DÍLA

Běs války zuřil po Čechách
a nebe v ohni rudlo,
kam Maxmilián z Bavor táh,
vše zúpělo a chudlo.

Už Prachatice vyloupil
a Vodňany vzal hravě,
a sotva s plenem hotov byl,
spěl k Písku na Otavě.

Hned osul vrchy ven a ven
a kázal střílet z kusů;
„To závdavkem ti dávám jen,
ty pronárode Husů.

Až lehnu k městu, uvidíš,
jak Bavorák to sbírá!“
A k Písku posunul se blíž
a ze dvou stran jej svírá.

Leč nežli k branám přijít moh,
dal primas zvonit z věží
a rázem v muže rostl hoch
a z kmeta jun byl svěží.

„Nuž, chutě, všickni sem,“
děl primas, „ale v zbroji!“
A v městě jako před městem
vše na útok se strojí.

Nač kuklice, nač šorc?
To trest; žák ruče sáhl k luku,
jun půlhák, šaršon muž a kmet
vzal aspoň končíř v ruku.

A počal útok; vztek a boj
už na všech stranách řádí,
až k branám nepřátel vnik roj,
leč ne v lid, v mračno draků.

Dalť primátor, vždy ostražit,
včas z kuší, děl a praků
smrt v nepřátelský metat lid -
leč ne v lid, v mračno draků.

A bděl a velel na valech:
„Jen opatrně, bratři,
nás třetina je Němců těch,
tož buďme každý za tři!

V mé ruce bílá korouhev
buď sborů našich stráží;
rád za svobodu dává krev,
kdo svobody si váží!

Kam korouhvicí zamávám,
v ty shlukněte se strany;
lest vůdce nájezdníka znám
i jeho Bavorany.

Víc úskoků v nich nastokrát
než statečného vzdoru,
tož až v ně nejvíc budem prát,
mějte se na pozoru!“ —

Až k branám Maxmilián leh
a svírá lid a mučí:
„Už vzdejte se, sic ve třech dnech
vše zhyne střel mých tučí!“

Leč primas Švantle v odvěť dal:
„Ej, marně čekáš, věru!“
Tu Maxmilián zlícen vstal
a vzkřik: „Pak vás zperu!“

A střílet kázal z kusů všech,
jen v noci ustál málo;
leč hle, co prorval v městských zdech,
vše ráno zase stálo.

Když v stanech hýřil Bavoran,
byl měšťan v plném díle
a znova směle u všech bran
bil do noční té chvíle.

Kam Švantle korouhvicí máv,
tam druzi v ráz se nesli
a tloukli do prsou a hlav,
až lezci z hradeb klesli.

Tak primas vítězí co den,
nechť střely prší z důli,
ač do žeber je postřelen
a praporní žerď v půli.

Vždyť zdrávy hlava jsou i páž,
tož bedliv druhům kývá,
i tím — kde chce mít hradeb stráž —
co z korouhve mu zbývá.

I rozlítil se Bavoran:
„Ten chlap je zrovna z kovu,
tož na město mu ze tří stran
dnes poženeme znovu!“

A do bran smělým útokem
hned Bavoři se drali,
leč s meči v ruce v úžas všem
i chlapci do nich prali.

Boj v městě byl i na hradbách
a s druhem druh je v práci…
„Zle!“ Švantle vzkřik a k srdci sáh —
a do valů se kácí.

Byl trojí ranou sestřelen
i s korouhvicí v rukou;
vrah tře se do bran — hrozný den —
šturm bubeníci tlukou.

Vše vražděno, co Bavor stih,
až vlas se hrůzou ježí;
pln krve primas od ran zlých
blíž branky mrtev leží.

K svým ňadrům tiskne korouhev,
jak třásl by se o ni,
a vřelá purpurová krev
na její kment se roní.

A vítěz do města se dral
a děl: „Vše hlavu složí!“
A bubeníku rozkaz dal:
„Jdi k sloupu Matky Boží!“

Tam bubnuj statně zas a zas
a celý den a ruče;
to značí k vybíjení čas!…“
A zpilý tambor tluče.

Hned žoldák do lupu se dal
a dávil vše i děti
a jako kanec hodoval,
když v klasné vniká setí.

Křik vražděných a dětí kvil
až za město se šíří,
v tom Buquoy s jízdou přikvapil
a hněv mu v tváři pýří.

Vždyť na sta mrtvol — hrozná seč —
je nakupeno v městě
a padlým nechce ani meč
jít z uzavřené pěstě.

Trup mladé ženy zohyzděn
v těch mrtvol leží směsi,
nach z ňader sněhu tryská ven
a vůdcův zrak se děsí.

Jeť dítě při nich — hrozný zjev!
květ na podťatém trsu,
rtem život saj: mléko, krev —
i smrt z matčina prsu.

A Buquoy na tambor a křik:
„Dost loupeže a krve!“
Leč běsný voják ukrutník
víc v buben tlouk než prve.

Tu Buquoy znova: „Chlape, dost!“
a kordem k soše mává,
leč vraždy nenasytný host
dál tlouci neustává.

A tluče — hojnýť kyne plen —
a málo důtky váží,
až Buquoy hněvem rozpálen,
kord do prsou mu vráží. —

„Tak ctí pan hrabě rozkaz můj?“
děl Bavoráků vůdce;
„toť malý trest jen za vší zbůj
na císařovy škůdce!

Kdo kázal vám to?“ —
„Lidskost!“ — „Aj,
mým soudruhem jste přeci,
či zbojcům na pomoc v ten kraj
jste v sporné přišel věci?

Co lidskost na divokou zvěř?
Co smilování luze?
Když nechtěla se vzdát ta sběř,
ať pojde v pomsty hrůze!…“

„Jsem vojákem, leč srdcem jat,
já nechci dělat kata,
ten lid šel mužně bojovat
za práva jemu svatá!“

„Malitia, malitia!
to pane hrabě znáte;
jste vůdcem, vojvodou však já,
co chci, to vykonáte.

Dnes buďsi, do šachet tu směs,
leč to vám musím říci,
že pro Švantle chci ještě dnes
mít sbitou šibenici!“

„Jeť mrtev! statečný ten brach,
hle, tváře klidné rysy!“ —
„Co mrtev! Druhým na postrach
i po smrti ať visí!“

Leč Buquoy hlavou zavrtěl
a hněvem zrak mu plane:
„Mně cit a rozum jinak děl —
syn Francie jsem, pane!

„Ne! primas bohatýrem byl
a pad; buď konec muce!“
A do rakve ho položil
i s korouhvicí v ruce.

A k lidu mluvil: „Hleďte přec!
Střel plno, jen ne v pleci…
Čest vzdejte! Pro svatou tak věc
a pro vlast mrou jen reci!

Jsme smířeni, leč z ran jich čel
duch nových bojů vstává;
lid zabít může nepřítel,
leč nikdy jeho práva!

Nuž s kordu mého blýsknutím
svých pušek výstřel slučte
a jako Švantle s lidem svým
též žít i mřít se učte!“

Adolf Heyduk. Písecký promátor. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 74-76.
Z knihy Bohatýři. Praha 1894.