Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /data/web/virtuals/137338/virtual/www/domains/jaroslavabromova.cz/ctenizpisku/wp-includes/post-template.php on line 240
Honzík s Aničkou mají ve škole různé předměty. Nejoblíbenější v naší rodině je jednoznačně matematika. Trávíme s ní mnoho napínavých večerů. Tak například včera. Slovní úloha zněla takto: „Eliška má pejska. Vašek má fenku. Také Pepík má fenku. Narodila se jim štěňátka. Jedna fenka přitom měla dvakrát tolik štěňat co druhá a přitom všech psů dohromady i s rodiči bylo 18. Kolik štěňat se narodilo jednotlivým fenkám?“ Právě jsme se s Honzíkem dohadovali, jestli by Eliška měla přivazovat psa k boudě, nebo ne, když zazvonil telefon.:
„Ahoj Evi, jak se máš?“ Byl to Bratr.
Máme totiž s manželem Bratra. Nevíme už přesně, čí bratr to vlastně je. Jednou jsme se to pokusili zjistit a vydali se po stopách obou rodů. Ukázalo se, že ačkoli Bratr není přímo příbuzný ani s jedním z nás, je příbuzný s našimi předky z obou stran! Oba Bratrovi předci – manželův prapradědeček a moje praprababička – se podle matrik narodili v obci Jestřebí číslo popisné pět. V Jestřebí pět se nejen narodili, ale také vzali a založili spolu náš rod – v tomto bodě jsme pátrání rychle ukončili. Co když se ukáže, že jsme s manželem byli příbuzní ještě před svatbou? Spokojili jsme se tedy s tím, že máme Bratra.
Bratr rád lyžuje. Bratr má psa. Řešení této slovní úlohy je nasnadě. Protože Bratr rád lyžuje a zároveň má psa a přitom většina penzionů v Krušných horách psy neubytovává –
„Evi, nepohlídali byste mi na týden Tasíka?“
„Ale to víš, že jo,“ odvětila jsem mile. Jiří, zřejmě trochu vyčerpaný počítáním štěňat, mi skočil po ruce a zasyčel“
„Co slibuješ? Nic neslibuj!“
Raději jsem zavěsila a vysvětlila mu, že se dvěma pejsky není o mnoho víc práce než s jedním, protože se spolu hezky zabaví a pak pěkně spinkají. A navíc, od dvou psů se toho naučíme dvakrát tolik! Tahle myšlenka zřejmě manžela přesvědčila, protože klesl do křesla a mlčky sáhl po pivu.
Zato Honzík vzhlédl dotčeně od úkolu: „Pořád jenom ti psi. O nás jste se přece taky museli starat. Teda aspoň dokud jsme neměli psa. Copak my jsme vás nic nenaučili?“
„Ale jistě, miláčku. Naučili jste nás spoustu věcí. A jestli chceš, můžeš se o Tase starat ty, aby ses taky něčemu přiučil.“ Ani Honzík pak dlouho neřekl nic. Je hezké mít doma chvilku klidu.
Nazítří přijel Tas. Tas je na rozdíl od Kulíška pejsek dospělý a rozvážný. Proto, když se na něj vyřítil Kulíšek, neuhnul, jen se pevněji zapřel nohama. Zůstali jsme v klidu, neboť už máme za sebou i nejeden úkol z fyziky, takže dobře víme, že setká-li se těleso o hmotnosti dvaceti kilogramů a rychlosti nula s tělesem o stejné hmotnosti, ale větší rychlosti, bude výsledný pohyb pomalý.
Fyzika má své meze. Výsledkem setkání bylo těleso o váze čtyřiceti kilogramů pohybující se obrovskou rychlostí v horizontálním i vertikálním směru. Když těleso po několika odrazech nabralo směr k otevřeným dveřím na zahradu, Jiří skokem uhnul z cesty a šťastně za tělesem zabouchl dveře v pevné víře, že zavřenými dveřmi čtyřicetikilové těleso neprojde. A taky že neprošlo, alespoň něco že těm vědcům vychází.
Zatímco těleso se pohybovalo po zahradě, odrážejíc se od plotu zcela správnými úhly, rozhodli jsme se zrekapitulovat to, co jsme se díky Kulíškovi již naučili, abychom mohli po týdnu Tasovi po pravdě přiznat příslušné zásluhy o náš tělesný i duchovní vývoj. Jiří za tím účelem vyrobil tabulku o několika bodech.
První bod – rozvoj předpokladů pro práci ve vojenské misi: Díky frekvenci, se kterou náš miláček umisťuje na zahradu nevábné výsledky rychlého štěněčího metabolismu, se celá rodina velice zdokonalila v takzvaném pohybu po minovém poli.
Druhý bod – získání kompetencí pro management kuchyňských prostorů: Brzy se ukázalo, že co se neuklidí, bude sežráno, a to i tehdy, když se nejedná o jídlo, ale o papír, igelit či houbičku namočenou v octě. Ó, dobrý Bože.
Bod třetí – rozvoj předpokladů pro všechna vysoce riziková povolání související s extrémní psychickou zátěží: „Máte-li psa, který se sice na každé zapískání odkudsi z hloubi lesa přiřítí, aby se nechal pohladit a snědl piškot, ale to je taky zároveň jediná chvíle, kdy ho na procházkách vidíte, neboť zbytek času tryská lesním porostem v neznámých směrech a vzdálenostech, vyvinete si v zájmu zachování vlastního duševního zdraví tak silný vnitřní klid a vyrovnanost, že v méně pozitivně laděné tabulce by bylo možno hovořit až o jisté lhostejnosti či dokonce letargii. To se však naštěstí nám, znalým pozitivního encyklopedického jazyka, stát nemůže.
Nu, pěkný výsledek za těch pár měsíců, pochvalovali jsme si s Jiřím.
…
Úryvek z kapitoly Psy nejprve násobíme a poté porovnáváme s paní učitelkou
z knihy: Mrkvičková, Iva. Psí historky. Třebíč: Akcent, 2014.
ISBN 978-80-7497-071-9
Další ukázky z díla autora:
Další odkazy: