DÍLA

Prahu nespatřili už od Škaredé středy. Hned po masopustě celý dvůr králův i královnin i Jenštejnova družina, všechno se vydalo k jihu, aby si na píseckém hradě chrabří rytíři, čilý fraucimor i růžoprstí dvorští kaplani ulevili od přílišného veselí a oddali se postní sebetrýzni. V Písku nebyli tak na očích. Nebezpečí, že se tam pomátne nějaký mnich a začne kázat proti zkaženým mravům, tam téměř nehrozilo. K životu kajícnému tam bylo více klidu a pohodlí.
Pak ale nadešel nejvyšší čas vydat se na říšský sněm. Vyrazili z Písku ve čtvrtek po neděli Laetare, za kuropění. V čele král Václav Lucemburský, po jeho boku kancléř římské říše, arcibiskup Jan z Jenštejna. Královna jela s nimi jen kousek cesty, za Čížovou oni odbočili k západu a ona pokračovala k Příbrami a do Prahy. S ní pestrý houf nejvýbornějších urozenců, dychtících už zase po Praze a po konci úmorného postu, pan Jindřich Škopek z Dubé, královnin hofmistr, předevčírem při snídani jmenovaný zemským správcem na dobu, než se Václav vrátí z říše, pan z Lipé, pan z Házmburka a další pánové oddaní své vlídné královně, někteří z nich i přespříliš jí kdysi oddaní, ale to už bylo pryč, to už si nikdo nedovolil ani koutkem oka připomenout, královští manželé žili už nejméně rok v důvěrné shodě a lásce, svému majestátu až nepřiměřené. Královský choť ostatně také dospěl; urozených kanečků už nebylo zapotřebí a královna jejich dávné služby bez hněvu i bez lítosti vymazala z paměti. Mimoto Johaně, jak se šálivou hrou přírody měnila z dívky v ženu, narůstaly boky mnohem širší a tučnější, než na jakých spočine se zalíbením oko znalce, tváře mnohem macatější, krk velmi tlustý a nad ním neúhledný podbradek. Johana byla milá, veselá královna; ale obracej to nalíc narub, žádná pomoc, byla ošklivá. Kohoutci doprovázeli svou paní lesnatou krajinou od čížovského kostelíka k Čimelicím a k Příbrami a slova devátého přikázání božího jim tanula na mysli, napsána písmem ohnivým.
Dokonce i nedojapný Kuník z Pardubic už pochopil, co je to za nerozum, požádati manželky bližního svého, když tím bližním je sám král. Rozsvítilo se mu tak omračivě, že se od toho dne královně strachy vyhýbal. I tentokrát v Písku pro jistotu předstíral touhu poznat cizí kraj a mrav a abecedu diplomacie a požádal krále o zařazení do skvělé družiny, která si připravovala zbroj a strůj do Frankfurtu.
Skvělá družina králova i skvělá družina arcibiskupa odcválaly z rozcestí za Čížovou směrem západním. Kuník z Pardubic se slušivě klátil v sedle a připadal si jako rytíř Rennewart, jenž přemohl vášeň k zadané již paní a s práchnivějícím zbytkem jejího šlojíře na helmu cválal do dalekých končin, kde zešediví v bitvách a k stáru zmizí v hořké klauzuře, láskou spálený.

Z knihy: Jiří Šotola : Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 82-84.