn zavřeli, ale mohli jsme v něm zůstat. Nikdo o něj neměl zájem – jihočeské mlýny ani později JZD. Sice jisté úvahy zřídit v něm skladiště tam byly, ale nikdy k tomu nedošlo. Měli jsme 8,5 hektaru polí, které jsme obhospodařovali. Otec pak pracoval ve Zbrojovce v Protivíně a později v cementárně v Písku. V roce 1958 se ve vsi založilo družstvo a víceméně nuceně odešel pracovat tam. Myslím, že zavření mlýna bylo pro něj těžké období. Stále věřil, že se režim obrátí a staré časy se vrátí. Maminka se už roku 1989 nedožila. Zemřela v březnu a v listopadu byla sametová revoluce. Mlýn byl zchátralý. Při platech, které rodiče brali, nebyly peníze na údržbu. Já jsem se odstěhoval z Heřmaně v roce 1962. Se sestrou jsme pak mlýn zdědili, ale usoudili jsme, že na opravy nemáme. Sestra navíc žije na Dačicku, já v Březnici, rozhodli jsme se mlýn prodat,“ vyprávěl syn posledního mlynáře František Slaník. Novými majiteli se pak stala rodina Paarů z Písku.

 Na půl století se  zastavil čas

      Pavel Paar, který po letech oprav se tu s rodinou zabydlel a zároveň zde také provozuje svoje zámečnické a karosářské řemeslo, vypravuje, proč vlastně mlýn koupili a jak to tady všechno vypadalo: „ Zvenku vypadal mlýn nehezky, zarostlý metrovými kopřivami. Uvnitř se nám však líbilo a to rozhodlo. Poslední majitel pan Slaník zemřel v třiaosmdesáti letech a jeho manželka tu žila ještě dva roky. Další dva  byl mlýn opuštěný. Staříci neměli již sílu něco  předělávat nebo modernizovat, takže se tu zastavil čas.  Všechno zůstalo jako za starých dob, jako kdyby někdo právě odešel: na mlejnici ležely plevy, připravené  pytle na mouku a pověšené mlynářské šaty. Ve stodole stály velké saně za koně, pod napůl rozpadlou střechou kolny ležela na voze voznice, v které se vozívala močůvka, jen vyjet znovu do polí. V maštali na zdi visely krmelce pro koně. Za cokoliv jsme vzali – okna nebo dveře, všechno nám zůstalo v ruce. Mlýnské kolo bylo rozpadlé a turbína tu nebyla vůbec. Zato tu zůstaly zachované staré mlynářské stroje – jedna válcová stolice, na které je jako výrobce uveden Julius Škrlandt a spol. a letopočet 1915 a dvě kamenné, které jsou starší. Další dvě válcové stolice, které už byly modernější se ještě panu Slaníkovi podařilo prodat. Nahoru do druhého patra vedou kapsové dopravníky a ještě tam můžete vidět tři vysévače. Dokonce jsem se od jednoho turisty dozvěděl,  že náš mlýn je technická památka. Vyčetl to v mapě,  vůbec jsem to nevěděl,“ vyprávěl Pavel Paar.

Ukázky z knihy: Na břehu Blanice, Putim 2010.