DÍLA

Blízké okolí města Písku poskytovalo před půl stoletím (1860—70) pohled dosti neutěšený a málo vábivý. Vojenská plovárna a Honzíček byla snad jediná výletní místa, kam nečetné obecenstvo v den sváteční se odvážilo. Přístup na vojenskou plovárnu ve dni všední nebyl dovolen, neboť sloužila alej, od hostince podél řeky k altánu vedoucí, vojsku za střelnici a plovárna sama v době letní byla dosti málo civilním obyvatelstvem používána.

Stráně proti plovárně, na druhé straně ležící, byly pusté, nezalesněné. Zádušního lesa na Kocourkově vůbec nebylo. Pozemky, které dnes pokrývá, byly pronajaty na pole a zely pustotou.

Město Písek samo bylo dosti neupraveno. Náměstí a některé hlavnější ulice byly opatřeny špatným, děravatým a prošlapaným chodníkem („jdeme po kvádrech“ jsme říkali); kde rolnické a lesnické ústavy a kasárna, byla tak zvaná vojenská louka, kam zdejší posádka chodila na cvičení a kde se konala jednou za rok městská slavnost v rozměrech velikých s nezbytným slézáním stožáru, ověšeného perníkem a dárky, střílením holubů a závody hochů v pytle zašitých. Městské sady tvořila alej lip, dosud stojící. Mezi touto a hradbami byl od Reinerů dolů k mostu otevřený hradní příkop, kterým tekl potok přicházející z rybníků u Vodáka ležících. Příkop ten byl později zavezen a sady po způsobu parků anglických jakž takž upraveny. Byly vlastně listnatým lesem, zarostlé vysokými jilmy, pajasany a javory, neupravené, v některých místech vlhké a skorem všude nečisté. Přesto byly váženy zdejším obecenstvem jak drahý a cenný skvost a každá jakákoli změna, směřující k zušlechtění této divočiny, neobešla se bez velikého nářku a povyku samozvaných hlídačů tohoto parku.

Mám v živé paměti, když jsme učinili první útok na tento nedotknutelný „hvozd“. Měli jsme tehdy za úkol poraziti prostoru pro důstojné umístění pomníku Palackého. S dřevoštěpy nastoupili jsme ve 3 hodiny ráno do práce, abychom za ranních hodin, kdy v parku nikdo nechodí, byli hotovi. Přesto rozneslo se v městě, že se park poráží, a zanedlouho přispěchalo několik rozčilených starých pánů, kteří své rozhorlení nad pustošením takové krásy slovy ne právě příjemnými vyjadřovali a nám v porážení stromů bránili. Při pozdějších přeměnách v sadu tomto bylo už obecenstvo trochu shovívavější — ač dlužno konstatovat, že přes zdařilé výsledky jak v tomto hlavním sadě, tak i v pozdější době v jiných sadech venku (jako na Vyhlídkách, na vojenské plovárně) při každém odborném výkonu musí výkonný úředník mnohou sice neodbornou, avšak vždycky nepříjemnou poznámku a kritiku přeslechnouti.

Cikánka (nyní ulice Prokopova) byla hlubokým příkopem s potokem tekoucím z tak zvaných Trub. V příkopě tomto U kříže hrávali jsme jako chlapci míč a pasáka (fotbal a tenis nikdo tehdy neznal). Na Trubách vedla špatná lesní cesta vozová k Vodákovi podél široké, vysokými topoly porostlé strouhy.
Vyhlídky a údolí u Vodáka byly úplně pusté. Celý kopec Vyhlídek používán byl jako pole a sice svahy, k městu se klonící, s horší půdou, byly rozděleny na malé dílečky po půl strychu a takový jeden nebo dva dílečky byly přiděleny jako podpora chudým měšťanům bezplatně do užívání dle zvyků v Americe.
Chudáci tito obhospodařovali tento úděl, jak mohli. Někteří dřeli se na tom do úpadu: srovnali půdu, nadělali ze sneseného kamene vysoké meze a tarasy, nosili v putnách a nůších na zádech hnůj do neschůdného kopce a klidili za práci svoji trochu obilí a brambor. Někteří, než by se dřeli, raději za nepatrný peníz prodali nebo pronajali užívání svého dílu někomu jinému. Lepší půdu na Vyhlídkách tehdejší správa města rozdělila na větší díly, pronajímala je pachtem vždy na 6 roků. Z tohoto poměru povstalo přejmenování, řekl bych překřtění Vyhlídek na Ameriku. Říkalo se posměšně chudá Amerika dílům chudým měšťanům k užívání propůjčeným a bohatá Amerika dílům propachtovaným. Kraj tento byl dosti pustý, nenavštěvovaný, k čemuž také přispívala i ta okolnost, že zde bylo veřejné popraviště „na šibenici“. Každý větší liják způsobil na Vyhlídkách pohromu. Půda odplavována a četnými stržemi špatné cesty stávaly se ještě horšími. Příval vody dobíhal až do města a působil i zde, hlavně v domech proti nynější poště, záplavu a škody.
Stráně kolem řeky Otavy pod městem (Na pazderně, U Martínka) byly pusté, nezalesněné. Jako hoši proháněli jsme se v stráních těchto i ve skalách, kde na podzim zapalovali jsme suchou trávu a oheň na prérii jsme napodobovali.

Budějovická silnice vedle Pražské silnice se skvostnými lipovými alejemi byla jedinou a nejvíce navštěvovanou procházkou městského obecenstva. Silnice Putimská, vycházející obloukovou branou u Neuhauserů z města a vedoucí po pusté hrázi Šarlatského rybníka, který tehdy nebyl zavodněn a jako pole a louky se užíval, nelákala příliš ku procházkám. Jen dostavníky a pošta do Ražic ku dráze jezdící oživovaly cestu tuto v určitých hodinách.

Tam, kde je nyní tak zvaná Zátková alej (vulgo Pakšovka), byl široký močál, kolem něhož vedla bídná pěšina směrem k nynějšímu nádraží. Šarlatský potok přecházel se zde po dřevěné lávce. V zimě na loužích tohoto močálu bylo naše první kluziště. Po lukách kolem Prachárny tekl v nesčetných zákrutech potok do řeky. Vrch Prachárna byl pustý. Malý domek, obklopený zemitým valem a hlídaný vojákem, z „pekhauzu“ sem docházejícím, používán byl jako skladiště prachu pro zdejší posádku. Odtud bylo jméno vrchu. Pivovar zde ještě nestál, pouze sklepy v roce 1870 postavené.

Písecké lesy v té době skorem nikdo z obecenstva píseckého neznal, aniž se o ně zajímal. Silnice lesní, jichž směry již v roce 1858 lesmistrem Grögrem byly založeny, nebyly dlážděny ani upraveny. Jezdilo se po měkkých lesních cestách, nesjízdných četnými lokáči a děrami, rozjezděných vyvážením těžkých nákladů. Výlet do lesů tehdy nebyl znám, nikdo po něm netoužil.

Výlet k Dudákovi a na Flekačky, který každým rokem pořádali studenti ze zdejších městských reálných škol s praporem, doprovázeni profesory a zvaným obecenstvem, byl jednou z velmi řídkých společných vycházek vedle výletů k Honzíčkovi, na Vinici a na vojenskou plovárnu.

Jel-li někdo do lesa pro dříví — byla výprava provázena tklivým loučením — jen aby se zase ve zdraví vrátil.

Tak vypadalo asi okolí Písku před 45 lety. Vše bylo, jak to Pán Bůh stvořil; nebylo vůbec žádné snahy ani pochopení, že by mohlo to staré (a dle soudu našich dobrých předků jedině dobré) stati se lepším.

Prvního ducha od této strnulé doby vnesl asi v roce 1880 za doby purkmistra Gamische tehdejší městský radní a pozdější (od r. 1887) purkmistr Alois Pakeš.

Písecká čítanka. 2. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1981, s. 50-54.
Knapp, Karel. Pěstování estetiky krajinné v okolí král. města Písku.  I. a II. Otavan, 31. 8. 1917, roč, 2, č. 6-7, s. 104 – 109; 14.1. 1918, roč. 2, č. 10. s. 158-160.