DÍLA

Abeceda pobožné manželky

a rozšafné hospodyně,
to jest
výklad dvamecítma veršův o ctnostech
dobré a šlechetné ženy pořádkem liter
abecedy hebrejské v poslední kapitole
Přísloví moudrého krále Šalomouna
od Ducha svatého položených,

těchto posledních zlých a rozpustilých časův
všechněm jak ženám, tak mužům, v stavu
manželském pracujícím velmi
užitečný a prospěšný

Předmluva
/…/

Bohatá a krásná žena může býti dána od lidí, ale dobrá nic.

Bohatá i krásná a těm podobnými věcmi ozdobená žena lidskou radou, pomocí a snažností nalezena býti může, ale kteráž by se s dobrým umyslem pobožného člověka, s jeho šlechetnými mravy srovnávala, kteráž by s ním v náboženství, v službách a poctách božských jednomyslná byla, kteráž by se mu věrně a upřímně živiti pomáhala, taková žena, taková manželka znamenitý a obzvláštní dar jest Pána Boha jakožto svým věrným synáčkům v té částce života žehnajícího a jim pomáhajícího Otce.

Většího daru není jako dobrá a pobožná manželka.
Bůh poblouditi nemůže.
Kdož zlého zakusil, nejlépe rozumí,co jest dobrého.
S ženou zlou,nepoddanou, svárlivou a nemravnou těžký život muži.
Zlá žena domácí zlé.
Nyní horší ženy jsou, než Xantippe byla.

A tak člověk pobožný a pokojný nic většího aneb k životu vezdejšímu potřebnějšího od Boha žádati sobě a vinšovati nemůže jako dobré a pobožné manželky, příjemné tovaryšky a věrné společnice, kteráž by ne od lidí, ale od něho samého byla zvolena, zasnoubena i dodána, jehožto opatrnost při volení oblouditi a dobrotivost v darování a dodání oklamati nemůže. Nechce-li pak aneb nemůže-li kdo velikosti tohoto dobrodiní božského z života pokojného, laskavého a příjemného a pobožnou a milostnou manželkou poznati, ten tomu jistě z hořkého aneb utrpného a právě mučedlnického života s ženou nešlechetnou a zpronevěřilou snadně porozumí. Co jest (prosím) nad ženu zlou a nestydatou nezbednějšího a nesnesitedlnějšího? Co medle těžšího jako život plný sváru a nenávisti, v němž jest ne tak spolčení jako rozloučení myslí dvou spolu bydlících? Co pak může být bídnějšího jako s tou v jednom domě živu býti, kteréž ani poctivě propustiti, ani dobře s sebou zdržeti člověk poctivý nemůže? Jejížto převelice zkažené mravy a porušené obyčeje, nemoha jich žádným vymyšleným způsobem napraviti, vol neb nevol snášeti musí? V té tak nepříjemné a přetrpké společnosti jiného není, než jakž Socrates o své Xantipě říkával, domácí zlé a trpělivosti muže ustavičné cvičení. Ale našich časův ženy mnohém horší, než Xantippe byla, v nemalém počtu vídáme. Protože tato, ač v mravích trpká, nepříjemná a nevlidná byla, však proto manžela upřímně milovala a jemu věrná byla, čehož nynější nečiní, než vždy navzdory mužům svým, v odporných věcech svou vůli, co nejvíce mohou, provesti usilují.

Žena svárlivá podobná střeše deravé.
Vstupujícím do manželství potřebí modlitby.
Konec života manželského čest a chvála Boží.

Velmi dobře Šalamún ženu svárlivou a trpkou střeše děravé, skrze niž všudy voda kape, přirovnává. Řekové také s dvěma nejhoršími věcmi v světě, totiž s povodní a ohněm, třetí nešlechetnost a zlobivost ženskou počítají. A protož člověk pokoj a svornost milující, kterýž v stav manželský vstoupiti míní, nechce-li do té jámy všech bíd a těžkostí upadnúti, potřebí jest mu, aby vždycky a ustavičně, vstávaje i léhaje, za to Pána Boha prosil, aby tu věc sám v své opatrování přijal, mysl jeho svým duchem spravoval a takovou společnici jemu připojil, s kterúž by v pravém náboženství křesťanském jednomyslně a bez ouhony živ byl tak aby obou dvou těch manželův život a svaté obcování nic jiného nebylo než pobožné přede všemi lidmi vysvědčení,vyznání a vzývání toho, kterýž je v jedno tělo učinili a spojil, a za to jemu, jako dobrotivému a laskavému Otci, ustavičně děkoval. Neb se k takové cti a k chvále Pána Boha všecka ta společnost života manželského vztahovati má. Ale však taková čest a chvála Boží z ctnostného a pobožného života manželův pocházeti nemůže, leč takové předsevzetí snažné a ustavičné modlitby předejdou.

/…/

XIII. verš
MEM

Koberce dělá sobě z kmentu a z zlatohlavu jest oděv její.

Dobrá hospodyně netoliko pro potřebu, ale i pro ozdobu oděvu požívá,
ale bez škody muže svého a ujmy živnosti.
Naplňuje dům rozličnými potřebami.
Lacino kupuje a uskrovňuje outratám, kdež může.

To jest dobrá a rozšafná žena, což může nejpěknější věci, jakž na ni náleží, netoliko pro potřebu, ale i pro ozdobu domu svého způsobuje a sama sobě pěkných a čistotných šatů nadělá, tak aby v nich poctivě mezi lidi vyjíti mohla. Neb toho, jakž na který stav a povolání náleží, žádná zanedbávati nemá, však to všecko činí, ne s nějakou škodou svého manžela aneb s ujmou živnosti, anobrž ona naplňuje dům svůj dobrým a pěkným nábytkem, koberci, čalouny, dobrými ložními šaty, peřinami, zlatým, stříbrným, mosazným, cínovým, měděným, železným a dřevěným nádobím a jinými věcmi, jichž se v domě potřebuje a jimiž se dům okrašluje. V tom pak její rozšafná bedlivost nejvíc se schvaluje, že takových věcí netoliko potřebných, ale i ozdobných nekupuje, ale předouc sama   na větším díle, což z své práce nachová, to na potřeby a ozdoby domu vynaloží, tak aby dům její, což může s nejmenší utratou býti, netoliko dobře a náležitě opatřen, ale také pěkně ozdoben byl.

Nábytek v domě a oděv ukazuje, jaká jest hospodyně.
Nyní ženské pohlaví v šatstvu a okrase své daleko z mezí vystupuje.
Rády by ženy náše pěkně chodily, ale nerády by sobě na to vydělávaly.

A jistě hned pozná člověk z nádobí a jiného nábytku, jaká jest v domě, rozumná-li a pilná, čili nerozšafná a lenivá, hospodyně. A zase v jakém způsobu a oděvu žena na ulici a mezi lidi z domu svého vychází, takový se způsob v domě jejím při hospodářství, při manželu, při dítkách, při čeládce nachází. Ale za našich časů není potřebí žen mnoho napomínati a jim, aby okrášlené chodily, naučení dávati. Nebo mnohé toho samy se vší snažností vyhledávají, jedna přes druhou se strojí a šlechtí, co jedna uhlédá na druhé, musíť to míti, by třebas muž vinici měl zastaviti, anobrž mnohá, nemůže-li co chce, od muže svého dosíci, přemejšlí, aby toho od cizího dosáhla. Jižť mnohé měštky v oděvu a okráse stav rytířský i panský daleko převyšují a mnohé dosti chatrné řemeslnice, vidouce to, také bez aksamitů, damašků, karmasinů, sobolu a těm podobných drahých věcí choditi nechtějí. Bezpochyby že rády to slyší, jak se tato hospodyně v škole Šalamounově vyučená šarlatem, zlatohlavem a jinými věcmi ozdobovala, a tak že i jim se ozdobovati sluší, budou se chtíti příkladem jejím vymlouvati, ale kdyby pošetřily, co napřed stojí o její snažnosti, práci a péči při hospodářství a dobývání živnosti, musily by to některé samy vyznati, že jsou hodnější pytloviny nežli hedbáviny. Jakž pak mnohým, když jim kupci, kramáři a židé z dluhů šaty a jiný nábytek poberou, na to pohříchu těchto let velmi zhusta přichází.

Bylo by potřebí, aby Kato z mrtvých vstal.
Muži rovněž též v oděvu řádu nemají.
Zřídka se nyní v Čechách pravý Čech spatřuje.

Bylo by tedy potřebí, aby onen Cato, starý Římanin, z mrtvých vstal a našim ženám, jaká na ně okrasa neb ozdoba sluší, oznámil a za tou příčinou nějaká práva ustanovil. Ale třeba-li se na ženy pro zbytečnost a přílišnou nádhernost v šatstvu a oděvu mnoho domlouvati, zdaliž se tak mnoho při mužích nenachází? Poněvadž se to očitě spatřuje, že sme všickni v té příčině z svých mezí velmi daleko vykročili. Jistě časův těchto našich mnohém divnější jest na mostě pravý Čech než jelen s zlatými rohy, jakž o těchto letech předkové naši předpovídali. Mnozí jsme se zajisté zvlašili, na větším díle pak zšpanělili a poturčili. Pán Bůh všemohúcí uchovej, abychom snad pod jhem a břemenem cizích národův upěti nemusili, jichžto kroj a oděv více k ohavě své nežli k ozdobě sobě sme zvolili a na se vzali. Ale na ten čas dosti o tom.

/…/

XXII. verš
THAV

Dejtež takové z ovoce rukou jejích a nechť ji
chválí v branách skutkové její
Dobrá žena ode všech lidí chválena býti má.
Židé v branách soudívali.
Skutkové dobří sami se chválí.
Dobrá pověst v tomto světě jest věc nejznamenitější.
Pobožné ženy věčné spasení očekává.
Ženy dědičky života věčného.

V tomto verši Šalomoun netoliko manžela a dětí, ale všech lidí napomíná, aby takovou ženu pro takové její ctnosti a skutky chválili, tak aby práce a snažnost její hodnú odměnu a záplatu měla, nebo v hebrejském jazyku častokrát slovo dáti za chváliti se vykládá, jakož se pak z toho i při konci dokládá. Aby takovou ženu v místech slavných a vejsadních jako v branách, kdež se u Židův soudy a rady držívaly, všickni velebili a chválili. Anobrž by třebas všickni mlčeli, tedy její skutkové, že chvály hodná jest, to budou o ní vysvědčovati. Jako by řekl Šalomoun, všickni vůbec takovou ženu statečnou, dobrou a šlechetnou hospodyni pro její pobožnost a její ctnosti, pro její šlechetné obcování, pro její opatrnost a rozšafnost při spravování domu a hospodářství velebiti a chváliti budou. Kdež se koli dobří a poctiví lidé pospolu shromáždí a na ni zpomenú, všecko dobré a poctivé o ní mluviti budou. Jest pak v světě tomto nejznamenitější klenot dobré slovo a dobrá pověst mezi lidmi, tak jakž Šalomoun mluví: “Dobrá pověst a soud o člověku lepší jest nežli veliké bohatství a příjemnost, lepší nežli stříbro a zlato.“ Však nicméně pobožná a šlechetná žena netoliko cti a slávy zde na zemi, ale také v budoucím životě věčného blahoslavenství a spasení dosáhne. Nebo (jakž sv. Petr praví) bohabojné ženy jsou také dědičky milosti života. Čehož sv. Pavel potvrdil, kdež dí: “Spasena bude žena, rodíc dítky a je chovajíc, jestliže však u víře, v lásce, s posvěcením a s studem setrvá.“

Závěrek

Tato Abeceda obojího pohlaví manželům se hodí.
Mnohém užitečnější tato Abeceda nežli zrcadlo.
Povinnost dobrých manželův.

Toť jest ta Abeceda, kterúž Duch svatý sepsal a všechněm manželům obojího pohlaví k naučení vydal, jižto čím člověk křesťanský častěji sobě čítati bude, tím také lepšího a většího naučení z ní nabude. V slovích jest dosti krátká, ale v smyslu a rozumu velmi hluboká a široká. A protož dobří manželé měli by ji v svých domích jako minucí a kalendář na stěně přibitou míti a do ní každého času volně a pilně se vzhlédati. Anobrž ženy, k nimž se mnohém větší díl této Abecedy nežli k mužům vztahuje, měly by se v ní mnohém častěji než v křišťálovém zrcadle spatřovati a vedlé ní všecek život a povolání své spravovati. Jestli co toho při sobě najdou, mohou chváliti Pána Boha z toho, že jim s Sárou, Rebekou, Ráchel a jinými svatými ženami místo dal, přičiníc se o to, aby ty věci při sobě rozhojňovaly a množily, pakli při sobě takových ctností nenacházejí aneb některé toliko začátky při sobě spatřují, aby se o to všelijak snažovaly, jak by je , pokavadž býti může, zouplna měly a jich dosáhly. Nebo vzhledání do zrcadla užitku nepřináší, když toho snětí poškvrn nenásleduje. Tak také čítání Písma svatého nic tomu neprospívá, při komž se polepšení a napravení života v skutcích dobrých opravdově nespatřuje. Duch svatý skrz Šalomouna oznámil mužům, že své manželky věrně, upřímně a stále milovati a je za svůj nejdražší a nejznamenitější poklad ženský míti a držeti mají. A poněvadž ženské pohlaví mívá své obzvláštní jakési vášně a náklonnosti, ano také vedle propovědění sv. Petra každá žena mdlejší nádoba jest, toho od nich jako statečnějších a silnějších vyhledává a za věc slušnou býti uznává, aby je trpělivě snášeli a s nimi, pokudž náleží zlé i dobré zavděk přijímali a je jako vlastní své tělo v poctivosti a v hodnosti náležité chovali.

/…/

Z knihy Jana Kocína z Kocinétu Abeceda pobožné manželky a rozšafné hospodyně. Praha 1585.
RATAJOVÁ, Jana a STORCHOVÁ, Lucie. Žena není příšera, ale nejmilejší stvoření boží: diskursy manželství v české literatuře raného novověku. Praha: Scriptorium, 2009. ISBN 978-80-87271-08-7.