DÍLA

Elegie věnovaná J. Jasnosti Pánu, panu Karlovi, mladšímu
knížeti ze Schwarzenberga na památku dne 16. září 1844.

 Nechť jen z hradů dávné slávy zbyla                                  
                   Pozoruhodná osamělá zeď,                                  
                   Slova mužná kdyby hlaholila,                                 
                   Ohlas z rumů dal by odpověď!                                                                  
                                                                 Meč a kalich

I.
Vítám vás v té svobodnější chvíli
Vy svědkové staročeské síly,
Hrdé hradby a hrdější věže,
Kterých přísná ruka času střeže
Zdárným vlasti synům na památku,
Aby pohlédnouce na ty zbytky
Pomyslili na vlast, starou matku,
Jak na vlastní  matku myslí dítky,
Ovdovělou mnohá léta dlouhá
Po královském kdysi choti svém;
A když její ňadra svírá touha
Po každinkém synu vzdáleném,
Aby každý přišel ku pomoci
A ji k světlu vyzval z dlouhé noci.

Syn pak chvátá z dálné ciziny,
Ku domácím skřítkům nazpátek,
Aby zlíbal líce matčiny,
By dědictva spatřil ostatek,
I několik drahých památek
Z ruky poručníků vychvácených,
A vlastníkům pravým navrácených:
Třeba jenom jednu kadeř drahou,
Kterou uzdobily šediny
Třeba by měl na památku blahou
Jenom nitku z řízy matčiny,
Třeba, osudem-li souzeno,
By ta drahá matka za své vzala,
Aby dítkám aspoň zanechala
Svoji popelnici a své jméno.

Drahá vlasti, se srdcem synovským
Chvátali jsme k hradbám Zvíkovským
Pod nimiž se u náramné hloubi
Jedna řeka s druhou řekou snoubí;
A hle, brány bez zdvihacích mostů,
Věže bez praporců vějících
Přijaly hostinsky dvé svých hostů
Do komnat bez stropů strmících.
A tam, kde na čele tvrdé skály
Čněly k plesům uchystané sály,
Síně, a ty chodby tajemné
Kde se páni, ti co vlasti přáli,
Spikli proti t o u l a v é m u králi,
Dadouce si ruce vzájemné;
Tam, kde láska mívala své skrýše,
I kde vítězství jest slavila:
Tam si nyní v trávě hovila
Polní kobylka cvrkajíc tiše.
Vedlé ní slzinka skromná květla,
Prosíc by jí noha nepohnětla;
Ona ve své kráse jednoduché
Čekala zde na počasí suché.
Dál se pustá řeka zelenala,
Jak by se nad mokrem radovala.

….

Duchy našich písní zahynulých
Ve kterých bydlíte sutinách?
Či snad na nebeských dlíte koulích
S duchy našich otců proslynulých,
V příhodnějších pěvců končinách? –

II.

A vy duchy našich lechů dávných,
Stíny V í t k ů v po královsku panských!
Kam se děly hesla znaků slavných,
Na vašich i na praporcích manských,
Kam se poděl ve století víru
Zisk našich bohatýrů?
Kam se děly stopy na tom hradě
Tvojich kroků Lipský vítězi,
Jenž od bitvy dál do bitvy pádě
Sňal jsi s královských ruk řetězy,
A smrtelnou ránu zadav vládě
Césara, co s břehů Nadsekvanských
Chtěl svět sevřít do pout Čingis-chánských,
Spěl jsi k své milence, vlasti české,
Z hluku slávy k této stráni veské!

Hle ten kámen u té šedé brány;
Na něm rytíř bez bázně a hany
Po své krušné práci spočíval
A pod zdorující věkům stěnou
Skláněl hlavu smutně zamyšlenou,
A svět citů v sobě ukrýval!

Všecko stichlo! – a hle, jaké změny!
Jenom někdy při večerním šeře
Přichází sem mezi tyto stěny
Prorocký duch bludné pramateře,
I přináší náhlé návěští
O jakéms budoucím neštěstí,
Které knížecímu hrozí domu.
Tak když v blaženějším ondy čase
Žádný nepomyslil na pohromu,
A když děva u nebeské kráse,
Jenž se skvěla jménem Gabriely,
Dostojna jsouc spolku jen  s anděly,
V ctnostech nadzemských se rozvila,
Jako když se vodní lilie
Na jezeru tichém rozvije,
Věštba pramatky se zhlásila.
A hle, písně svatební hned zněly,
I nevěstu krásnou provázely
V nenadálé lůžko manželské
Až do lůna hrobky Čimel´ské.

Od té doby na nebeské báni
U „B l í ž e n c ů“ tam na pravé stráni
Hvězda nad Orlíkem svítívá,
Na které duch její přebývá,
I svůj zřetel ke svým milým sklání
A jich od pohromy nenadálé
Jako strážný anděl chrání stále.

Ovšem od té doby na Zvíkově
Bylo a jest mrtvo jako v rově,
Ani o dušičkách v noční chvíli
Bludný duch zde nikde nezakvílí,
Ba i ve dne ticho zde bývá.
Leda že sem někdy chodec pílí,
Jenž hradního k řeči pozývá,
A jich hlas se v rumech ozývá.
Jenom  někdy, když sem pro zábavu
Přijdou k r á l o v é, či pro nauku,
Neb jich p o k r e v e n c i v knížat davu
Přitáhnou sem u loveckém hluku,
Tu praporce s Č e r n é věže vlají,
A na staročeských sutinách
České písně zas se rozléhají,
Budíc ohlas v dálných končinách
Hlaholem trub lesních provázený;
Hájové pak zvučí dalecí,
A les hojnou zvěří obydlený
Dál zve na lov hosti knížecí.

Tu hned všecko na novu se ztiší,
Že let nočních sejců chodec slyší,
Kteří byvše z rumů vyplašeni
Hledají své skrýše ustrašení,
Létajíce kolem věže Černé,
Která časem nejsouc dotknuta
Stojí zde jak skála nehnutá
V proudě věkův na své stráži věrné.
A z jejího stropu řetěz plyne,
Jenžto našich králů zesnulých
Korunu kryl v časech minulých,
By nesáhly na ni ruce vinné
K svatokrádeži se hrdě pnoucí,
A na hradby našich práv se droucí;
Na věži pak v každém čtverohranném
Z žuly vytesaném kameni
Vyryto jest tajné znamení
U jazyku dotud nezbadaném.
A cokoli bývalo zde dosud
Ze všech končin skoumatelů slavných,
Žádnému z nich nepovolil osud
Zjevit obsah těchto písmen dávných.
Kdo by neposlech´, den před rokem
K záhubě prý chvátá outokem.
Já však z lásky k Tobě, kníže můj,
Rád bych dal do sázky život svůj,
A co v jasnější jsem přečet´chvíli,
Zde podávám Tvé vlastenecké píli
Na důkaz, že znám Tvou čilou snahu,
Která dychtí po společném blahu;
Známtˇ i srdce Tvé i ducha Tvého
A vím, že jsi hoden rodu Svého.

…

IV.

…

I hned já i můj ochotný vůdce
Šli jsme s hradu k břehu Vltavinu,
Kdežto lodník, pravý protichůdce
Onoho, jenž vozí v říši stínů,
Ze spousty nás převez´do chobotu
Z říše stínů nazpět ku životu;
Až pak klusem rychlonohé spřeže
Spatřili jsme brzo jiné věže,
Co na srázi hrozných strmíc skal
Hledí do nesmírné hlubiny,
Kde se valí proudy Vltaviny,
A kde orel druhdy kraloval,
Prapor Černohorských knížat vál,
I přítomnost pána zvěstoval,
A na tvářích šťasných Orlíčanů
Čeť jsem, jak se těší svému pánu,
I nad nimi pán se radoval.

Z knihy:  Jana Pravoslava Koubka Sebrané spisy veršem i prosou. 2. díl. Praha: K. Bellmann, 1857. S. 1 – 13.