DÍLA

O jedné věci bych se však chtěl zmínit zvláště: že se totiž ta naše mladá skupina neskládala jen ze studentů, nýbrž také z učňů nebo mladých dělníků, s nimiž jsme se spřátelili, nechť za jiné vzpomenu aspoň na kamaráda Švejnohu, jenž se tehdy učil knihkupcem. Ostatně ani ten časopis Proletář, který jsme sami psali, na cyklostylu rozmnožovali a ovšem bez úředního povolení rozšiřovali, nebyl určen jen a jen studentům, a jestli dobře vzpomínám, nechybělo mu ani dělnických čtenářů. Dobu, kdy vznikl, už stanovit nedovedu, ostatně ho, vyšla, tuším, jen tři čtyři čísla; byl to, nemýlim-li se, pokus o jakýs kulturně politický list a o duchu, v jakém byl psán, svědčí už sám jeho název. Dojista i v něm i v jiných našich tehdejších projevech bylo ještě dost naivity, ale o ry-zosti našich pohnutek — o vroucnosti našeho zanícení a o opravdovosti našich počinů pochybovat, myslím, nelze. Ostatně se v nich — kdybych měl shrnout — zrcadlilo vlastně kus pokrokové české tradice, a to tradice obapolně úzkého styku mezi studentstvem a dělnickým hnutím. A rozumí se ovšem, že naše tehdejší cítění a počínání, jak jsem se je pokusil zhruba charakterizovat, hloub vyvěralo ze samého ovzduší tehdejších let, podstatně vyznačeného vlivem, jakého v něm rostoucí měrou nabývala Velká říjnová revoluce, s jejímž děním a smyslem jsme se dychtivě obeznamovali v socialistické literatuře a publistice. A kdybych měl určit, jakýže právě v jejích stopách byl první popud k tomu, co nás poté cele prostoupilo a zaněcovalo, naráz mi vytane onen nikdy nezapomenutelný První máj 1918, který se tehdy poprvé za světové války zase veřejně slavil.
Někteří z nás, kteří jsme byli ve styku s pracovníky dělnického hnutí, potají tehdy věděli, co se chystá. A přece nezapomenu na vzrušení, jaké se i nás zmocnilo, když jsme dopoledne v gymnazijní učebně zaslechli jakýsi ruch na ulici pod okny ústavu. Ve dveřích se za okamžik objevila rozčilená tvář ředitele gymnázia, jenž zval přednášejícího profesora na pilnou poradu: sotva se za nimi zavřely dveře, vrhli jsme se všichni k oknům. Spatřili jsme dělnický průvod, jenž se zastavil před gymnazijní budovou a s jehož účastníky jsme se navzájem pozdravovali, zatím co dělnická deputace vyjednávala v gymnáziu s ředitelem, aby propustil žactvoi do májového průvodu. Po poradě s profesorským sborem vyhověl požadavku deputace — a zanedlouho jsme tedy pod paží se svými „věcmi“, jak jsme říkali učebnicím, opouštěli školní budovu, vítáni dělnickými manifestanty, kteří si nás postavili do čela průvodu — a totéž se za chvíli opakovalo před budovou reálky. Tak jsme potom kráčeli v jedné řadě s píseckým dělnictvem na Hlavní náměstí, před radnici, kde se tehdejší slavnost Prvního máje proměnila v manifestaci pracujícího lidu za mír a chléb, za národní osvobození, za socialistickou republiku. Do hloubi rozechvěni přísahali jsme tam po řečníkově projevu věrnost příštímu československému státu — to byly chvíle, kdy nejeden z nás provždy pocítil, že jeho místo je po boku dělnické třídy a ve službě socialismu, že neběží jen o politické osvobození, nýbrž zároveň o uskutečnění společenské spravedlnosti; že samostatný čsl. stát má být státem svého lidu, že má být republikou socialistickou.

Antonín Matěj Píša. První máj roku 1918. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980. s. 57-58.
Z knihy Má písecká léta. Písecký kulturní zpravodaj 1957.