DÍLA

Prácheňské muzeum v jihočeském Písku, umístěné v torzu bývalého královského hradu, patří k nejpozoruhodnějším nejen ve svém regionu. Bohatými, vzorně uspořádanými sbírkami i zachovalými historickými prostorami (středověký rytířský sál) prostupuje závan křivolakých dějin, jakkoli se zájemce může pokochat i neméně rozlehlými akvárii se sladkovodními rybami, které se v tuzemsku vyskytují. Nejnověji k dosavadním historickým expozicím přibyly další – jednak sestava restaurovaných obrazů českých panovníků, jednak etnografický průřez vesnicí 19. století.

Kolekce barokních olejomaleb (ročenka Prácheňského muzea otiskla podrobnou studii o téměř detektivním pátrání po jejich původu i dalších osudech) prozrazuje hlavně, že se v 18. století nikdo nepozastavoval nad tím, že dávní – nebo dokonce mytičtí – vladaři mají veskrze soudobé odění. Procházka spoře nasvětlenou místností, kde šestnáct rozměrných portrétů visí, umocňuje ponurou tajemnost, která z nich vyzařuje, protože více než o hodnověrnost v nich jde o ikonografickou symboliku pojící se s jednotlivými panovníky.

Přitažlivější a zajisté i bližší je ovšem vhled do vesnického prostředí. Na modelech obydlí i lidí zde byly představeny důležité fáze v lidském životě, a to doslova od kolébky po rakev. Tak se postupně vystřídá matka pečující o malé děcko, spatříme kuchyni s rozložitou pecí i výmlat obilí cepy, dokonce nechybí ani pověstný putimský sedlák Jan Cimbura, proslavený Baarovým stejnojmenným románem, jak rozkročen se při žních ohání kosou. Snad bych jen připodotkl, že v 19. století se chodívalo převážně dřevákách, nikoli ve „sváteční“ kožené obuvi, jakou mají figuriny. A konečně Cimbura mohl mít větší chodidla…

U této názorně projektované expozice zalitujeme jedině, že ji neprovází žádný text, který by přibližoval tehdejší podmínky, niternou spřízněnost s půdou, hluboký prožitek selství, který by obhlédl církevní i světské zvyky a obyčeje. A že nikoho nenapadlo (tak jako kdysi Václava Černého v případě Babičky Boženy Němcové), aby porovnal románově zušlechtěného Cimburu s jeho skutečnou existencí, jíž nepochybně vévodila tvrdost na sebe i na ostatní, se skutečnými, mnohem drsnějšími poměry panujícími na tehdejší vsi. Baar si ostatně celou první část románu vybájil, neboť by jeho hrdina nějaké zkušenosti ve službě u moudrého sedláka sotva nasbíral, když se záhy po návratu z vojny oženil – už v roce 1848, a tudíž o celé desetiletí dříve, než spisovatel uvádí.

Je pravda, že i mezi historiky se vyskytuje mínění, že vesnice 19. století byla zbožnější, mravnější, poslušnější Božích přikázání nežli zesvětštělé, hříšné město – to ostatně proklamuje i Baar. Avšak stačí nahlédnout do gruntovních knih, abychom vypozorovali hádky o majetek, mezigenerační spory (tragédie výměnkářů již tehdy zpodobnili Hálek nebo Rais), sudičství, alkoholismus a propíjení dosud nevyplacených dědických podílů.

Prozkoumáním matrik z druhé půle 19. století snadno zjistíme, že v dobách, kdy na rozdíl ode dneška byl sex naprosto tabuizován a církev přísně dbala na účast při mši a pravidelnou zpověď (i takové seznamy se zachovaly!), překvapivě vládly zpustlé mravy, dané spíše naprostou nevědomostí ve věcech pohlavních nežli nějakým vědomým prostopášnictvím. Jak jsem zjistil několika sondami do putimských matrik, z pokřtěných dětí byla celá jedna desetina nemanželských a zhruba třetina se rodila dříve než devět měsíců po sňatku, nevěsty se tudíž vdávaly již těhotné. Kamže se, přinejmenším ve zkoumaném období 1854-1877, poděla předmanželská zdrženlivost a přikázání zakazující smilnit?

Otištěno v Týdeníku Rozhlas 38/2010, s.19.