DÍLA

Jemné zvlnění písecké krajiny se širokými rozhledy k šumavským horám a na jih k Budějovicům je předznamenáním základního akordu jižních Čech: tóniny selské, rybářské a lesnické. Její anima loci má několikerou tvář a mnoho mo¬dulací: osloví nás po každé jinde a jinak.
Děje královského města rozvinul básnickou intuicí Mikoláš Aleš v sgrafitovém cyklu na Dvořáčkově hotelu a rukou pečlivou, ale střízlivěji je popsal historiograf August Sedláček v rozměrné práci monografické.
Už z jména tohoto města slyšíme šelest zlatého písku Otavy na sítech dávných rýžovníků, kteří tu při důležité obchodní cestě založili první osadu v místě dnešního předměstí u kostela svatého Václava. Později bychom zaslechli ryk turnaje z nádvoří přemyslovského hradu, odkud vyšla první královská listina psaná naší mateřštinou, zatím co na kraji lesa usedla česká Diana k nohám laniným. Hle, na nejstarší kamenný most naší vlasti vjíždí koňmo sám Matěj Louda z Chlumčan, správce místní obce táborské, jejíž biskup Mikuláš z Pelhřimova sídlil na zdejší faře, stýkaje se na čas přátelsky i s chelčickým filosofem, který „táborské kněží nad jiné miloval“. To snad už tady stála káď a zástup bradatých kněží ve vzrušeném disputu stanovil „čtyři kusy spasitedlné“, pro jejichž naplnění i obranu se zvedá ježatý les palcátů, sudlic i cepů, doprovázený hřměním tarasnic z válečných vozů. Mech obrůstá náhrobní kameny s vyrytými symboly kalicha na hřbitově u Svaté Trojice, ale ty z ticha tušíš, že „jednou krajem tím šel národ lev“, a ne nadarmo má jej toto město ve svém znaku.
V hluboké proměně času na náměstíčku „V koutě“ marně pod hořícími domy lomí rukama znásilňované a vražděné ženy, jejichž čest a bezpečí neubránila proti fanatické zhovadilosti císařských ani ostří bratrských a oteckých seker. Jen Chronos s bolestně odvrácenou hlavou nám připomíná, že se tak stalo léta Páně 1620, kdy stěží třináct měšťanů z celého města uniklo pohromě ve skrýši pod bedněním jezu.
Tak začínalo tady panství dona Huerty a ani květnaté „Chválořeči“ barokního faráře Ondřeje Františka de Waldta neodloučí nás od husitské minulosti, ani renesanční kazatelna v hřbitovním chrámu, darovaná sem krutým dobrodruhem ze Španěl, nemůže nás nikdy usmířit s jeho hrabivým, krve-lačným zjevem. „Huerta, poberta, už je u čerta“, šeptal si po jeho smrti v skrytu lid a hlas lidu byl v tomto případě opravdu i hlasem Božím …
Na zlaté dno řeky promítnou jarní rána bledou tvář Madoninu, jejíž zadumání je cudné jako rosa poupátka jabloňového. Už vyšla z chrámu „V bakalářích“, už kráčí v stínu hradní zdi a její šat voní růžemi a řekou. I vrby sklonily své větve a jejich listoví se stříbrně pousmívá nad tímto sladkým zjevem…
Horká vlna písně milostné zčeřila ticho kamenné síně hradní, břečťanem stínů pne se milostné touhy hlas tam venku pod gotickým ostěním, kde nyje loutna truvérova, a mizející luna se náhle mění v jemný ovál tváře královniny, poznamenaný láskou i hříchem. Útlé prsty paprsků jitřních píší mi tady na omítku vaše jméno, královno Kunhuto. Ach Bože, odpusť mi tuto nechtěnou záměnu lásky pozemské s láskou nebeskou. To jiný básník troufale a záměrně oslovil Pannu v čase májovém „Tvá sestra Venuše jde mezi nás“, ale já to takto nemyslil. Jen první tvář zůstala trvale v mých očích jako sluneční záře na okvětí narcisků pod jejím obrazem a na kostelním pilíři stručná nápověď gotické fresky, jejíž pohaslé vzplanutí si naše obraznost roznítí milostí nové inspirace.
Buď i dál Ochránkyní města, jež od poloviny osmnáctého věku koná každého června k Tvé poctě „slavné procesí s nebesy, korouhvemi a nesením obrazu při zvuku polnic, trub i bubnův“.
Tato barokní slavnostnost není už jen záležitostí panskou, neboť nám ji teple zdůvěrnila ruka Alšova postavou venkovské družičky.
Empirová domovní znamení i empirové kříže u hrobů místních buditelů vyvolají nám jen o poznání pozdnější dobu čamar a červených košil, kdy byly nadšeně zakládány první sokolské jednoty a měšťanské besedy půjčovaly ze svých knihoven skromné svazečky českého čtení. Ozvěna zvíkovských lesů vrací našim vzpomínkám písně studentských výprav i pathos deklamací proslulé tehdy básně Boleslava Jablonského „Tři doby země české“. Vlasatí gymnasisté z kresby Alšovy zaníceně zdraví krále českých hradů nad soutokem Vltavy s Otavou, zatím co sokolský stařešina z jiné kresby bohatýrsky pěje píseň vlasteneckou „Sláva ti, vlasti má!“ Už tehdy dívky mirotické lepily na studentský prapor papírové lvíčky — Marino Alšova!
Miniaturista Jan Zachariáš Quast pozorně malovával na porcelán trochu upjaté tváře svých vrstevníků, z nichž jedna dlouho mátla svým „rámečkem vousů“ a zrakem plným světobolu ctitele romantického básníka, kteří v ní hledali, žel marně, pravou podobu Máchovu.
Nebyl v té době Písek jen městem vzpomínavého kouzla a idylických zákoutí, jakým připadá dnešnímu návštěvníku; vřel v něm život mnohem prudčeji jako celé to vzrušené jaro českého probuzení.
Prozíraví otcové města zřizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních českých reálek, první českou vyšší školu dívčí, pro jejíž žákyně píší mladí profesoři narychlo potřebné učebnice. Tehdy Adolf Heyduk odběhl od veršů svých „Cikánských melodií“ do profesorského světa mythologie slovanské a germánské. Písek má v té době ještě jiná prvenství. U knihtiskaře Václava Vetterla vychází první český překlad Puškina, pořízený budějovickým „majstrem seminářským“, Václavem Čeňkem Bendlem Stráneckým. Dva důvěrní přátelé Boženy Němcové sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékařem v nedaleké Březnici a Bendi kaplanoval i spisoval na mirovické faře. — Písečtí akademici opatří dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadů na místě starých parkánů pořizují od sochaře Wurzla první pomník Palackého v Čechách a sám Rieger tehdy řečnil při jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empirovému templu s nabádavým anagramem „Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná. (J. Schrenk 1845.) I pro pokrok technický měli Písečané smysl a porozumění. Na sklonku let osmdesátých staví jednu z prvních městských elekráren, kterou Křižík vybavil ústředním rozvaděčem, a v museu můžeme ještě dnes spatřit slavný tehdy vynález obloukové lampy… Na ostrově otavském, jemuž se po ostrostřelcích říkalo Střelecký, hrál v letní aréně Josef Kajetán Tyl a sklidil se svou společností divadelní „žalostný neúspěch“.
Stáří i mládí potkáváme pospolu v uličkách s idylickými dvorky i pod stromy, jež zatím mohutně zkošatěly.
Ředitel knihovny národního shromáždění, bibliofil, exlib-rista a sběratel Dr. Jaromír Malý, patřil jistě mezi Písečany roduvěrné. Miloval své město a celý kraj starobylého Prácheň-ska láskou stálou a obětavou. Vzpomeňme jen jeho zasloužilé revue i knižnice „Otavana“, které po řadu let prozíravě redigoval, a kdo chtěl věděti něco o Písku, s důvěrou se na něho obracíval, neboť on skutečně všechno věděl. Vrátil se z německých věznic zmořený na těle — ale s duchem stále pružným a plný podnětnosti. Škoda, že nás už nikdy nebude pro¬vádět svým milovaným městem.
Zní hlásnice z ochozu písecké věže do našeho času, i když už po zlaté stezce se dávno nesunou karavany soumarů, obtížené vaky, aby naše domácnosti zásobily solí, jež je podle pohádky nad zlato cennější. Už od dob Jana Lucemburského se ozývá do nocí vytrubování a fanfáry, nahrazující magnetku zbloudilým kupcům.
Je jiný čas — ale ve zdivu věžním podnes bdí kamenná tvář jejího stavitele Mikuláše Píseckého a u okna nad hlavním portálem tři symbolická zvířata evangelistů: býk, orel a lev. Na husitskou minulost upomíná kamenné poprsí dvou kazatelů, Husa a Jeronýma, zatím co kalich u žehnajícího Spasitele byl odtesán až v době protireformační.
Vzpomínání, vzpomínání…

Ladislav Stehlík. Vpomínání, vzpomínání…Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 81-84.
Z knihy Země zamyšlená. Díl 2. Praha 1957.