DÍLA

Památce Karla Tomana

Je pusto na polích a dooráno,
spí listy na hrobech, slzí v nich listopad.
Vem hroudu do dlaní, po kmeni třešňovém
roztřísni její žal, jenž tryská jako půlnoc,
a tiše zašeptej: domove, domove.

V kapse má růženec,
kterej slejvá zmoštovaný slunce
jara a podzima
najednou,
je to jako touha
sednout si eště jednou
na zápraží
prokvetlý teplem Tvejch
nezapomenutelně podzimních
vlasů.

Sklidilo se,
nalámat chrastí na zátop
a vobalit
padlou vládou, poklesem akcií
a nejdřív zapálit
v místě, kde reklama hledá
jeho.

Nebudeš už muset klepat kosu,
seno obracet a svážet,
možná zbude trochu času
a ty sevřeš její paže
pevněji a odhrneš jí šátek
z čela, spadne na zem,
nikdo ho pak nesebere.

Sotva jsem koštnul
topínky a nakrájený půlměsíce jablek
a pár doušků šípkovýho čaje,
votevírám dveře
a trhám jabka na cestě do Kukel,
šťávu maj pichlavou jak ráno
probodený ržánim mechanickejch koní
v ocelový maštali.

Usedaji oba ke stolu
a nad otomanem se třpytí
vobrázek Svatý Hory,
blízko bojleru,
město pod ní
je litý z betonu a bronzovýma rukama
vopracovávaný.

Je páteční podzim
a pozejtří neděle.

Maria Panno, počatá
bez poskvrny, dej,
ať hledám krásu s nadějemi,
ať příští mráz nespálí zemi,
ať život, jenž je dosud němý
neusyčí jak plynojemy
a dej mi nést tíhu z jeho ramen.
Ve jménu Otce, Syna. Amen.

Smráká se
a listopad
bubnuje prsty po střeše,
jako by to byla deska stolu.

Podej mi ruku.

Z dosud nepublikované sbírky Rozeslova