DÍLA

NÁVRAT DO REALITY (13.8.2011)
Kdykoliv navštívím milované město Písek, připadám si jako na jiné planetě. V tu chvíli to vypadá, že se něco někde přepnulo a já si připadám jako …náctiletá. Chodím po ulicích a známých místech jako ve snu. Nic mne nebolí a je mi nepopsatelně krásně. A začíná to okamžitě, jen vystoupím z autobusu. Co je ovšem zajímavé, že i v noci se mi zdají sny o lidech, s kterými jsem se scházela, když ještě byli mezi námi či, které jsem znala z doby mého mládí. Jediné, co se mi kamsi hluboko uložilo, jsou vzpomínky na školu. Nepamatuji si s kým a kde jsem seděla, jména učitelů a též některé spolužáky. Ale mimoškolní činnost si pamatuji do posledního písmenka. Vybavují se mi procházky na skály, koupání na Beránkovci, sáňkování na Šobrovně, tancování na Hubertské, hraní na klavír i první lásky. Moji spolužáci se diví, že si pamatuji, co kde bylo kdysi, kdo kde bydlel. Jsem nadšením bez sebe, když mohu chodit jen tak po ulicích a fotografovat domy, stromy, sochy. To pěkné bohužel rychle utíká a cesta zpět už není vůbec veselá. Vracím se do reality všedního dne, povinností i seniorského věku. To mládí, radost, veselou náladu a bezbolestnost jsem nechala ve městě, kde vane Stříbrný vítr Fráni Šrámka a chodí se Putimskou branou.

Ševčíková, Hana. Návrat do reality. [cit. 22.9.2011]. Dostupné zde

MOJE MĚSTO (13. května 2011)
Navždy jsem jakoby propojena s místem, kde jsem se sice nenarodila,
ale žila jsem zde dvacet let. Plně souhlasím s citátem z knihy sochaře Vladimíra Preclíka: „Tiše se přemísťovati“.
„Je to město, ve kterém jsme si odřeli poprvé koleno nebo poznali sílu stříbrného větru,
dostali u tabule výhružnou čtyřku z matiky, a odtud jsme vyšli posléze do velkého světa.“
Bohatá historie někdejšího královského města i brány jižních Čech natrvalo okouzlí. Každá roční doba je něčím charakteristická. Jen slezl sníh chodívala jsem na dlouhé vycházky podél trati k Americe, lesem k Novému rybníku anebo na opačném konci Sedláčkovou stezkou podél Otavy na Zvíkov. Od května či června jsem si chodila zaplavat na rybník Beránkovec, který mi kdysi ukázal můj velký bratr. V létě jsem se jezdila koupat ke splavu do Heřmaně anebo na městskou plovárnu. Bývaly doby, kdy jsem dokázala přeplavat Otavu k restauraci U Smetáka. Léto ovšem bylo spojeno i se sběrem borůvek, které se nejlépe sbíraly Na Hůrce za Putimí. Taky jsem chodila na Václavské skály číst si a psát poezii, kterou jsem už tenkrát milovala. Ráda jsem podnikala výšlap po pravé straně řeky proti proudu k chatařské osadě na Zátaví. Cesta byla nesmírně romantická. Zpátky jsem se vracela po druhé straně po proudu anebo jela do města autobusem. Nejkrásnějším obdobím byl podzim. Celý šál lesů, který svíral město byl doslova protkán nejúžasnějšími tóny zlatavých, červeně hnědých barev. Když se snášel opar nad městem tvořily lesy Píseckých hor krásný kolorit. V říjnu tak do poloviny měsíce jsem chodila opět k rybníkům na orobinec, abych si natrhala pár doutníků do vázy. A zima, když vločky jiskřivého sněhu tančily po střechách domů a hlasy zvonků a rolniček se ozývaly z dálky, jakoby z věže kostela zněly fanfáry.
Zažila jsem čas, kdy ponocný zatroubil poslední hodinu a město, kde žil Pootavský slavík se ponořilo do tmy a ticha.
Plno památek, nejstarší kamenný most v Evropě a čarovná zákoutí podél Otavy byly odedávna inspirací básníků, hudebníků, malířů a filmařů. Písek je takový kout země, kde všichni zůstali zakotveni srdcem a vzpomínkami. Každé místo se svou krásou pokud si svůj ráz uchová, vytváří pocit jedinečný – genius loci domova.

Ševčíková, Hana.  Moje město. [cit. 22.9.2011]. Dostupné zde

HUDEBNÍ NITKY  VZPOMÍNEK ( 29. srpna 2010)
Tiše se vytrácejí známí ze starých domů
Neřeknou nikomu kam jdou – jen struny
v našich opuštěných duších dlouho se
zachvívají  jejich písničkou“
(Svatava Mášová)
Zamyslím- li se nad hudbou, vzpomenu si na řadu úžasných momentů, událostí a krásných zážitků, které se vinou jak červená nitka mým životem. S nostalgií vzpomínám na chození do hudebky,která se v té době nacházela v ulici Jiřího z Poděbrad a ředitelem byl Dalibor Doubek. Učila jsem se na klavír. Mohutné křídlo značky Petrof zabíralo půl pokoje. Kdybych neztratila na čas sluch, asi bych výuku dokončila. V té době jsem chodila i zpívat do Prácheňského sboru, z kterého jsem musela rovněž odejít. Styděla jsem se za tento výpadek, na jehož vysvětlení jsem si musela počkat do sedmnácti let. Díky tomu jsem měla i značné problémy na střední škole a utajení jsem si odnesla i na Moravu. Už jsem věděla, kde je zakopán pes a jak jsem se dostala po dědečkově větvi k vrozené vadě, která provázela několik mých bratranců i tetiček. V Brně jsem se věnovala studiu knihovnictví a opájela se kulturními aktivitami všeho druhu. Největší očarování nastalo při varhanních koncertech v kostele svatého Jakuba. O prázdninách, když jsem pobývala v milovaném městě, jsem navštěvovala Písecká nokturna v muzeu. To byl zážitek nad zážitky.Protože jsem se po škole brzy vdala a následovala manžela do Olomouce, stala jsem se záhy pravidelnou návštěvnicí koncertů Moravské filharmonie, ale po roce 1969 i Divadla hudby. K filharmonickým tělesům jsem měla vztah už od školy, protože jsem si k maturitě vybrala i sepsání práce o Filharmonickém spolku Smetana. Díky tomu jsem měla možnost seznámit se více i korespondenčně s hudebním knihovníkem Milanem Vokrojem, s Cyrilem Vymětalem z Opavy a s Dr. Jaroslavem Čičatkou z Olomouce. S oběma Moraváky jsem se pak osobně potkala v Olomouci začátkem sedmdesátých let. Posledních dvacet let jsem chodila na Mezinárodní varhanní festival v Olomouci. Tři roky v tomto historickém a magickém prostoru Chrámu svatého Mořice zpívá s dětským sborem i moje vnučka. Poslední dobou více využívám toho, že poslouchám dobrou muziku přes sluchátka, abych více vnímala melodii. Na koncertech mne nyní mnoho věcí rozptyluje a tak se raději usadím doma do křesla a poslouchám tóny, při kterých se mi vybavují různé události.

Ševčíková, Hana. Hudební nitky vzpomínek. [cit. 22.9.2011]. Dostupné zde