DÍLA

Bytný Jeníkův byl starý učitel zezelenalý jaterním neduhem a paní ztučnělá, rozšafně přísná jak tlustá modlící kniha tištěná švabachem. Dům, přilepený k zbytkům někdejších městských hradeb, měl už nějaký starý, plesnivý letopočet, průjezd studeně páchl jak zahnívající studna, v tmu schodiště krvácela červená lampička jak vyslzené stařecké oko, zdi se za dnů oblevy slizce potily, po pavlačích a výklencích za noci tápal belhavě vítr a z děr kotlavé dlažby na malém, páchnoucím dvorku vylézaly v navečer krysy. Pokoj byl veliký a bydleli v něm s Jeníkem ještě dva o rok starší studentíci. Zezelenalý pán se svým pinčlíkem prošel v určitých hodinách pokojem a paní posedávala tu občas na některém z kufrů a zápasila s dechem, diktujíc nezbytná vládní nařízení pro svou malou tříčlennou provincii. Byli to ubozí, životem odložení lidé, viděli svou úlohu v tom, by dobíjeli, co nedobila škola. Přísnost vyšla často naprázdno, drobíc se směšně nárazem o urputné mládí; tož aspoň slídili. Mezi nimi a Jeníkem záhy to nevařilo.
Slídivé oči setkaly se obyčejně s jeho posměšným, neuhýbajícím pohledem a „otcovsky míněné“ rady a napomenutí našly vždycky jen hocha nevážně odvráceného zády. Okny pokoje bylo vidět přes střechy prudce spadajícího předměstí do kraje, do luk a k tmavé hradbě lesů na obzoru. Tu u oken vysedával Jeník nejvíce a nejraději za večerů, kdy louky šedivě se zamhlily, někdo se tam do bílých pavučin zamotával, vlálo to tam a tesknilo, pak od lesů se daly černé, sražené řady na pochod, a to byla noc. V předměstí rozžehli několik ubohých svítilen, které každým okamžikem zdály se zhasínat. Jeník tiskl obličej k okenní tabuli, měl pevně sevřené rty a lačné, nedočkavé oči podoben někomu, jenž spěchá, dočítaje nějakou krásnou knihu, a nemůže se dočkati konce. Pak na železniční trati v lukách objevila se dvě červená světla, i hukot bylo slyšet. Obličej Jeníkův přijal výraz zvláštního údivu, jako někdo, kdo je překvapen nepředvídaným koncem knihy.
Chodí také rád v navečerech městem. Na náměstí byla promenáda, ostrov světla uprostřed tmy. A velmi živo bylo na ostrově světla. Kolem Jeníka tekla řeka hlasů, smějící se ústa a vesele se blýskající oči, klobouky nadzdvihované k pozdravu a doutníkový dým vznášející se nad hlavami. I studenti tu chodili, celé zástupy, a Jeník si všiml, jak někteří z nich pozdravovali se s děvčaty, vyměňovali s nimi významné pohledy, nebo je dokonce i oslovovali. Činilo jej to zprvu jaksi rozpačitým. Ale pak zveselil. Chlapíci, myslil si. Nevěděl ani, proč právě chlapíci, ale cítil to tak. Líbilo se mu to prostě. Přijde čas a také to bude dělat. Ale tu — ano, tu se něco stalo. Vlastně nic zvláštního se nestalo, jenom — hrdlo se mu jaksi stáhlo, jako by se byl teplý vítr proti jeho tváři přihnal a dech mu odňal. Vydýchl několikrát rychle a hluboce. Bylo to cosi jako pocit štěstí a zároveň tesknoty, kratičké zjevení nějaké — nebo co? co? co? Na radnici byla asi toho dne večerní schůze, všechna okna v prvním poschodí byla osvětlena. Jeho pohled padl na ta zářící okna. I jeho oči zářily…
Pak, když přišel domů, stál dlouho u okna. Tma, tma, jen světýlka v předměstí. Několik zlatých teček na silnici. A jak tu tak stál a tiskl obličej k okenní tabuli, měl náhle pocit, že zvenčí se také něčí obličej tiskne ke sklu okna! Sklo zamhlilo jeho dechem, musil je utříti. Teď ony zlaté tečky tančily v očích toho druhého! Bylo mu blaženě.

Fráňa Šrámek: Jeník Ratkin. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 87.
Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr. Praha 1910.