DÍLA

V Písku, ulicí od Floriánského plácku, šel k Velkému rynku měšťan Václav Piksa. Pán asi padesátiletý, statné postavy, kterou ještě zvyšoval hnědý válec klobouku, v límcovém plášti stejné barvy, kráčel důstojně, jen zlehka se opíraje o španělku se stříbrným knoflíkem. Sluneční zářijové odpoledne vylákalo většinu obyvatel krajského města na obvyklou nedělní procházku. Na uctivé pozdravy málo významných chodců odpovídal zámožný měšťan slůvkem servus, jinde se dotýkal střechy klobouku s náznakem úklonu, před měšťany cylindr smekal se širokým rozmachem, s přáteli vyměnil několik vět.
Náhle za ním tartas. Ulicí se hnal houf kluků, většinou bosých, a v jejich středu se míhalo cosi nejasného. Z klubka vyběhl dopředu chundelatý pes, naježený, vrčící, a za ním jak dělová koule vyrazil zablácený, černě skvrnitý vepř. Nedostihl chundeláče, zezadu ho drze kousl do kýty jiný, rezatý voříšek. Vepř se na něho otočil, chundelatý pes ho znovu napadl, a kolem měšťana se motal chumel zvířat a ječících kluků, až několik cákanců bláta utkvělo na jeho světlých pantalonech. Měšťan zahromoval a rozdal svou španělkou několik ran na hřbety nejbližších výtržníků, kluků i zvířat. Stál se zrudlou tváří, spravedlivě pobouřen na konci ulice, i když celý hlouček se už rozběhl.
„Ale, vážený příteli“, ozvalo se za jeho zády, „nač se tak rozčilovat, to není zdravé.“
Piksa si nevšiml, že ze svého rohového domu vyšel zemský advokát, doktor veškerých práv Abund Huleš se svou manželkou, oba svátečně nastrojení, muž v cylindru a šosatém kabátě, paní v pláštíku s hedvábnými nášivkami.
„Těžko, se udržet, krajské město a takový svinčík, račte prominout, milostivá paní“, mírnil svůj hněv Piksa. „Špatně se starají o pořádek purkmistr a páni radní.“
„Krajský hejtman zakázal, aby vepřový dobytek byl pouštěn do ulic, ale jak vidět, málo na to dbají. Prasnice i kanci se prý odpradávna váleli v loužích na rynku a páni měšťané nechtějí, aby stará práva byla zkracována“, řekl advokát a ušklíbl se.
„Neberu jim to právo, bez hospodářství by se ze svých živností neuživili, ale mají řádně zavírat vrata“, namítal Piksa a mrzutě pohlédl na své zablácené kalhoty.
„Kde jste dnes nechal vaši paní“, převedla řeč žena advokátova, potřásajíc lokýnkami vlasů pod kukaní a mašlemi klobouku.
„Necítila se dobře, má migrénu, a od řeky vždycky táhne chlad.‘
„Vyřiďte jí mé přání, aby se do zítřka uzdravila.“
„Jistě míříte k svému dvorci a cihelně u svatého Václava. My se chceme projít za městem, někam k Hradišti.“
„Mohu vás doprovodit až k hamru, dovolíte-li, tam se dám převézt přes řeku. Zpátky půjdu po levém břehu a projdu Drátovnou na most“, nabídl se Piksa.
Advokát rád přijal společnost svého dobrého klienta a známého.
Opatrně procházeli dolní konec protáhlého rynku, kde se svažovala ulice k Pražské bráně a k mostu. Z protějších kasáren se kolem strážní budky trousili vojáci pluku Thürheimova v křídově bílých stejnokrojích. Kočičí hlavy, kterými byl rynk vydlážděn, byly vymlety letními dešti, místy ležely páchnoucí hromádky bláta. Měšťanská trojice zabočila u radnice do podloubí, tam byl chodník suchý a rovnější. U konventu a klášterního kostela při horním konci náměstí podloubí končilo.
Zvolna stoupali křivou uličkou k Drličovu. Vyhýbali se stružce, kterou tekla ostře páchnoucí močůvka. Prýštila z hromady hnoje před domem Kazarovým.
„Také takový pořádek, fuj“, paní doktorová si přidržovala před nosíkem navoněný krajkový šáteček.
„Inu, soused Kazar vykydal v týdnu hnojiště a hnůj bude rozvážet až po neděli.“
Před nimi se zdvihala vysoká věž Putimské brány se špičatou střechou. U domku branného stál na stráži voják s puškou v bílém stejnokroji a černých kamaších po kolena. Od jarní nešťastné a krvavě potlačené „selské války“ byly všechny tři městské brány v noci zavírány a po celý den střeženy vojskem.
Nedali se od brány přímo k řece, pěšina byla příliš strmá a bahnitá, zahnuli doleva na hradišťskou cestu, šli mezi poli předměstských dvorců a zahrad, obešli rozsáhlý dvorec Přelomilovský, který držel krajský hejtman Václav Engelbert Lipovský z Lipovice. Potkávali řemeslnické tovaryše s vlasy vyčesanými na spánky pod pestrými čepicemi, služebná děvčata se šátky na hlavách, zavázanými na placku i na babku. Všichni uctivě zdravili pány měšťany.
„Nezdá se, že by mezi lidem byl neklid“, mínil advokát.
„To je městský lid. Na venkově prý leckde poddaní odmítají urbariální povinnost, vrchnosti mají starost s podzimní polní prací“, odporoval Piksa.

       „Minulý týden prohlásili na hejtmanství císařské nařízení, říká se mu robotní patent, a ten snížil robotní povinnosti, tak už by měl být pokoj“, vmísila se do hovoru Hulešova žena.
„To máte tak, milostpaní, když podají prst, chceme celou ruku“, vysvětloval Piksa. „Robotní patent snížil robotu až na polovinu, ale po vsích čekali, že bude zrušena robota celá, proto ten neklid. Právě jako u nás živnostníků. Generální cechovní patent a artikule trochu uvolnily náš chomout, ale my chceme úplnou volnost a nutně ji potřebujeme.“
Piksa živě vykládal, co ho dávno soužilo. Pod celým jeho lánem za sv. Václavem je silná vrstva mastné jílovité hlíny, zvláště vhodné k výrobě tašek a prejzů. Mohl by postavit pece do kruhu, které by se zapalovaly jedna od druhé, dávat na trh statisíce, milióny cihel a tašek ročně, zaměstnat stovku dělníků, a zatím jako člen cechu hrnčířů a cihlářů smí pracovat jen se dvěma tovaryši. Jen díky tomu, že mu krajský hejtman podle generálních cechovních artikulí povolil čtyři dělníky, vyrobí bídných deset tisíc cihel za rok, a jaké by zde byly možnosti, jen kdyby čert vzal cechovní řády a neřády!
„Kde byste vzal tolik dělníků, příteli“, přerušil ho advokát, „musí přeci nevolničit šlechtě, snad byste nechtěl brát robotní síly vrchnostem? To se trestá.“
„Už jsem jednoho vzal“, netrpělivě pokračoval Piksa, „sedláka z Humňan, hraběcího nevolníka, a nežádali ho zpět, ani dobře nemohli, protože ho sami sehnali z gruntu. Měl jsem z počátku obavy, třeba je lenoch nebo budižkničemu, bez příčiny se ho nezbavili, tak jsem ho vzal na zkoušku za sluhu, je to ještě zcela mladý člověk, ale už ženatý. A vidíte, osvědčil se ve všem, udivil mě, jak rozumně si ve všem vedl, jak pilně pracoval při výmlatu. Tak jsem ho přestěhoval na dvorec a svěřil mu vlastně celé hospodářství. Nelituji, kdybych měl tak všecko, v pořádku v cihelně jako na statku!“
„Prvé okénko do tmy bylo přece proraženo, před dvěma roky zrušením jesuitského řádu, teď přišel robotní patent“, mínil advokát.
„Marie Terezie je moudrá panovnice“, dodala jeho manželka.
„Oba patenty jsou spíš dílem císařovnina syna a spoluvladaře. Až se stane panovníkem korunní princ Josef, půjdeme rychleji kupředu“, těšil se Piksa.
Od Budějovky se nesla hlučná dechová hudba.
„V putyce »U zeleného věnce« je zase tancovačka. Chodí na ty vrčky dělníci i tovaryši, chlastají, perou se s vojáky a pak drží modrý pondělek. Mistři jdou v pondělí sami na pole a řemeslo zahálí. Měli by ty nedělní muziky zakázat“, rozhorlil se měšťan.
Paní doktorová se k němu přidala. „Služebná děvčata mají plnou hlavu muzik, neudržíte je doma. Nedbají na domluvy, že tam mohou jen ztratit…“
„Nebo také něco, si přinést“, dodal Piksa a zachechtal se.
„Přejte jim aspoň nějaké povyražení, je to sprostý lid a sprostý je i jeho untrholt“, projevil advokát své svobodomyslné názory.
„Vy z toho nemáte škodu jako my živnostníci, spíš užitek, nějakou tu kausu před soudem, o rozbitou hlavu nebo o kudlu v zádech.“
Od Švantlova dvora dali se přímo k Otavě, vyšli na břeh proti ostrovu. Kmeny starých vrb se skláněly nad vodu, pod nimi rybáři trpělivě pozorovali červené splávky. Slunce hřálo zcela letně, listí na stromech bylo sytě zelené, jen hněď oranic připomínala předzvěst podzimu. Cesta podél řeky, po rovině až pod vrch Hradiště, kde Otavu svíraly zalesněné stráně, byla oblíbenou nedělní procházkou, potkávaly se na ní a zdravily celé městské rodiny. U hamru a šlejferny, v neděli ztichlých, se loučil Piksa. Opatrně nastoupil z prken přístavu do převozníkovy loďky.
„Nezapomeňte večer na partičku »U lva«, ať nám nechybí čtvrtý“, volal za ním advokát.
„A vy si nezapomeňte plnou portmonku, ať mám co vyhrát“, odpovídal Piksa vesele už z řeky.
Na skále, pozdvižena k modři nebe, se tyčila hrotitá koruna města, kruh hradeb a pět věží, dvě kostelní, tři nad branami, a zrcadlila se v říční hladině nad jezem. Z loďky to byla úchvatná veduta. Nikdo se na ni nezadíval, i krása zevšední.

Písecká čítanka.1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 77- 80.
Písař, Václav. Selská kronika: Příběhy z doby Napoleona a Metternicha. České Budějovice: Růže, 1978, s. 14-18.