DÍLA

 S melancholicky podbarvenými vzpomínkami procházíme se po letech starým, krásným parkem starého města, kde jsme před třiceti lety studovali. Ano, studovali, není-li to jakýsi přepychový pleonasmus – vždyť, jak naši páni profesoři nás co chvíli usvědčovali, jsme vlastně nestudovali, svým rodičům a jim věk ukracovali a stále svou mladickou neposedností výchovné, ustálené metody jim rušili. Šel jsem nedávno píseckým parkem sám a ta melancholie po boku se mnou. Ne tehdejší, ale dnešní s trochou sarkastické povýšenosti, s jakou se díváme na události zašlé. Zde na tom místě hlavní aleje jsem potkával ji, mladou a krásnou zde jich šly celé nádherné hrozny, zde s ženskou ,věčně krásnou koketerií províjelo se tolik bíle oblečených děvčat, – to byl Písek asi z let po roku 1882 – 3, v parném, žhavém létu a právě na sklonku školního roku. Koho tu dnes potkám, o třicet let staršího? O třicet let zkušenějšího? Ticho nějaké zde vegetuje, několik neznámých pensistů kráčí mi vstříc postranní stezkou. Je všední den a hodina nepříhodná. Slunce nesvítí,chystá se k dešti. V píseckém parku bývalo léto tak nádherné. Vysoká, modrá-li obloha, blýská-li a zpívá-li vodotrysk, chrámky s naivními překlady latinských pravd zvou-li tě na sedátko, aby ses z temnějšího stínu díval do světlých zelených míst v plném slunci a
abys četl a skandoval a podivoval se prvním zkrouceninám vlasteneckého probuzení s milým a teplým pocitem společenského vděku.
„Šlechetný, co hodného rád, ejhle následky, koná“.
A hle, tam na postranní cestě, zcela postranní, jako by se mi vynořoval a oživoval zašlý, vytepaný obraz, šedý a černý v zeleni, ona augurská skupina starých a vážených profesorů, z nichž mnohé znal jsem jenom dle jména a kteří mi utkvěli i chůzí, postoji, gesty, povážlivými pomlkami -ano, vidím je a představuji si je, ač zemřeli a dávno již tu nejsou. Objemný P. Ctibor, s kanovnickým fialovým kolárkem, přísnost sama; drobný, titěrný Ninger, pohyblivá zvídavost, dlouhý, nesmírně dlouhý a vážný Kopecký, tenkrát ještě můj profesor a místoředitel, s dlouhými černými až na ramena vlasy s výrazem dobromyslné přísnosti ve vrásčitém, snědém podlouhlém obličeji, a jiní a jiní, – tak jak tu chodívali jako malé ambulantní Athény, – a já s respektem a strachem kručícím břichem nesvědomitého studenta, jenž ne vždy studoval tak, aby jako loď pyšná míjel kolem peripatetiků, z nichž Babánka bál jsem se nejvíce pro jeho posu Zeuse hromovládného a Ardelta nejvíce miloval pro jeho lidskou a učitelskou líbeznost.

     Vzpomínka na jednu příhodu v parku se mi vynořila jasně. Asi ke konci šk. roku 1882 přísně nám ve škole zakázali podle došlých vyšších pokynů nositi trojbarevné kravaty, právě v té kritické chvíli, když z toho několik firem mohlo těžiti a několik děvčat se zbláznilo do studentů, kteří tu vyšňořeni chodili po velké, hlavní aleji parku a nesmírně se asi líbili. Zákaz, jejž nám ve třídě přednesl prof. K., s dlouhými výklady o následcích, jako se zdálo vše dlouhé, co bylo spojeno s jeho dobromyslně zahořklou osobou, neměl účinku okamžitého. Ještě téhož dne chodili vinníci hlavní alejí s těmito kravatami, chytře je však jediným pohybem dovedli ukrýti, takže i nejbystřejší pohled blížících se ambulantních Athén s uspokojením musil konstatovat naprostý pořádek. Ale mně se právě v den zákazu podařilo získat jedinečnou kravatu. Nebyl to jenom pouhý motýlek, ale až po prsou dolů rozvlátá nádherná stuha do očí bijící, že od minuty mohla se státi módním artiklem,zrovna tak, jako před nemnohými lety třístránková Verhaerenovská hymnická báseň – pokušení bylo veliké, a musil jsem tu nádherou věc aspoň jednou parkem provětrat.
Ale moje opojení a silná krátkozrakost zavedla mne jako tetřeva hlušce zrovna do náručí malých ambulantních Athén. Byl to jen okamžik, strašný úžas náhlý pád z výše. Kostnatá ruka prof. K. dlouze se vynořila, ale zcela krátce strhla mou kravatu před vpalujícíma očima učené jeho družiny, nacpala si ji do kapsy kabátu a tato úsečná slova provázela jeho výkon za zvonkového chechtotu děvčat, úžasu matek a škodolibosti dospělých mužů: „ Ty jsi vrchol všeho! Dej sem, Sovo, tu mordiánskou kravatu!“

     Již následujícího den v konferenci vynesen ortel, ve škole třídním tlumočena exekuce, a vysvědčení již napsané přepsáno. Na něm objevila se zákonná z mravů. Vyneslo mi to jakousi jednodenní pověst a slávu, protože příští den rozdáno vysvědčení, my se rozešli nebo rozjeli na prázdniny a sensační ten případ téměř zapomenut. Tentokráte pozval jsem si jednoho z přátel na několik dnů do Lukavce u Pacova,vše bylo už dávno smluveno. Vyrazili jsme pěšky přes Bernartice a nocovali kdesi v Sudoměřicích. Druhý den přes Tábor a spali jsme ve Vožici a teprve třetího dne přes známé již mi lesy dorazili jsme k Lukavci. Spali jsme v šenkovnách prostě a radovali se z té láce vandrovnické. Vesele kráčeli jsme po cestách a silnicích s tlumoky, jen mne ta zákonná pálila svou neočekávanou novostí a také proto, že jsem až dosud poctivě starosvětsky nechápal nikoho, kdo to až k zákonné dopracoval. Bylo tu vždy tolik možností podobné pohromě se vyhnout. A hloupým neb umíněným neb obhroublým furiantům, rušícím disciplinu nějakým klackovským kouskem, jsem se právě neobdivoval.
V mé duši odehrávaly se cestou ve dne v noci monology a dialogy, jak se vykroutit svému otci, řídícímu učiteli, bude-li se o tuto škálu středoškolských známek zajímati více než jindy, a tak jsme došli s kolegou domova. Snažil jsem se tvářiti se tupě a bezstarostně, ba vesele, když otec, patriarchální vousy přitisknuté až na vysvědčení, si prohlížel známky, tu a tam se posměšně podivil „zase dostatečné“ a konečně zabloudil nahoru nad známky předmětů a našel tam zákonnou. Vyhledal si schema stupnice známek, ale kolega i já jsme ho přesvědčili, že jsem se choval zcela podle zákona.
A šli jsme s otcem toho dne k potoku na ryby.

     Trapnější a tragicko-komičtější dohra všeho byla však až o prázdninách, kdy došlo na placení školního platu. Neříkal jsem o tomto prázdninách otci. Byl by se zbytečně divil, proč? Tu bych musil s pravdou ven. A tak jsem přijel bez peněz. Třídní, prof. K., tehdy zatímní ředitel ústavu,hned první dny důtklivě upomínal, vyzýval, familierním tykáním přísně na mne dorážel, abych peněz opatřil, nebo že bude se mnou zle. Co dělat? Stále jsem schovával hlavu do písku jako pštros, přísnost všeho dobře nechápal, tvrdou kůži jsem jevil. Potom konečně mi napadlo, abych si zatím peníze vypůjčil u známého profesora na reálce, jenž měl choť z příbuzenstva mé matky a o němž otec můj soudil, že pod jeho přísným dohledem se bude dařit mým studiím. Ale protože jsem dvě léta, zrovna od první návštěvy s otcem u tohoto, zcela ke mně lhostejného a dosti suchopárně se tvářícího pána nebyl, bál se půjčiti mi tak veliký obnos a teprve se upjal, zvěděv, že to má být obnos na školní plat. Tím se den ze dne záležitost protahovala, až konečně jsem domů napsat musil a čekal věcí dalších. Rejstříky oteckých domluv p. prof. K. byly však dávno vyčerpány
„Já ti něco povím,“ řekl mi jednoho rána, jako by konečně našel spasnou formulku pro sebe i pro mne. „Dříve mi nechoď do školy, dokud školní plat na krejcar nezaplatíš, seber se a můžeš rovnou hned jít, uč se skandovat a přemýšlej o praefixech a po případě, nebude-li se ti chtít, nám sem už ani nechoď!“
Sebral jsem několik svých učebnic a vyšoural jsem se pomalu z třídy. Bydlel jsem hned pod gymnasiem v malém baráčku. A doma se divili. Nemocen jsem nebyl a přece jsem se zdržoval doma, do školy jsem nechodil a toulal jsem se u Otavy a v lese, potloukal jsem se po Ostrově v hodinách učebných. Kdesi v lese jsem se utábořil jako cikán na celý den, pekl jsem si brambory a bylo mi idylicky krásně. Uměl jsem se toulat z domova s otcem u vod a v lesích, byl to můj ideál; a hle, teď se mi vše krásně vyplnilo. Peníze dlouho nedocházely, několik dnů to trvalo. Otec se napřed ptal, proč, a peněz neposlal, až konečně jsem mu vysvětlil význam zákonné; a to dělo se dopisy přes Tábor do Lukavce a z Lukavce přes Tábor. To Eldorádo trvalo již několik dnů. Hledal jsem vousy sv. Ivana, ložisko oříšků jsem objevil na mezích, stával se ze mne přírodní muž. A tu jednou potkal mě můj vlastní pán v lese, stařičký řezník, se sukovicí v ruce, po vsech skupovával dobytek, jejž jsem nikdy nespatřil, a zase překupnicky snad rozprodával. Co tam v lese dělám? Ptal se mne, a proč nejsem ve škole? To bylo podnětem, že si šli domácí na mne požalovat do ředitelny k p. profesorovi K. A že on sám jako zástupce ředitele se poděsil a rozhodl se učinit násilný konec mému Eldorádu. Poslal ke mně neodkladně tři spolužáky, aby vyzvěděli, co vlastně dělám, aby mne vyzvali dostavit se hned zítra do školy a to zatím bez peněz, dokud se to nějak nevyřídí. Já se na oko vzpíral, odvolával se na vlastní slova pana třídního, ale potom se mnou společně provedli několik oslavných klukovin, než mě do školy přivedli.
Litoval jsem dlouho, měl jsem již krásné skrýše za vojenskou plovárnou i u Martínka a dni v září toho roku byly krásnější v lese než ve škole. Konečně přece jen peníze došly a od těch dob moje studie se nevyšinuly z obvyklých kolejí přísné disicpliny.

     A dnes, procházeje parkem, hledám stopy po milých zaniklých stínech, s láskou si vzpomínám a to vše i na osoby profesorů, z nichž každý jinak chtěl žatctvu prospívat, je nabádat a při tom i paragrafům hovět.
Bezděčně za přísností vleče se trochu humoru.

Z časopisu Otavan: 30. 9. 1916, č. 6-7, s, 110-111.