DÍLA

Ty prázdniny roku 1950 si pamatuju, na rozdíl od bráchy, jemuž bylo tenkrát pět let, velice dobře. Vždyť už mi bylo jedenáct a měl jsem opustit obecnou školu Dr. Eduarda Beneše, kterou snad komunistický režim ještě nestačil přejmenovat, a po těch tak krásných bezstarostných prázdninách nastoupit do šesté třídy Husovy školy na stejnojmenném náměstí s parkem. Zpětně jsem pak vzpomínal na události tohoto šťastného léta a ve vzpomínkách pak lovil náznaky a předzvěsti událostí příštích …

Ó, jak my děti Zvíkov milovaly. Jak jsme se těšily, až skončí škola. Jak jsme netrpělivě vyhlížely malý náklaďáček tatínkova kamaráda řezníka Kubičky. Jak jsme jásaly, když konečně dorazil před dům ve Zborovské ulici číslo 1129, kde jsme bydleli, aby naložil většinu naší domácnosti i s dětskou postýlkou, sporákem, se psy, králíky a husou, a naši se s námi mohli přestěhovat do vily ve Zvíkovském Podhradí. Byl to pro nás zážitek. Seděli jsme všichni na otevřené korbě, vítr nám foukal do tváří, vůz se nebezpečně nakláněl v zatáčkách   a my děti výskaly radostí i vzrušením. V tom padesátém roce, zřejmě v důsledku nešetrné jízdy, králičí ramlice v dřevěné bedně vystlané senem během převozu předčasně porodila králíčata. To jsme však zjistili, až když ji ubytovával tatínek do králíkárny vedle stáje pro koně. A mne, který jsem jej doprovázel a vytřeštěně zíral na upatlaná, zakrvácená novorozeňata, která mi připomínala mokré myši, táta řekl: „Jo, Honzíku, to je příroda. Tý nikdo neporučí. Furt to takhle pokračuje. Za každýho režimu.“ A já tomu nerozuměl a šel si    s ním důležitě umýt ruce.

V té vile na Zvíkově jsme prožívali nejkrásnější okamžiky našeho dětství a ty dva měsíce prázdnin vždycky utekly tak rychle, že nám pak ve škole vzpomínky na léto připadaly jako sen a život na Zvíkově jako život v ráji.

Vždyť to také, hlavně pro nás děti, ráj opravdu byl:

Od vily se při hezkém počasí každý den po obědě táhla dlouhá kolona směrem ku hradu.
A bylo nás i s našimi hosty vždy požehnaně – dospělých a dětí – i s koněm Frickem a se psy, jezevčíkem Bojíkem a münsterländerem Lovíkem. Karavana pak prošla hradními branami, kde se tatínek, když si výjimečně vzal volno od „ordinování“, pozdravil s kastelánem panem Hruškou, abychom sestoupali k přívozu, kde nás převozník na několikrát přepravil na druhou stranu Vltavy. Potom jsme pochodovali asi dvě stě metrů proti proudu a pod košatou lípou rozbili tábor. Vůbec nám nevadilo, že hladina Vltavy byla pokryta bílými čepicemi pěny        z papírny ve Větřní. My děti bychom nejraději ani z vody nevylezly i když jsme byly často modré a drkotaly zimou zuby. V pátek se celá tahle naše výprava však ubírala k Otavě,           k přívozu pana převozníka Smrta nad jezem, nebo k soutoku. Na soutoku se sice nedalo pro peřeje a mělčiny tak dobře plavat, ale voda byla, na rozdíl od Vltavy, průzračně čistá, jen maličko nahnědlá šumavskou rašelinou, a tak nám dětem i sobě zde dámy drbaly bílým práškovým šamponem hlavy. My, kluci i holky pak běhali po kose soutoku a na jejím konci jsme se rozkročmo posadili a snažili se dosáhnout nohama do obou řek, abychom mohli hrdě křičet: „Já mám levou nohu v Otavě a pravou ve Vltavě! Já se koupu ve dvou řekách!“
A skály nám odpovídaly ozvěnou. Nevím proč, ale špinavá Vltava byla vždycky teplejší.
A pan převozník mi udělal udičku se splávkem z husího brka a já ten rok, jen tak bez prutu,
s vlascem navinutým na dřívku v ruce, jsem seděl na kameni v proudu, hned vedle přívozu na Vltavě, a chytil jsem ohromnou rybu, asi parmu, a hrozně jsem se těšil, jak ji budu ukazovat dospělým a táta řekne: „Náš Honza je sekáč! Ukaž, Honzo, jak byla ta ryba veliká!“ A bude na mne mrkat, abych ukázal rybu co možná největší. Jenže, když jsem úlovek vytáhl až
k malému kameni, na kterém jsem seděl na bobku a chtěl rybu uchopit, ona sebou mrskla, hladká mi vyklouzla z rukou, vyhákla se z háčku a zmizela v proudu. Už jsem nikdy potom ?tak velikou rybu na háčku neměl. A všem jsem to vyprávěl, ale nikdo mi nevěřil. Jen ten převozník, který mi poradil: „Řekni tátovi, ať ti koupí podběrák!“ A táta pak v garáži děl:
„Jestli mi ho někdo neukrad, tak by tu někde měl bejt!“ Ale už jsme jej nestačili v tom garážovém nepořádku najít. A jestli si táta nebyl jistý, zda jej někdo neukradl před tím srpnem 1950, mohl si být jistý, že jej někdo ukradne potom.

A chodili jsme i na houby a vedli v lese šiškové bitvy a rajtovali na Frickovi, co trošku po úrazu kulhal, a táta říkal: „Měl štěstí, že jsme se potkali. Byli by ho dali do buřtů!“ Ten Fricek občas někoho nevděčně shodil tak, jako Američana, s kterým se tatínek seznámil v New Yorku v roce 1947, když tam studoval postgraduál na Columbijské universitě, a pozval jej k nám. Teta Jiřina, sestra mojí maminky, do knihy hostů v památeční básni tenkrát napsala :
„ … a Fricek pln nápadu shodil jezdce západu.“ Příště Fricek, jen tak pro změnu, shodil pisatelku těch veršů tak, že na to nevypočitatelné zvíře i na tatínka, práskajícího na louce bičem, pro bolesti v zádech do konce života nezapomněla. A ten kůň měl tátu rád – asi proto, že mu zachránil život – a jednou se mu po tatínkovi zastesklo, přeskočil plot a přišel za ním velkými otevřenými dveřmi do posledního místečka nabité restaurace hotelu Vedamov, kde byl táta se známými na večeři. A tak, jak Fricek miloval tátu, měl rád i nahaté lidi, co se skoro nahatí koupali s námi v řece a kousáním do zad jim to dával najevo. Tak to alespoň tvrdil tatínek. Ostatní byli přesvědčeni, že naháče nenáviděl a že ho jejich přítomnost u řeky dráždila tak, jako býka kus červené látky. Bratránek Vašek má ještě dneska z toho zvláštního projevu lásky na zádech otisky Frickových zubů. A asi také ta lepá slečna, které Fricek překousl na zádech horní díl plavek a tatínek, který stál enface, s obdivem děl: „Ten kůň má ale vkus!“ a nahradil vzniklou škodu.

A tatínek nás vozil po zahradě na motorce stopětadvacítce ČZ – béčku někdy i tři najednou tak, že si posadil malého brášku Mirka na nádrž před sebe. Já už byl veliký a tak jsem s ním jezdil i na delší cesty, když navštěvoval své pacienty. A táta mne naučil na té motorce jezdit a vždycky na nějaké polní cestě mne nechal kousíček řídit. Já byl radostí celý bez sebe a celou cestu jsem se těšil, až mi motorku svěří. A taky jsem s ním chodil na čekanou do revíru, který si pronajal, ale žádného srnce jsme nikdy nepotkali, i když jsme je vábili vábničkou, co mi daroval. Ale nechal mě občas vystřelit do vzduchu maminčinou flintou „osmadvacítkou“, kterou jsem hrdě vláčel na rameni. A po nezdařilém lovu jsme vždy nasbírali plný tátův klobouk lišek, kterých bylo v lese vždycky dost. A hajný Bláha, který se staralo tatínkův revír a bydlel v hájovně u silnice, vyprávěl, jak skrz les tlačila nějaká selka káru a vrzání té špatně namazané káry přivábilo srnce. „Jo a von na tu bábu skočil, jako na srnu!“  Já si to představoval, myslel jsem, že ji chtěl potrkat, ale tatínek se smál a pravil: „Nevěř mu, Honzo, to je myslivecká latina!“ A hrozil na hajného prstem.

Protože byl tatínek nadšený motorista, navštívili jsme tyhle poslední prázdniny dva silniční závody motocyklů. Nejdříve ve Vodňanech a koncem srpna ještě na Podolsku „Přes dva mosty“, kde táta dělal lékaře na závodišti. Nikdy nezapomenu, jaký to pro mne byl ohromný zážitek. Oh, jaké potěšení bylo čichat vůni ricinového oleje a slyšet ozvěnou zesílený řev motocyklů, které se řítily po dřevěné vozovce přes řetězový most nad Vltavou, aby se už asfaltovými serpentinami dostaly na dlouhatánskou rovinu horního betonového mostu, tenkrát nejdelšího a nejvyššího v Československu. A ta návštěva depa, kdy tatínek poplácával místního matadora Františka Sobolíka či Jiřího Hlaváče po zádech. Jak jsem tenkrát toužil stát se závodníkem. A pan František Sobolík mi podal ruku a já byl v sedmém nebi. A každému jsem to vyprávěl.

Tatínek měl ty motorky tak rád, že se nechal přemluvit panem Hulešem, předsedou písecké pobočky Autoklubu republiky Československé, k účasti na Velké Jihočeské motocyklové
a ?automobilové soutěži. Původně chtěl jet na té svojí čezetce stopětadvacítce béčku, ale pan Sobolík mu nabídl zapůjčení „nadupané“ skoro- tovární motorky, což táta radostně přijal. Jak já tu motorku obdivoval. Ze řídítek na pravé straně visel dolů dlouhý oblouk bovdenu od „rychlopalu“, jak se říkalo závodnické plynové rukojeti, za sedačkou kožený nafukovací polštářek „kanada“ na zaléhávání na rovinkách, na řídítkách dekompresor na zhasínání motoru a na zadním kole „drapák“ – což byla specielní pneumatika do terénu …  Na reflektoru i na obou stranách přední vidlice pak oválné číslo 257, černé na bílém podkladě, které tatínek dostal přidělené a nechal si jej od místního písmomalíře vyhotovit. A ten zvuk! Čistý, zvonivý – „jako pila,“ jásal nadšeně a uznale otec.

A my se jeli na tátu podívat, jak jede v lesním terénu na Dobré vodě za Budějovicemi, kudy ta slavná soutěž vedla. A vezl nás tam, všechny děti i s maminkou, pan Pech, tátův neoficielní šofér a kamarád. Stáli jsme vzrušeni u trati a soutěžní jezdci, kteří měli nižší čísla, kolem nás defilovali – někteří hezky ve stupačkách vybalacovávali motocykl tělem, a já , netrpělivý, se nemohl dočkat, až se objeví číslo 257. Zdálo se to nekonečné, už jsem se bál, že táta měl nějakou poruchu nebo úraz, modlil jsem se v duchu, aby to nebyla pravda. A nebyla! Najedenou se vynořil. Jel jako drak, odrážel se nohama od kořenů, které vystupovaly z lesní cesty, motocykl poskakoval a klouzal a on jej těma svýma dlouhýma nohama vyrovnával
a jistil. A měl baret na hlavě, na nohou vojenské ovinovačky a brýle, které si sundal z očí, se mu houpaly kolem krku. Největší hrdina na světě – statečný rytíř v bojové vřavě. A my mu mávali a volali: „Slááávaaaa!“ Ale on kolem nás jen přefrčel a ani si nás při všem tom soustředění na cestu nevšiml. Maminka byla na tátu hrdá, ale trochu se o něj bála. A pan Pech prohlásil: „Jo, rychlej je, ale nemá žádnej styl!“  Načež se matka zamračila a káravě, trošku podrážděně, s důrazem k němu pravila: „Pane Pech, to není žádná soutěž v krásojízdě!“ Ale pro mne to byl stejně ten nejkrásnější styl, jaký může být. A kolem stojícím divákům jsem se chlubil: „To byl náš táta!“ A soutěž vedla také přes horu Kleť, kde bylo nejtěžší stoupání. Tatínek pak vyprávěl nadšeně, jak ta motorka od pana Sobolíka do toho kopce dobře táhla:
„ Motor byl rozpálený skoro do červena, ale já nepovolil. Čím jsem ji víc točil, tím lepší jela. A že jsem ji tůroval. Pořád na plnej plyn!“ A pan Sobolík se tomu shovívavě usmál, když mu táta motorku vracel.

Tak náš tatínek, styl – nestyl, dokončil tuhle jedinou motocyklovou soutěž, které se v životě zúčastnil, na zlatou, protože on v mých očích zkrátka dělal na zlatou všecko.

A pořád na plnej plyn.

A na zvíkovské zahradě jsme hráli ping-pong a pořádali ping-pongové turnaje na stole, který pro tátu zhotovil jeho pacient a kamarád truhlář pan Staněk z Oslova, který v roce 1947 vyhořel. Tatínek, když jsme jeli kolem toho požáru na Zvíkov, zastavil auto, vystoupil a dal nešťastnému panu Staňkovi všecky peníze připravené na cestu do USA. Měl je sebou ve voze,  protože se bál je nechat v píseckém bytě kvůli zlodějům . A mamince v autě pak řekl: „No, tak prodáme rentgen. Von ty prachy potřebuje teď víc než já!“

A kolem naší zahrady chodili rekreanti ROH, kterých bylo na Zvíkovském Podhradí najednou jako smetí, a občas si se mnou zahráli zápas. Jednou jsme už neměli žádné míčky a můj soupeř z Ostravy, který ten poslední omylem rozšlápl, se divil: „Proč si jich nekoupíte víc, vy buržousti?“

A od roku čtyřicet šest jsme kopali na zahradě výkop pro bazén. Pomáhali nám při tom kopání naši hosti. Protože studna na zahradě neměla dost vody, pozval tatínek proutkaře až z Prahy, ?ale on také už žádnou novou vodu na našem pozemku nenašel. Našel ji až u Blábolilů pod silnicí a tak tam tatínek nechal vyhloubit studnu, překopat silnici a vedl vodu potrubím až
k bazénu. Ten bazén byl sestavený ze žulových kvádrů a kamenický mistr, který ty kvádry pro zedníky připravoval, řekl, když otec přeměřoval dílo: „Pane doktor, ta hlejbka je akorát podle plánu, nemějte péči.“ Toho osudného roku byl konečně bazén dokončen. A všichni jsme se
v něm koupali a tatínek sypal do vody skalici, jednou zelenou a pak zase modrou, aby se voda nekazila. A sportovní teta Jiřina mne naučila skákat do té zelené nebo modré vody po hlavě. A můj pětiletý bratříček, když se probudil z odpoledního spánku, běžel opásaný plovacím kruhem rovnou k bazénu a skočil do něj tam, kde ta „hlejbka“ nebyla tak hluboká, aby maminka mohla jásat: „Podívejte se na našeho Zlatohlávka! Je ve vodě jako doma! Z toho bude jednou určitě plavecký šampion.“ A z bazénu se ztrácela voda, takže se tatínek snažil utěsnit vlasovou trhlinku ve spáře zubařským cementem, aby si nějaký náš návštěvník mohl zabásnit v knize hostů podle vzoru tety Jiřiny: „Jenda vsedě, vleže, vkleče kouká, jak mu bazén teče!“

Byly to šťastné prázdniny.

Avšak já, možná proto, že mi ten proutkař z Prahy, když mi kroužil kyvadlem nad hlavou, řekl, že jediný ze všech mám sklony stát se sensibilem, tak já jsem tyhle poslední šťastné prázdniny – vlastně už daleko dříve – začal cítit, že něco kolem nás není v pořádku. Doléhala na mne taková nervozita a nejistota dospělých. Jako by něco viselo ve vzduchu.  Na Zvíkově se všecko měnilo, a já si nebyl jistý, že to tak má být. Že to je předzvěst zlých časů, které pak nastaly, jsem si uvědomil až potom, když jsem vzpomínal na události před tím posledním šťastným rokem našeho dětství. Třeba jak tatínek musel odevzdat vrtuli z obojživelného auta KDF, co koupil z „válečné kořisti“, a jak toho okleštěného.ivodníka“ prodal. Samozřejmě k nelibosti všech dětí, které jsme se vždy radovaly,když nás svezl po řece či rybníku. A pravil:

„Oni se bojí, abych jim nefouk po vodě.“ Čemuž jsem tenkrát nerozuměl. Vzpomínal jsem, jak mu naše úřady, když se vrátil na Vánoce v sedmačtyřicátém roce z Ameriky, okamžitě zabavily pas. A jak maminka odešla od píseckého soudu hned potom, co musela vyslýchat chlapce, kteří sloužili ve francouzské cizinecké legii, důvěřivě se vrátili na amnestii ,a doma, přes tuhle amnestii,se z nich stali vězňové. A řekla: „Jak mám zastávat právo v bezprávním státě? !“A já tomu taky nerozuměl,ale později jsem si to připamatoval.A vzpomínal jsem jak na Zvíkově zabavili restauraci panu Váňovi,jehož syn Míla si vzal za ženu tatínkovu sestřenici z Kamenného Újezda, naší tetu Mařenku. A jak panu Staňkovi zabavili, po tom hrozném požáru znovu vybudovanou truhlárnu, na kterou mu náš tatínek přispěl.Taky jsem si vzpomněl jak paní Vedamové-Skřivánkové sebrali hotel Vedamov, co stál na skále nad Otavou, pár set metrů pod naší vilou – a jak její o hodně let mladší manžel od ní odešel. A tatínek to komentoval: „No jo, Skřivánková byla holt jen kvůli tomu hotelu.“ Tenkrát jsem tomu nerozuměl, a jezdil jsem s ním na motorce, nebo krásným autem „dočkou“, které si přivezl z Ameriky a co mu všichni záviděli, na návštěvy po pacientech. A vzpomínal jsem zpětně, jak ti pacienti, ať už sedlák, nebo mlynář,kovář , řezník, hokynář či jiný soukromník, si mu stěžovali: „Pane doktore , všecko nám ukradli,celý život jsme se dřeli a teď jsme žebráci !“A lomili rukama.A ti,co jim ještě všecko nevzali, čekali ve strachu,až jim to vezmou tak,jako jejich sousedům.A jak vždycky ztišili hlas, když říkali, že si pro někoho přišli,což znamenalo, že jej zatkla státní policie. Jak dveře i firemní nápisy, i u malých krámků, byly přelepovány plakáty „Jednota“.

Tomu zabavování se tenkrát říkalo znárodňování A já se táty zeptal: „Tak ty, co jim to ukradli jsou zloději, ne?“ A on odpověděl: „Nejenom …. “ a pak si uvědomil, že mluví s dítětem, a místo dokončení mávnul jen rukou.A já teprve v červnu toho roku, když tatínek bědoval nad popravou paní doktorky Milady Horákové, a najednou zařval zoufale u oběda, až jsme se ?všichni polekali: „Vrazi! To vám nestačí Honza Masaryk ?!“, tak já jsem teprve tehdy porozuměl, co to jeho“nejenom c c znamenalo.

Také u nás doma docházelo ke změnám. V tom roce 1950, po tom, co svou nepozorností způsobila požár našeho bytu ve Zborovské ulici v Písku, od nás odešla naše poslední služka, Zlata Kolenová. Ta Zlata.která po požáru, ze zoufalého pocinu viny, spolykala tubu prášků na spaní, a tatínek, když ji fackováním na tváře probudil-a záchranka jí vypumpovala žaludekna ni křičel, že kdyby byla jeho, vyplatil by ji pětadvacet na zadek: „Co je Zlato podělanej požár proti mladymu fidskýmu životu !“ Zlata před prázdinami odešla domů na Slovensko za svým milým. Ale byla by nás stejně opustila, protože vykořisťovat služku v diktatuře proletariátu se nehodilo.A tatínek s maminkou ji museli vykořisťovat velice, protože zlatá Zlata srdcervoucně plakala,když se s námi loučila -a naši museli slíbit, že jí přijedou na svatbu. Což už neměli splnit.

Už u nás nebyla ani milovaná Anička Průšů ze samoty poblíž Oslova, kterou jsme snad všichni měli nejraději. Vdala se. Už u nás nebyla ani Němka Anička Zimmermann, která se také vdala za píseckého manžela a stala se z ní údernice v továrně Jitex, národní podnik.

Už u nás nebyla Stella Pessavento,kterou tatínek zachránil po válce z lágru německých zajatců ve Vráži, kde byla jediná žena. Ta Stella ,která kdyžjednou vyráběla šišky pro husu, zaměnila omylem šrot za zubařskou sádru,. aby pak těmito šiškami ubohé zvíře nacpala, a to se pak proměnilo v sádrový odlitek a muselo být utraceno. Stejně jako krůta, která přeletěla z naší zahrady k domácímu panu Kolářovi, co pak poradil Stelle, že má krůtě přistřihnout křídla. A ona pak porcovacími nůžkami na drůbež, amputovala ubohému ptáku řečená křídla u samého těla tak, že ten , krvácející, běhal po dvoře a stříkala z něj krev do té doby, než mu zasadila milosrdnou ránu nožem. Když pak odcházela, shrnula prožitý čas u nás: .Bei euch musste man immer schlachten … “ A tahle Stelinka měla být odsunuta, coby Němka, do, ruskými vojáky obsazené, Ost Zone,jak nazývala východní Německo. A našijí chtěli pomoci, a tak spálili její německé doklady , aby mohla křivě přísahat, že je Italka,a dostala se pak, se svým italským jménem, za strýčkem do Italie. A bráška se pak ještě dlouho každý den před spaním modlil:“ Jeh bin klein, mein Herz ist rein … „

A odcházel od nás i tátův kamarád pan Pech, kterého jeho kumpáni, jako třeba instalatér Honza Bajer, nebo pan Vilím, jmenovali Doktor Pacička a který jezdil tatínkovi s autem a vyřizoval pro něj věci, na které otci, při všem tom ordinování, návštěvách pacientů po okolních vesnicích, zubařské školní péči, zařizování lůžkového stomatologického oddělení v písecké nemocnici a všech ostatních činnostech- a že jich bylo požehnaně- už nezbyl čas.A tak pan Pech,který si dovedl se vším poradit, se pak stal šoférem sanitky v písecké nemocnici, co se začala jmenovat Okresní ústav národního zdraví s abych já zůstal kamarádem jeho syna Petra.

A všichni tihle vykořisťovaní lidé měli tátu rádi a vážili si ho tak, jako on měl rád je a vážil si jich.

Já si myslím, že jediný, kdo tátu rád neměl, byl zahradník Rojkovič.Ten přišel po válce k nám z Podkarpatské Rusi. Táta mu přenechal půl zahrady a malý byt ve vile za to, že bude hlídat dům v naší nepřítomnosti, v létě poseká zahradu a vypleje pískové cestičky.A když tátovi někdo s obdivem řekl: „Vy prý tam máte zahradníka !“ Tatínek se smíchem odpovídal: „Von ten zahradník má mě!“ A ten pan Rojkovič byl velice pracovitý. Na celé té půlce zahrady pěstoval zeleninu, kterou prodával daleko široko , do všech hotelů, penzionů, zelinářství i obchodů.A protože k provozu zahradnictví potřeboval koně, tatínek mu dal k dispozici ?Fricka a přikoupil valníček . kterým on pak vozil zeleninu i materiál potřebný k provozu zahradnictví.A byl ze začátku tatínkovi vděčný.když říkal: .,Co bysme si bez vás. pane doktore. počali! ?“ A ten pan Rojkovič se svou pracovitostí.a taky tím že mu tatínek do začatku pomohl, velice zmohl, Pronajal si velké pole vedle naší zahrady a pěstoval zeleninu opravdu ve velkém, a podle toho také vydělával.A tak se stalo, že v tom osudovém roce 1950, přišel za naším tatínkem. že by chtěl od něho zvíkovskou vilu odkoupit. A já byl u toho.když to tatínek vyprávěl mamince a obdivně řekl: .Přišel k nám s holým zadkem a podívej, Takhle se vydělávaj peníze…“ A maminka pravila. že by Zvíkov nedala za všecko bohatsví světa: .. VŽdyť víš.Jendo.jak jsem tady šťastná! On se Rojkovič zbláznil.či co. Musí přece vidět.jak to tady máme rádi.Jak jej něco takového mohlo napadnout.“ A z pana Rojkoviče se stal soudruh Rojkovič, když vstoupil do Komunistické strany Československa. Tatínkovi to přišel říct jeden z jeho pacientů z vesnice a: .Pane doktore. dejte si pozor. von na vás donáší každé slovo.které tady řeknete! A kdykoliv vás někdo navštíví, už to běží hlásit:‘ A táta se smál a děl: „Von si. blázen, myslí.že takhle získá ten náš dům .’:

A Anička zahradníků. stejně stará.jako moje sestřička Olinka.si s máma .dětrna, hrála jako dříve, koupala se s námi v bazénu, jezdila na našem dětském kole. A já jí to kolo jednou vzal, protože jsem chtěl jet do vesnice, a ona na mě ve vzteku zavřeštělarPočkej, až se nastěhujem k vám nahoru. to budete všichni koukat!“

A teta Jiřina, která stejně. jako většina ostatních, podcenila nebezpečí. napsala do knihy hostů: .. a zahradník..du.í:e prostá, po zahradě krepce hopsá ….

A mezi našimi , dříve stálými.hosty ve vile na Zvíkově, najednou začali někteří chybět.Nepřijeli už z Ameriky Čechoameričani Irma a Karel Milý.co je táta poznal v New Yorku. viděl u nich poprvé televizi. a kterým jsme říkali strejdo a teto. a oni nám vozili z té země za velkou louží žvýkačky i čokoládu, kterou pak maminka po malých kouskách po večeři rozdělovala všem dětem. co nás tam bylo.A já si vždycky předsevzal, že si ten čtvereček čokolády ušetřím. a až jich budu mít víc. sním je najednou. Nikdy jsem to nevydržel. tak jako žádné z ostatních dětí. A Milých už do té naší země.kde byla nastolena diktatura proletariátu. nechtěli jezdit.protože: .Já jsem .Jendo, proti všem diktaturám i kdyby sejmenovaly tieba diktatura ráje, „.A táta strejdovi Milýrnu odpověděl v debatě. že by byl tak ještě pro diktaturu rozum ll. To totiž byla tátova filosofie. A strejda Milý se smál a prohlásil, že to je utopie na druhou. Nikdo netušil, že Milých už nikdy neuvidíme.

Chyběl u nás také docent Zuleger s rodinou, tátův kamarád z vojny a spolustudent z New Yorku. dětský lékař. který vyléčil za války moji nemocnou sestřičku Olinku z těžkého zánětu ledvin. A dcera pana docenta. co mu dospělí říkali Féďa, tak ta jeho dcera Lidka měla milého a to byl známý hokejista Olda Zábrodský, člen československého týmu mistrů světa z roku 1947, bratr ještě známějšího Vladimíra. A ten Olda k nám také dříve za Lidkou jezdil-i na Frickovi rajtoval.hrál se mnou v knihovně stolní fotbal a naučil mne při tom několik sprostých slov. jejichž význam mi ochotně vysvětloval.A já byl dobrý žák, ale před maminkou jsem to tajil. přesto, že jsem jí jinak všecko vyslepičil.Tak tenhle Olda. mistr světa. už také nepřijel. A já.zvědavý, který jsem poslouchal.co si dospělí povídají, jsem se dozvěděl, .že zdrhnul. .. A pan docent“ zdrhnu!“ také, ale musel nechat Lidku v Čechách, jako rukojmí. Když odcházel, na koupené padělané doklady, přes sovětskou zonu v Rakousku i s manželkou .Julčou a malou dcerkou-sestřičkou Lidky- tak se loučil s tátou a přemlouval jej k odchodu. Ale naše maminka, nechtěla odejít. protože právě koupila nové peřiny.a že“ to stejně u nás dlouho nevydrži“ A Féďa Zuleger řekl před odchodem teatrálně dykovsky tátovi: .Dpustíš-li mne, zahyneš! Tady budeš jen čekat. kdy na tebe dojde řada.“ Měl pravdu. ?A Olda poslal do Prahy svého kamaráda- Dána. Ten se s Lidkou oženil a ona se mohla s nábytkem i peřinami legálně vystěhovat za ním, aby se pak v Dánsku zase rozvedli a Lidka si mohla vzít svou lásku-Oldu Zábrodskýho.A náš tatínek zaplatil to stěhování i nájem za ten železniční vagon,do kterého byl naložen “ Lidčin majetek“, protože .Féďa je můj dobrý kamarád“, a co by tatínek pro dceru dobrého kamaráda neudělal. l“ A teta Jiřina se dušovala, že má zjistých zdrojů zprávu, že ten mladý a hezký Dán se do Lidky tak zamiloval, že se s ní nechtěl rozvést. Ale že Olda nepovolil, a tak došlo k naplnění velké lásky.

Na Zvíkově chyběl také JUDr. Franta Pivnička, maminčin mladý kolega od soudu, kterého jsem měl moc rád a směl mu říkat Franto.A on mamince z legrace někdy říkal paní šéfová, což se mi velice líbilo a občas jsem ji tímhle oslovením, podle jeho vzoru, také zlobil.A Franta miloval fotbal, hrál dokonce za nějaký klub, a občas si se mnou zakopal na trávníku u bazénu. To byla pro mne ohromná pocta-zahrát si s profesionálem. A taky se mnou hrával ping- pong-a já .malý kluk, jsem jej skoro vždycky porazil, protože jsem trénoval téměř každý den,a byl jsem velice pyšný, když vyprávěl mamince jak se mnou prohrál.A Franta utekl také do ciziny a mně na Zvíkově moc chyběl. A mamince určitě taky. Občas jsme od něho dostali pohlednici s pozdravem z Mnichova, či nějakého jiného německého města. A mně to připadalo zvláštní.že Franta žije v západním Německu, protože jsem věděl, že ho za války, coby studenta, po sedmnáctém listopadu, odvlekli Němci do nějakého pracovního lágru v Německu,kde strašně zkusil , když ho němečtí dozorci a SS-Manni bili a mučili.A také ho nechali za trest s ostatními studenty ležet nahého celou noc na sněhu. On to vyprávěl mojí mamince, když na něj jako jeho „šéfová“ vyzvídala, a maminka to jednou, když mi přišla dát dobrou noc a já ji prosilo nějaké vyprávění, vyprávěla zase mně. A já pak nemohl usnout. A při první příležitosti jsem se Franty na to zeptal, ale on jen pravil svým tichým, jakoby nesmělým, hlasem: „Byli tam lumpově!“ a dálo tom už nechtěl mluvit. A tatínek mi pak řekl: „Franta, to byl pravej hrdina! Takoví o tom moc nenamluví. Nejvíc o tom nakecají ti, co se stali partyzány dva dny před koncem války. Takovejch bylo nejvíc!“

Nikdo netušil, že Franta není v Německu, ale pod cizím jménem vězněný ve věznici v Ruzyni, a že pohledy, které naši dostávají, nechává posílat STB.

V tom posledním týdnu prázdnin odjela domů do Prahy naše sestřenice Jana se svojí maminkou-naší tetou Jiřinou, která věřila, že to Američané tak nenechají: „Je 10 zaručený. Piileti pár letadel, posypou 10 tady práškem, a až se vzbudíme, bude tu zase demokraciel-a ti co pověsili Píku a Horákovou, budou sami viset I I za Honzu Masaryka“ – tak tahle teta ještě před odjezdem stačila optimisticky napsat do knihy hostů, když od ní všichni očekávali už tradiční veršování: .Polibi mne opět múza, až přestane vládnout lůza!“ Múza už ji nikdy nepolíbila.

Odcestoval také pan profesor Wachsmann ze Státního ústavu pro zubní lékařství, se svojí ženou.který nejenom, že byl strýčkem herce Jiřího Voskovce, ale také velkým českým stomatologem,a který způsobil, že se náš tatínek stále více a více zabýval zubařinou a budoval v písecké nernocnici lůžkové stomatologické oddělení na úkor všeobecné praxe, co měl v Písku na náměstí, společně s praxí zubařskou. A pan profesor,který se svojí ženou každý den mluvil jinou řečí, jednou anglicky, pak francouzsky, aby další den vyměnil francouštinu za němčinu- možná, že spolu mluvili i španělsky- tak tenhle pan profesor, který na Vánoce každý rok přeplaval v Praze Vltavu, jak se o něm vyprávěla legenda, tak tenhle pan profesor Karel Wachsmann zacouvával několik dní před svým odjezdem ze Zvíkova do tatínkovy garáže a jeho žena mu radila, nevím už jakou řečí mu radila tento den- a on si špatně najel se svým peugeotem, když ona, přestože neřidička, ho zvýšeným hlasem navigovala. Já to

?pozoroval z ptačí perspektivy z terasy- ta garáž se nacházela právě pod tou terasou- a viděl jsem, jak vážený stomatolog šíboval tím autem dopředu a dozadu, a nebyl schopen pořád kolem rohu garáže zatočit, a ten roh se přibližoval při každé korektuře víc a víc, takže pan profesor nemohl bez odření laku už ani vpřed, a jeho žena mluvila víc a víc, až najednou zaječela česky: „Karle, tak teď už se odsud nedostaneš! Já ti to říkala !“A Velký Zubař se v mžiku rozhodl,jako když se koni nasadí ostruhy, vyrazil za hrozného skřípění laku o zeď dopředu, zařadil zpátečku a pozpátku uboural celý problematický roh garáže, aby pak z ní vyběhl a křičel na svou ženu, také už mateřštinou: „Do prdele !Já se na to vyseru. Jezdi si sama.když umíš tak radit! …. A já na to zíral a řekl to pak mamince, ale ona mi nevěřila -jako s tou rybou-i.ro by pan profesor nikdy neiek“e abych byl zticha. Za pár dní nás pak Wachsmannů i s nabouraným peugeotem opustili a zbytečně se těšili, že příští léto přijedou znovu.A z auta ještě volali: „Good bye! .friends !“ Už jsme je nikd-y neviděli.

Odcestovali i všichni ostatní návštěvníci- známí i příbuzní,co se jich u nás vždycky o letnich prázdninách vystřídalo, a ve zvíkovské vile začalo být pro mne ten poslední týden v měsíci srpnu léta páně 1950 nějak smutno. Najednou tu nebyl nikdo z mých bratranců, sestřenic, nebo dětí našich návštěvníků, s kterými bych si mohl hrát. V domě se uklízelo po hostech a i my se připravovali na odjezd do píseckého bytu, ze kterého odjížděla do Prahy naše teta Zdenka, maminčina i Jiřinina nejstarší sestra ,se strejdou Františkem a mým bratrancem Pavlem, když tam strávili letní prázdiny .. A maminka pozvala paní Srnkovou, aby jí pomohla vyžehlit prádlo.

A ten dvacátý osmý srpen se lišil od těch ostatních dnů našich prázdnin opravdu jen tím, že byl poslední. Tatínek dopoledne odjel autem navštívit pacienta do, tři kilometry vzdáleného, Oslova, a my děti jsme se ještě koupaly v bazénu, ze kterého měl pak zahradník Rojkovič tatínkem koupenou elektrickou pumpou vypumpovat vodu, aby ji použil na zalévání svých zeleninových záhonů, a zabránil tak poškození spár mezi žulovými kvádry v zimě ledem. Maminka vařila a paní Srnková žehlila prádlo. Táta se vrátil na oběd, ale ještě před ním na mne od auta zavolal: .Honzo.mob bys mi trošku pomoct?“ A já byl šťastný,když mi ukázal povolený šroub u zadního nárazníku a: „Musíš si vlézt pod vůz, Já bych se tam nevešel.“ Připadal jsem si ohromně důležitý a dospělý, když jsem pod vozem točil klíčem,a pak hrdě hlásil,že je všecko už v pořádku. Táta zacloumal nárazníkem, aby mne pak pochválil a já se mohl pýřit hrdostí.

A k obědu byla koprová omáčka, kterou jsem měl moc rád. A jak jsme si všichni i s paní Srnkovou v kuchyni v přízemí na tom obědě pochutnávali, objevil se najednou pomocník z restaurace u V áňů, která už V áňům nepatřila, ale byl tam nej bližší telefon, a že má pan doktor jet do Písku kvůli bytu, a že je to velice důležité, že tam má být ve čtyři hodiny. A táta se zeptal,kdo to byl, kdo volal? „Někdo z bytovýho ouřadu,“ sdělil mládenec a dostal od táty deset korun od cesty.A táta řekl, že to asi bude kvůli nájmu ordinace,kterou měl na velkém náměstí. Mně to nebylo vůbec divné, až když tatínek začal s maminkou mluvit ztlumeným hlasem, abych to neslyšel. Já však napínal uši, zdálo se mi .že táta mluvil starostlivě a maminka jej jakoby uklidňovala … A on pak už normálním hlasem zakončil hovor: „Co mi můžou?!“Snad mi to bylo divné,ale to jsem si uvědomil všecko až se zpětnou platností. A táta .že před odjezdem umyje ještě auto, když má čas, a do toho Písku, že pojede na motorce. A já hned, že pojedu s ním. Ale táta děl rezolutně: „Dneska ne! Ještě se najezdíš, až tě to bude mrzet!“ A maminka se přidala, že si mám odpoledne sbalit své věci, abych je měl připravené na zítřejší stěhování a abych si uvědomil, že od šesté třídy už to nebude žádná legrace, jako v obecné škole: „Teď se budeš muset od začátku roku učit, aby z tebe něco bylo!“ A paní Srnková řekla k mamince: „Ten pan doktor si chvilku neodpočine! Je celej ?hledej.“ A maminka si povzdechla, a jako by na něco jiného myslela, než odpověděla: „Jen aby to všecko vydržel .:

A táta šel umýt to auto a já do knihovny. Ale místo balení jsem psal na tatínkově psacím stroji na ex-libris,které mi přivezl z Prahy: “ Jan Hlach č .. “ A k tomu „č“ jsem napsal pořadové číslo knihy podle velikosti.A číslo jedna- největší kniha -Švýcarský Robinson. Největší a nejmilejší.A také jsem psal ex-libris pro Olinku: „Olina Hlachová č,“ i pro malého brášku:

„Mireček Hlach č.“, i když ten ještě číst neuměl, a měl těch knížek jen pár, obrázkových. Ty ex-libris jsem pak vlepoval arabskou gumou do našich dětských knížek.Ale dlouho jsem v knihovně u toho psacího stroje nevydržel, a šel se podívat na tátu a zjistit, zda už zapomněl, co mi přikázala maminka. A on to opravdu už zapomněl a řekl, že mu mohu pomáhat sušit auto. A tak jsem hladil to krásné béžové auto jelení kůží až tam,kam jsem dosáhl,a pak tu kůži důležitě ždímal, a chtěl jsem si jít pro židli, abych mohl hlazením sušit i střechu, ale tátínek děl: „To nech, Honzo, to už dodělám sám! Už jsi mi pomoh dost l“

A najednou jsme slyšeli od branky veselé hlaholení „práci čest, soudruzi“ , a objevil se u nás pan Bajer : Honza Bajer,instalatér,co rozuměl i elektrice, a že jede odpojit ten elektrický sporák, aby jej zítra mohli naložit na náklaďák řezníka Kubičky, který nás měl odstěhovat zpátky do Písku. A pan Bajer měl vždycky dobrou náladu, a dělal si z komunistů legraci, a když za chvilku dokončil odpojení, tatínek mu nalil štamprdličku, a pak ještě“ do druhé nohy“.A Honza Bajer hned vyprávěl mamince tu anekdotu, jak komunistická první dáma, tlustá Marta Gottwaldová, vyslovovala Churchil tak, jak se to píše“ a prezidentův tajemník ji opravil, že to „ch“ se čte jako „č“ a ona pak prohlásila: „Tak jsme byli včera s Klémou v Čučli a jsem z toho celá čuravá !“ A i já tomu rozuměl a všichni jsme se smáli- mimo maminky. která si mne všimla a pokárala pana Bajera, že by takové věci neměl říkat před dětmi. A:“ Člověk neví.kde to Honza řekne dál a kdo nás pak udá!“A tatínek se přidal: “ To ti , kamaráde, nestačí, žes přišel o firmu ?“ A pan Bajer se smál a odpověděl tátovi, že on o nic nepřišel, protože instalatérská firma ,kterou jim znárodnili, byla napsaná na jeho bratra, takže on byl vlastně, bráchy- kapitalisty, zaměstnanec, a tedy dělník, což je dneska ten pravý člověk s velkým“ č“ a on že tedy takový člověk s velkým „č“ je. A: „Člověk, to mí hrdě,“ A tomu se zase smála maminka a já tomu nerozuměl. A pan Bajer se bezstarostně chechtal a řekl, že se s ním manželka loučila pozdravem „Práci čest, přijeď v šest!“ ,a odjel ve svém bojovém voze KDF, ajá měl pocit, že s ním odjela i dobrá nálada.

Táta vytlačil motorku , zajel s umytým autem do garáže a šel převléct. Vrátil se pak s Olinkou a maminkou, která nesla rozespalého Mirka v náručí, Já otevřel vrata, a i na motorce otevřel důležitě kohout přívodu benzinu a přeplavil čudlíkem plovákovou komoru u karburátoru, aby mohl táta jen „našlápnout“ a odjet.A on nastartoval motocykl, nasadil si baret a na oči brýle, a maminka se s ním loučila nějak víc, než jindy. Alespoň tak mi to připadalo ,když jej políbila a udělala mu na čelo křížek-což nikdy nedělala- a on nám dal pusu na rozloučenou a předal ten křížek zase mně, Olince i Mirečkovi. Nějak víc mne k sobě tiskl,když mne objímal, a pak si natáhl rukavice, rozjel se, ale mezi vraty se znovu zastavil, zhasnul motor a zavolal na mne. Běžel jsem k němu, a on: „Honzo, podívej se na zadní gumu, zdá se mi měkká l“ A péroval na motorce, když jsem ho ujistil, že je pneumatika v pořádku, a poznal .že to byla jen záminka. Najednou se rozhodl a řekl: „Honzíku, kdyby k nám přijeli nějaký divný lidi,nebo policajti, nebo kdyby se dělo něco divnýho, vem kolo a dojeď k Bláhům a zeptej se jestli mají pro nás vajíčka.Já se tam na zpáteční cestě zastavím.“ A poplácal mne rukou v rukavici po zádech, šlápl na starovací kliku,motor zaburácel a táta byl pryč.

Byl pryč čtyři roky.

?Jeho jízda skončila na serpentinách asi pět kilometrů před Pískem. Na těch serpentinách, kde, když jsme jezdívali ze Zvíkova, a spatřili zase z auta panorama města, maminka vžycky okouzlená tou krásou, zadeklamovala ze Šrámka: „Je to zas Písek, je to zas on … “ Tam na něj se samopaly čekali. Uniformovaní i v civilu. Myslel, že je to nějaké loupežné přepadení. Pak poznal dva od Stb: Soukupa a Bártu. „Pojedete s námi !“ Chtěl nastartovat znovu motorku, aby je mohl následovat. Okamžitě na něj namířili zbraně a zarachotili závěry. Stačil ještě vztekle hodit motocykl do příkopu, než mu nasadili pouta.

Večer si přijeli pro maminku. Seděli jsme u večeře, kterou maminka připravila na elektrickém vařiči. Byla starostlivá, že se táta ještě nevrátil. Jedli jsme knedlíky od oběda s vajčkem a okurkový salát.Bylo sedm hodin,nevím proč jsem se na ty kuchyňské hodiny podíval. když nečekaně vtrhli do kuchyně. Byli tři, všichni v civilu, ale malá kuchyně jich byla najednou plná. „Je ještě někdo v domě ?“zeptal se přísně ten.který i přes teplý večer, měl na sobě kožený kabát. Maminka, která určitě musela hned vědět kolik uhodilo, se zeptala co to má znamenat, a že nahoře žehlí paní Smková a dole, na stejném poschodí s kuchyní, že je byt zahradníka. Jeden z nich šel ven a slyšeli jsme přes otevřené dveře jak někomu přikazuje:

„Zajistěte tu osobu nahoře!“

A já věděl, že tohle jsou ti divní lidé,o kterých mluvil tatínek,a že musím na tom kolečku dojet do hájovny k Bláhům, zeptat se na vajíčka. A tak jsem vstal od stolu, vyklouzl dveřmi, neposlouchal, že jeden z nich něco volá, věděl jsem, že kolo jsem nechal opřené o mříž kuchyňského okna. Bylo tam. Vyskočil jsem na něj a chtěl rychle projet brankou na silnici. To jsem už viděl , že se příjezdová cesta k domu i zahrada hemží uniformami i civilistyesenbáky i estébáky. Někteří měli samopaly.Z kuchyně vyběhl jeden z těch prvních tří a křičel: „Chyťte toho kluka!“ Nějaký v uniformě se mi postavil do cesty,ja se mu chtěl vyhnout, ale už jsem věděl, že brankou neprojedu, protože v ní stál další esenbák, a jak jsem se vyhýbal, chytil mne ten v civilu, který se vynořil na druhé straně, za řidítka a já upadl. Rozbil jsem si koleno, ale nebrečel jsem, a ten co mne lapil, se smál a řekl: “ Než se oženíš, tak se ti to zahojí!“ Měl jsem na krku takovou malou taštičku na amulet, kterou jsem si vyrobil ze zbytku kůže podle časopisu Vpřed ,co však už také mezitím zakázali vydávat, a on mne přidržel a podíval se , co v ní mám. A já tam měl jen kamínek z Otavy a sojčí pírko, které jsem našel ,když jsem byl s tátou v lese. A z kuchyně přivedl estébék vytřeštěné ustrašené sourozence, Olinku a Mirečka a poručil tomu,co mne povalil: „Odveď je do postele!“ A já viděl, že malý bráška by chtěl brečet, ale nemůže. Byl jako v tranzu, oči do široka vyvalené, a jen se klepal.A Olinka se na ně nenávistně zamračeně dívala,protože byla vždycky z nás nejstatečnější. A já se zeptal: „Kde je máma?“ „Ta přijde za váma pozdějc !“ slyšel jsem odpověď. A tak jsme v doprovodu tajného policisty vystoupali po schodech na terasu, pak velkými skleněnými dveřmi do haly, a chtěli jsme jít do svých postelí v pokoji na pravé straně. On nám však poručil, abychom šli do ložnice rodičů na straně druhé. Museli jsme si všichni tři vlézt do manželských postelí. Mirek uprostřed a my s Olinkou po stranách. A estébák poručil: „Klidně spěte! Nemějte strach! Paní za váma přijde.“ Nevěděl jsem zda tou „paní“ myslí maminku, nebo paní Smkovou, ale bál jsem se zeptat. „Hlavně nikam sami nechoďte! Když budete něco potřebovat, zavolejte oknem na terasu!“ Pak odešel.

A tak jsme leželi, bylo ještě světlo, nemohli jsme usnout a oknem z terasy nás pozoroval další estébák. A báli jsme se mluvit, občas jsme s Olinkou něco zašeptali Mirkovi, aby neměl strach.Ale on se stále třásl a říkal jen máma. To jsem ještě nevěděl, že bráška, hrůzou všecko,co se stalo před touto nocí, zapomene.Že mu zůstane v paměti jen tahle noc a jak na něj nějací zlí lidé svítili baterkou. A divil jsem se, že bylo třeba tolik ozbrojenců na mámu, a tři děti. Vysvětloval jsem si to tím, že policisté tajní i netajní čekají na tátu, protože jsem
?nevěděl, že už jej maj í. A dělal jsem si výčitky, že se mi nepodařilo dojet na kole k Bláhům a tak jej upozornit. Že je to moje chyba. Že jsem měl být připraven někde v úkrytu, třeba na některé z lip,které vroubily plot, a vyrazit pak polní cestou za zahradou, jak bych je uviděl. Byl jsem nešťastný, že tatínek se na mne spoléhal a já jsem selhal. A napínal jsem uši, zda uslyším motorku a hrozil jsem se ,že vjede do téhle estébácké pasti. A přišla tma a my slyšeli jen hlasy těch zlých lidí venku a jejich smích. A občas na nás ten z verandy zasvítil baterkou. Pak jsem slyšel nastartovat auto. Byla to naše „dočka“. Zvuk jejího šestiválce bych rozeznal mezi všemi auty na světě. Poznal jsem, podle toho,jak tůrovali motor, že s tou její poloautomatikou .flujdrajv“ neumí jezdit. Když couvali branou,škrtli blatníkem.To krásné auto, které tak lidé tátovi záviděli, bylo to první,co ukradli.

Nevím kolik bylo hodin,když přišel ten s baterkou. Zasvítil na nás, poznal,že nespíme a vyzval mne , abych šel s ním . Olinka s Mirkem chtěli jít také,ale on poručil: „Vy tady počkejte!“ Vedl mne do knihovny,kde seděla maminka na židli.Zdála se mi klidná a nebojácná. S ní tam byli tři neuniformovaní estébáci. Jeden u psacího stolu ,druhý na houpacím křesle a ten třetí seděl na spodním stupni pojízdných schodů,ze kterých bylo možno dosáhnout na svazky ve vyších regálech.Maminka mne vyzvala, abych jim ukázal tátovy lovecké zbraně. A k tomu za stolem: “ Honzík se v tom vyzná,já nemám ani tušení,kde ty pušky jsou.“ Tak jsem otevřel skříň za schody ,kde ležely f1inty,které jsem tak dobře znal, neb mne je táta dovolil čistit. Byla tam brokovnice dvanáctka, maminčina brokovnice osmadvacítka, kozlice dvacítka s hornetem, kulovnice, belgická malorážka,která se nabíjela pažbou a vzduchovka. A vzal jsem první pušku, abych jim ji podal, ale ten na houpacím křesle se lekl,vyskočil a zařval: „Nech to na místě !“ Položíl jsem zbraň zpět. Když mne odváděl ten s baterkou, maminka na mne zavolala: „Neboj se, Honzo, to bude zase dobré!“a já pak v posteli vzpomínal, jak jsem za války ,když tátu zatkli Němci,doprovázel tetu Jířinu, když vezla jeho lovecké zbraně, na dětské kárce, přes celý Písek, odevzdat na policii. A taky na to, že ani ti Němci tátovi auto neukradli. A v duchu jsem se bál, že tohle bude všecko horší, než tenkrát.kdy ani maminku neodvezli. Tušil jsem, že tentokrát ji odvezou a modlil se,aby to nebyla pravda. Pán mne však neslyšel.

Muselo být už k ránu,když pro nás přišli, abychom se s maminkou rozloučili. Byla v hale s těmi estébáky a plakala. My k ní běželi a líbali jsme ji a objímali a ona ještě pochovala brášku a skrz slzy nás uklidňovala: „Nebojte se, děti,brzy se vrátím! A ke mně: „Honzo, ty jsi nejstarší, dej na ně pozor!“

Pak jsme maminku vídali deset let jen ve vězeňském mundůru.

Když ji odváděli pl-es terasu, někdo omylem rozsvítil barevné žárovky, připevněné na pergole mezi pnoucím se vínem. Jako při oslavě. Jeden od Stb zavadilo složený slunečník opřený o stěnu, a ten, za hrozného rachotu, spadl na servírovací stolek, a rozbil na něm připravené sklenice. Z okna v přízemí se ozval vystrašený hlas paní zahradníkové:

„Ježišmarjá, co se stalo?“ A estébák zavolal do tmy jejím směrem: „Spěte dál, nic se nestalo!“

NIC SE NESTALO

Na Čtení z Písku uveřejněno se svolením autora. 2012.