DÍLA

Výkladem místopisných názvů – místních i pomístních (tj. jmen míst neobydlených) se obírá naukové odvětví zvané toponomastika. Mezi jeho české zakladatele patří po Palackém i náš August Sedláček zejména „Místopisným slovníkem historickým“ (1908) a „Snůškou starých jmen“ (1920). Toponomastika je důležitý obor i vlastivědné jazykovědy, zeměpisu a zvlášť dějepisu, poněvadž místopisná jména uchovávají pamět i dávné minulosti míst a kraje.
Ukazuje to i samo jméno našeho města, které označovalo nejen množství písku v Otavě v prostoru starého Písku na dnešním předměstí sv. Václava, ale že tento písek byl nápadný množstvím zlatých zrnek, která se zde rýžovala. Jméno Hradiště udává dosud původní určení osídlení; opevněné sídliště.
Do dávné minulosti nás vede výklad jmen potoků Jiher a Pěník a návrší Drlíčova. Název Jiher ukazuje na původ až předhistorický. Jak je vidět z různých úprav jména v písemných záznamech (podoba Jihro, na rakouských vojenských mapách Jíra B — tedy Jíra-Bach), vymykalo se toto pojmenování naší hláskové i tvaroslovné soustavě a srovnáním s jmény řek, jako je v Bavorsku Isar nebo naše Jizera, která se pokládají za původní keltská (nebo aspoň předslovanská), je možné se domnívat, že jméno Jiher je také původu keltského, zvláště když víme, že osídlení Keltů je v našem prostoru přesvědčivě dokázáno. Že byl Jiher jako Otava zlatonosný, dosvědčuje jasně jméno Pěník, který dostal to pojmenování od „pěny“ ve významu „struska, šlak od všelikých kovů“ (podle Jungmannova Slovníku), protože se tam někdy zlato „pěnívalo“ — čistilo. Po nedávném archeologickém objevu „zlatého“ mlýna pod Pazdernou z 13. až z poč. 14. století nabylo toto jméno i užší souvislosti jako dalšího potvrzení zlatého bohatství naší Otavy.
Jméno D r 1 í č o v, patřící starodávnému osídlení pravého břehu Otavy, pochází od osobního jména Drlíč, zakladatele nebo majitele této staré osady (staročeské drlý znamenalo rychlý, čilý a jako se utvořilo z příd. jména milý Milíč, tak z drlý Drlíč).
Názvy uvedené v nadpise jsou původu cizího. Jméno L o g r y (z něm. Lager — vojenské ležení) pochází z okupace města Francouzi z r. 1741. Tehdy se rakouské vojsko, které přitáhlo k Písku vyhnat Francouze, rozložilo v polích pod lesem na místě dnešních „Logrů“. Jméno P o r t y č dali tomuto místu místní vojáci v době, kdy s píseckým plukem bojovali v intervenčním tažení v 1. pol. min. století v jižní Itálii a u Neapole, kde poznali přístavní město Portici [vyslov portyči), známé i z názvu opery Auberovy Němá z Portici, které jim připomněl břeh naší Otavy s nízkými obývanými domky.
Složitější je vznik jména Purkratice. Sedláček uvádí trojí podobu v historickém sledu: Kračice — Kratice — Purkratice. Původní jméno Kratice ukazuje na osobní jméno Krata. Když vládl nad Pískem pověstný Huerta-poberta (1623—1637) a dostal kratičký dvůr, nazýval jej svým hradem — Burg, purk a název ten ve spojení s Kratice se ujal v podobě jakou známe dodnes.
Dnešní Amerika se původně jmenovala (jako dosud řídce i někdy na mapách nebo v průvodcích) Vyhlídky od toho, že se na nich strahovalo a oheň se na nich na upozornění zapaloval, dokud v 15. století nebyly stavěny v městě vysoké věže, na příklad právě v Písku (Sedláček, Snůška jmen). Podle prof. Pažouta tento „pahrbek" nesl na táhlém temeni „nahou však a kostrbatou, vloni (1856) poprvé zkopanou stráň". Tyto obecní pozemky, sloužící většinou k „obecné pastvě", byly v r. 1861 pronajaty chudšímu měšťanstvu, aby je ornými učinili. Sedláček po Matznerovi to vykládá tak, že obec ten kopec na dílce rozměřila a mezi chudý lid písecký rozdělila, aby jej vzdělával a tam obilí nebo jiné plodiny pěstoval, aby se tak omezilo tehdejší vystěhovalectví chudého lidu do Ameriky, aby to byla pro chudý lid jakási náhradní Amerika. Když se však potom ukázalo, že kamenitý spodek stráně se nehodí na pole, tehdejší purkmistr Alois Pakeš, milovník stromů a zeleně, navrhl vrch zalesnit. Zalesňování začalo v r. 1886 a bylo dokončeno v r. 1911 pod vedením lesmistrů Jos. Zenkra a K. Knappa. Vysazovaly se tu i vzácnější druhy stromů, zejména exoty kanadského a amerického původu (černá borovice, vejmutovka, duglázie aj.) a to právě ještě utvrzovalo to pojmenování Amerika.
Když se po první světové válce začaly na polích mezi Rokycanovou a dnešní prodlouženou Roháčovou ulicí stavět družstevní rodinné domky (první zpráva o tom je v Píseckých listech z r. 1922), tvrdilo se, že je stavitelé stavějí ne z řádné malty s vápnem, ale z bláta, a živá tehdy ještě vzpomínka na habešskou vesnici s chatrčemi domorodých Afričanů na jubilejní pražské národopisné výstavě v r. 1908, dodala této nové čtvrti na okraji města ironické pojmenování H a b e š, které jako lidové orientační pojmenování žije dodnes (asi pro krátkost označení).
Po někdejších majitelích z minulého století se udržuji jména bývalých a některých i nynějších restaurací a penziónů: Ptáčkovna, U Honzíčka (po Janu Novákovi), U Malířských, U Smetáka aj.
Flekačky a Vohybal mají jméno po dřívějších majitelích tamějších pozemků Flekače a Ohýbala.
Původ některých jmen vrchů polesí a Píseckých hor není už dnes jasný, protože souvisí s různými obdobími lesního hospodářství. Názvy Havírky nebo U živce jasně souvisí s někdejším nerostným těžením, v případě Živce se to týkalo těžení živce od otevření živcového lomu r. 1882 až do ukončení těžby 1895, v Havírkách od těžení zlata (od r. 1530). Jméno Jarníku je jasné: vychází nad ním slunce právě ve dnech jarní (i podzimní) rovnodennosti. Název Provazců si můžeme vysvětlit podle staročeské míry pozemkové. Na jejich vrcholu měl louku myslivec pojmenovanou právě Provazce v r. 1772. Podle toho tam byly pronajímané díly na kopaniny v rozsahu jednoho nebo více provazců. Vlčí jámy nebo Vlčí důl na svahu Provazců ovšem nejsou památky po lapacích jamách na chytání vlků, ale jsou to zbytky po vápencových lomech, dávno vyčerpaných (doloval se zde tzv. pravápenec), za vlčí jámy je vydávala pozdější obrazotvornost. Od nich na východ směrem k Živci se těžil vápenec na místech, jmenovaných na starých katastrálních mapách Vápenná pec, jméno dávno zaniklé.
Křižatky mají původ jména jasný, podobně i jméno Rozkročák pro rozcestí k Mehelníku z Flekaček. Několik starších jmen polesí Pacovánky, Machovky aj. mají jméno podle majitelů nebo někdy snad i majitelů enkláv, užívaných za palouky k pasení dobytka nebo i jako kopaniny na pole. Prozíraví lesníci se snažili je odstranit, což se jim podařilo až k začátku našeho století. Takového původu je i jméno rybníka Němec podle některého z četných píseckých Němců.
Jméno, naší nejvyšší hory Mehelník (633 m) se odvozuje nejčastěji od mohyla podle tvaru. Mohyla znamenalo i vrch porostlý lesem. Ale možná, že základem jména mohlo být Mhelník od četných mlh, které se tu objevovaly nad širokým údolím na jaře a na podzim. Na vrcholu hory upoutal pozornost vysoký okrouhlý balvan připomínající stůl, po jehož okraji je vyhloubeno několik důlků připomínajících talíře a mísu. Lidová obraznost opředla tento kámen pověstmi o hodujících tu loupežnících, kteří se tu ukrývali za Karla IV. před spravedlností pod vůdcem Kozlíkem. A když prý loupežníky pomohli svou moudrostí pochytat kluci ze vsi Růžová, zasloužili prý se o to, že se od té doby ves Růžová nazývá Kluky (pověst zaznamenal Josef Svátek v II. dílu „Pěti století"). Poněkud nejasné je jméno homolovitého vrchu na jižním svahu Mehelníku - Svícny. Pokládaly se za někdejší markantní orientační bod s osamělým starým bukem, širokodaleko viditelným až od Vodňan, v posledních desetiletích padlým, který snad mohl dát název s hustým bukovým okolím Svícny (také Svícna). U Matznera a na starých katastrálních mapách nacházíme však jméno Svinny a to mohlo znamenat „svinný vrch", který bukovým porostem skýtal hojnou potravu divokým sviním.
Jméno Kraví hory asi nepochází od pasení krav, spíše od jejího tvaru. Protože je spojena s Jarníkem mělkým sedlem (Jarník 587 m, Kraví hora 606 m], v době kdy oba vrchy nebyly zalesněné, mohly připomínat někde od jihozápadu kravské rohy a široký jižní hřbet velkou ležící krávu.
Výběr píseckých místních a pomístních jmen není zdaleka úplný, ale postačující, aby doložil pravdivost Sedláčkova tvrzení, že je v nich „dokonalý obraz, jak předkové naši okolí své, v němž žili, mohutněli a strádali, pojmenovávali“.

Kotalík, Josef. Proč máme v Písku Logry, Portyč, Ameriku a Habeš. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna 1980, s. 179-183.
Ze strojopisu: Kotalík, Josef. Proč máme v Písku Logry, Portyč, Ameriku a Habeš. Soupis místních a pomístních jmen pro Místopisnou komisi ústavu pro řeči a literaturu při ČSAV. Strojopis, 1968