AUTOŘI

Richard Weiner se v Písku narodil 6. listopadu 1884 v poměrně zámožné židovské, česky orientované rodině. Jako nejstarší z pěti sourozenců (Gustav, Jiří, Marta a Zdenka) byl předurčen k převzetí otcova rodinného podniku – výrobny cukrovinek a likérů. Tento provoz založil Richardův otec Gabriel Weiner v roce 1881 v Písku ve vnitrobloku Budovcovy ulice, kde také celá rodina bydlela (rodinný dům vedle budovy bývalé Městské nemocnice, později Okresního domu – nyní Městský úřad Písek). Richard začíná svá studia na obchodní akademii v Praze, ale brzy se vrací na reálku do Písku, kde v roce 1902 maturuje. Ovšem již za svých studií v Písku časopisecky debutuje se svou poezií. V roce 1900 vychází v místním týdeníku Písecké listy tzv. „Zábavná příloha“, kde jsou pod vedením redaktora Jana Hrušky uveřejňována díla různé literární úrovně i původu. Zde po pseudonymem Jan Bol zveřejňuje Weiner své trýznivé a znepokojující verše. Z jeho studentské tvorby je publikován pouze zlomek, jeho básní a povídek je z tohoto píseckého období zachováno několik desítek, z let jeho pražských studií dokonce přes sto rukopisů básní.
Po maturitě studuje chemii na Vysokém učení technickém v Praze (1902-1906), později jako inženýr doplňuje své vzdělání ve švýcarském Curychu a v německých Cáchách (1906-1907), absolvoval také jako jednoroční dobrovolník základní vojenskou službu (1907-1908) a poté nastupuje do svého prvního zaměstnání v soukromé laboratoři v bavorském Freisingu, odkud brzy přechází do továrny na sladové přípravky v Allachu u Mnichova. Z těchto let jsou známy jeho další publikované práce: v letech 1904 až 1906 uvedl několik básní v česko-židovském časopise Rozvoj pod pseudonymem Štěpán Golev, roku 1911 pak v Novině (pod redakčním vedením F. X. Šaldy) publikuje první dvě básně pod svým vlastním jménem. V Allachu se Richard Weiner ponořil do usilovné literární práce. V roce 1912 se vydává na svobodnou dráhu spisovatelskou, když před tím neúspěšně usiluje o místo redaktora některého pražského časopisu či novin. V lednu 1912 odjíždí do Paříže, publikuje a stává se pravidelným dopisovatelem deníku Samostatnost. V zimě téhož roku je povolán do aktivní vojenské služby. Od května 1913 již opět z Paříže odesílá své texty do českých novin a časopisů (především Venkov a Národní listy), je pravidelným dopisovatelem pražských Lidových novin. Vydává své prvotiny – v roce 1913 sbírku básní „Pták“ a v roce 1914 „Usměvavé odříkání“. Po vypuknutí první světové války odjíždí domů a čeká zde na něj povolávací rozkaz. Několikaměsíční pobyt na frontě vrcholí jeho nervovým zhroucením v lednu 1915, kdy je demobilizován. V této době vzniká výjimečná báseň „Doma“ (zařazena roku 1918 do sbírky „Rozcestí“), kterou napsal Richard Weiner pravděpodobně během své rekonvalescence roku 1915 v Písku. Je to velmi vzácný jev, kdy se Weinerově díle objevují konkrétní místa z jeho rodného kraje a zároveň jeho až fyzické sepětí s rodnou krajinou. Své prožitky a válečné scény zachytil v jedinečné sbírce povídek „Lítice“ (1916). V roce 1916 rovněž vychází první číslo revue Otavan pod vedením píseckého regionalisty Jaromíra Malého, ve které otiskuje Weinerovu báseň „Ulice v domově“, věnovanou paní Evě Vrchlické. V následujícím roce vychází jeho kniha „Netečný divák a jiné prózy“ (1917). Po básnické sbírce „Rozcestí“ (1918) vychází povídky s titulem „Škleb“ (1919) a reportážní kniha „Třásničky dějinných dnů“(1919), shrnující výběr z Weinerových příspěvků do Lidových novin na téma vzniku Československé republiky a mírové konference v Paříži.
Dostává od československého státu nabídky na práci v diplomatických službách, ale volí raději kariéru literáta na volné noze.  V této době vrcholí tvůrčí krize a Weiner se na devět let jako básník odmlčel. Píše však dále novinové články, statě a fejetony a věnuje se překladům děl např. J. Natansona, M. Pagnola. L. Lacretella, J. Romainse. Spolupodílele se i na Zaorálkově překladu Célinovy Cesty do hlubin noci (1933). Jeho tvůrčí básnická krize končí až v roce 1926 setkáním se simplisty, které později vede k založení surrealistické umělecké skupiny v ateliéru Josefa Šímy ( Le Grand Jeu – René Daumal, Roger Gilbert-Lecomte, Roger Vailand, Pierre Minet, Maurice Henry, Artur Harfaux a Josef Šíma). Pro Weinera je významné zejména spojení s trojicí Roger Vaillant, Roger Gillbert- Leconte a René Daumal, kteří doslova rozvrací jeho dosavadní život. Weiner experimentující mladíky inspiruje svým dílem a vidí v nich předobrazy svého mládí a uměleckých cílů. Tato „živá voda“ jeho básnického díla je patrná ve sbírce „Mnoho nocí“ (1928), Weiner pracuje na další sbírce „Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami“, kde ventiluje spontánně dvojnické sepětí i vztahovou rozervanost, prožívanou plnou měrou s milovanými francouzskými souputníky v životě i díle (vychází 1929). V Paříži vychází první číslo Le Grand Jeu, který se stává manifestem umělecké skupiny. V té době již díky několika roztržkám kontakt se členy „Grand jeu“ slábne a je patrné, že zničující spojení vede k rozchodu, který ovšem Weiner těžce nese.
V roce 1930 vydává temnou básnickou skladbu „Mezopotamie“, plnou snových vizí, novotvarů a nezvyklých slovních spojení. Podobné ladění – tedy zkoumání podvědomí a reality snů mají i Weinerovy další prozaická díla „Poetika snáře (1929) resp. Lazebník“ a také poslední velké dílo – dvojice novel „Hra doopravdy“. Richard Weiner počátkem třicátých let těžce onemocněl a duševně vyčerpán se  v roce 1935 vrací do Prahy. K jeho nemoci jistě přispívá i zklamání z přijetí jeho díla soudobou kritikou. Osamocen rezignuje na styky s veřejností, píše fejetony a literární hříčku Výprava do Šárky. Vydává také novinové články, ze kterých ovšem brilantní předvídavostí dějinného i českého vývoje až mrazí. Koresponduje se svými sourozenci i blízkými přáteli. 3. ledna 1937 podlehl v dlouhodobém boji s rakovinou žaludku v sanatoriu v Praze  – Podolí.
Dle svého přání byl pochován na židovském hřbitově v Písku. Ani po své smrti však nedochází klidu. Nad Weinerovými  ostatky byla umístěna mramorová náhrobní deska s českým nápisem a u hlavy hrobu byla téhož roku (1937) dodatečně vztyčena alegorická socha postavy Smutku – dílo akademického sochaře Václava Vokálka, což je velmi netypické pro židovské pohřební zvyklosti. Tato socha byla v roce 1973, kdy se začalo mluvit o likvidaci židovského hřbitova, jenž měl ustoupit stavbě silničního obchvatu, přemístěna na Lesní hřbitov v Písku a plnila funkci „prázdného hrobu“ – památníku Richarda Weinera.  Vzhledem k tomu, že pokračovala likvidace židovského hřbitova, byla díky iniciativě několika místních badatelů (Jan Podlešák, Jan Kotalík a další) provedena exhumace Weinerových ostatků v den 103. výročí jeho narození – tedy 6. listopadu 1987 a téhož dne znovu pohřbeny na Lesním hřbitově v Písku dle židovského pohřebního ritu, který vedl tehdejší pražský vrchní rabín Daniel Mayer. Památku díla Richarda Weinera v Písku připomněla svou náplní i literární kavárna, která vznikla v roce 2003 v Písku pod názvem RW CAFE (Richard Weiner Cafe). Tu navštívili také poslední žijící příbuzní Richarda Weinera z rodiny Švábovy. Po uzavření RW CAFE se o odkaz Richarda Weinera starají místní občanská sdružení Soukenická 1905 a ProRegion.

Dílo:
Pták, 1913
Usměvavé odříkání, 1916
Netečný divák, 1917
Rozcestí, 1918
Lítice, 1918
„Třásničky dějinných dnů“, 1919
Škleb, 1919
Mnoho nocí, 1928
Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, 1929
Mezopotamie, 1930
Lazebník, 1929
Hra doopravdy, 1934 – dvojice próz „Hra na čtvrcení“ a „Hra na čest za oplátku“